Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Léčba vodou. (pokračování z dvojčísla REGENA 7-8/2010)

K povídání o léčivých účincích vody z pramenů není vhodnějšího místa, než je Zdislavina studánka. Vždyť touto vodou svatá Zdislava léčila a uzdravila desítky lidí. Je ale voda opravdu tak léčivá, nebo byla uzdravení zázračným dílem Zdislaviným, či jsou jen pouhým mýtem?

Kousek od krásného hradu Lemberka poblíž Jablonného v Podještědí tryská na úpatí pískovcového skalního hřbetu silný pramen. Ledová a křišťálově průzračná voda jiskří mohutným proudem, aby se vzápětí spojila s vodou Panenského potoka. Měkce vlhký vzduch v údolí je chladivý i v parném létu, turistický ruch z hradu sem už moc nedoléhá, místo je oázou parkové přírody a nikomu se odtud příliš nechce. Pramen byl renovován v roce 1995 u příležitosti svatořečení Zdislavy a lidé z širokého okolí sem chodí pro vodu, objevují se tu pěší výletníci a cyklisté. U pramene je empírový altán s lavičkami a kaple sv. Zdislavy, ozdobená osmi sloupy a masivní kopulí. Místo láká ke spočinutí a poslechu té stále stejné a přece neobehrané písničky zurčící živé vody. Nedaleko proti proudu potoka je jeskyně s jezírkem, ve kterém je naopak voda mrtvá. V léčitelství mají oba druhy vody své role, ostatně jejich funkci známe už z pohádek. Blízkost jejich zdrojů napovídá cosi o síle a využitelnosti tohoto místa.

Na jednu racionální otázku je snadná odpověď - chemické složení vody ve Zdislavině prameni není ničím mimořádné. Je to „jen" vynikající pitná voda, která obsahuje minimální množství dusičnanů, ale nemá žádný významný obsah minerálů ani stopových prvků. Přestože se nedaleko nachází největší česká uranová ložiska, voda není ani radioaktivní. Neobyčejně obyčejná voda. Takže se zdá, že svátost Zdislavy je oprávněná - opravdu jen její moc a léčitelské schopnosti daly vodě sílu zdolávat malomocenství, kožní choroby, slepotu, a dokonce i oživovat mrtvé?  

Ovšem i „obyčejná" voda má neobyčejné vlastnosti. To ví každý zastánce vodoléčby. Nedávno zesnulý Američan íránského původu doktor Batmanghelidj napsal několik knížek o léčení vodou, a byl velkým propagátorem vody jakožto tišícího prostředku na bolest i jakožto preventivního prostředku proti chorobám. Podle jeho studií je chronická dehydratace zdrojem velké řady nemocí, a farmaceutické prostředky tuto dehydrataci často jen zvyšují. Choroby jako astma, zvýšený cholesterol, artritida, dna, migrény, vysoký tlak, únavový syndrom, agresivita, alergie, cukrovka, choroby imunitního systému, dokonce i obezita a rakovina - to vše jsou důsledky dehydratace. Důležité je pití pouze čisté vody - všechny sladké nápoje, káva, čaj a samozřejmě i alkoholické nápoje mají vodu už použitou v jistém programu. Tělo tuto vodu nemá ihned k dispozici - přednostně je nuceno využít chemický program, který je v nápoji vázán. Pouze volná voda je okamžitě k dispozici pro ty nejkritičtěji ohrožené orgány.

Ale léčení vodou není novodobý objev a nemusíme hledět jen za oceán - v Čechách máme svého doktora Priessnitze, který byl už v devatenáctém století velkým propagátorem léčby vodou. Jeho léčba prací, vzduchem a ledovou vodou vzbuzovala posměšky u všech hloupých, ovšem jen do té doby, než mu pronikavé úspěchy daly zapravdu. Nakonec jeho metody významně přispěly k rozvoji lázeňství a měly mnohé následovníky. Škoda, že bouřlivý rozvoj farmacie nás od těchto tradičních metod odvádí. Chceme spolehlivější metody léčby, které jsou méně závislé na slabé vůli a nekázni pacientů... 

Poselství všech zastánců vodoléčby je známé a tak jednoduché, že vzbuzuje nedůvěru - nečekejme, až dostaneme žízeň, pijme dost a pokud možno čistou vodu. Také otužování, studené i horké koupele, zábaly a obklady - „toť základ našeho zdraví". Jak se to zdá být prosté a jednoduché. Hydroterapie, jak se dnes honosně říká, zahrnuje i mnohé pokusy zintenzivnit přirozený a blahodárný účinek vody - a tak se léčilo a léčí pomocí destilované vody, elektrolyticky připravené mrtvé a živé vody, vodou ledovců, odplyněnou vodou, pí-vodou, magnetizovanou vodou a samozřejmě i vodami minerálními. Nemluvě o saunách, koupelových přísadách, vířivkách, klystýrech a bazénovém cvičení.

Tohle všechno ve svých počátcích můžeme hledat i u svaté Zdislavy, a pochopitelně i dříve - v dobách, kdy lidé hledali prostředky nabízené přírodou - a voda byla vždycky tím nejlepším a nejsilnějším lékem, který máme k dispozici. Naše těla jsou skoro z osmdesáti procent složena z vody. Jak by tedy bylo možné, aby se nemoci týkaly jen toho „suchého" zbytku těla? Lidé znali přírodní moc pramenů, ale využít a posílit tuto sílu uměl málokdo. Je to stále ta samá písnička - vodu je potřeba správně naladit, vdechnout jí program a poslání. A jsme obloukem zase zpátky u Zdislavy z Lemberka. 

Paní Zdislava zemřela mladá - někdy kolem třiceti. Přesto toho stihla ve svém životě hodně - vdávala se už někdy kolem patnácti let a kromě zplození čtyř dětí se stihla zapsat i do paměti národa. To jistě svědčí o tom, že její život a činy se čímsi vymykaly z průměru. Zdislava byla velmi zbožná žena a přes svůj ryze světský život projevovala typické znaky řeholnice. Vyrostla v silně věřící rodině, dobře se provdala, se svým manželem podporovala dominikány a kláštery, podílela se na založení kostela a klášterního špitálu v Jablonném v Podještědí. To ale jistě nebylo nic výjimečného, v třináctém století, v době vrcholícího rytířského křesťanského mysticizmu a velké podpory náboženských řádů, statisíce žen i mužů hledaly smysl života ve službě bohu i lidem a dnes o nich nikdo nic neví. Nestali se svatými.

Ale Zdislava zapomenuta nebyla. A jistě to nebylo jen pro její šlechtickou krev a manželství s vlivným mužem - důvěrníkem a přítelem krále Václava I. Spíš než církevní glorifikace je asi důležité poselství jejího života. Zdislava totiž pravděpodobně byla něčím, co nebylo v žádné době moc obvyklé - jednoduše řečeno, byla „hodná", a to asi až příliš. Zdislava jistě měla léčitelské schopnosti, a sloužila svému poslání až „do roztrhání těla". A to doslova - zdá se, že byla ten typ altruistické služebnice, která jde za hranice svých lidských možností - a s každou kapkou léčebné vody podávala pacientům svůj soucit a hlavně velký kus sebe sama. Pacienti to jistě s velkým vděkem přijímali, vždyť potřební a nemocní vždy myslí především sami na sebe. A služebnice Zdislava dávala všem - dětem, manželovi, církvím, chudým a nemocným. Rozdávala energie a hodnoty světské i duchovní. Dokonce údajně sama po nocích pracovala na stavbách kostelů. Ničila svůj vlastní život ve prospěch druhých. Sama sobě pomoci nedokázala, nebo spíš nechtěla, necítila se snad hodna užít svou sílu sama pro sebe. Jak moudré a obdivuhodné to bylo?  Podíváme-li se na stovky ostatních světců, jak moudré a obdivuhodné je nechat se zabít mučednickou smrtí? Životní síla žádného člověka z masa a kostí nebyla a není tak velká, aby mohla spasit celý svět. A přesto - svatí nesou plačtivému světu lék tím, že přehánějí a zdůrazňují to, čeho se světu nedostává. A lidský soucit a obětavá pomoc je hodně nedostatkové zboží. Jestli se někdo má právo stát světcem, pak to nejsou ti všelijací mučedníci pro „víru pravou", ale idealisté jako Zdislava. Extrémní idealisté, jejichž nemoudré, ale obětavé poselství žije ve vděčnosti lidí přes všechny věky.

Jiří Škaloud

Zdislavina Studánka
Zdislavina Studánka
Vnitřek altánu
Voda je skvělá
Hrad Lemberk
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart