Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.
Informujeme
REGENA 6/2009

Holubické vrkání 
shlédněte i presentaci na: Holubice 

Slova bývají neuchopitelná stejně jako vrkání holubů sedících nad našimi hlavami v kopuli holubické rotundy. Slyšíme slova a vnímáme jejich obsah. Máme pocit, že rozumíme, ale často jsou naše představy o obsahu sdělení velmi odlišné. I proto teď berte má slova jen jako upoutávku, nikoliv jako popis a vysvětlování toho, co vás čeká.
 

Místo slov poslouchejte raději to vrkání. Protože slyšíte-li hlásky holubických holubic, znamená to, že už jste tam venku a konáte svou službu Zemi. A k tomu nejsou slova zapotřebí, k tomu stačí vrkání srdce, tolerance, vnímavost a láska. Hrajte v harmonii se všemi ostatními hráči ve správném rytmu pozemského života. Holubi budou přikyvovat a přešlapovat do taktu, zdařilým uměleckým kouskům zatleskají křídly. A můžou vás i ozdobit. 


Země se vzpíná k nebesům 

Ves Holubice, ležící poblíž středočeského Turska, se pyšní románskou rotundou s prvky v byzantském stylu. Velmi zajímavé jsou i fragmenty vnitřní výzdoby a zední výklenky neznámého účelu. V neposlední řadě může zaujmout i neobvyklá orientace oltáře ve směru k východu Slunce v čas keltského Beltinu. Stručně řečeno – holubická rotunda je plná záhad a starých poselství. Odmyslíte-li si vesnická stavení, tak objevíte, že rotunda stojí na začátku údolí, které odtud klesá k Rusavkám a k Zákolanskému potoku. V rybníčku ve vsi pod rotundou pramení potok. Než tu lidé postavili svá obydlí, muselo to tady vypadat jako amfiteátr. Dole pramen, obkroužený svahy dolíku, a nahoře posvátné místo vytvořené asi už dávno před rotundou. Stojí neomylně tam, kde se síly Země vzpínají k nebesům. Ku pomoci tomuhle snažení přišel člověk a jeho oduševnělá stavba sloužící jako startovací rampa pro cestu spojení neživého s nehmotným. 


Údolí skrývá tajemství 

Vydejme se teď dolů údolím, kudy nevedou pořádné cesty. Zvláště na jaře je hořejší část údolí plná slunce, listnáče ještě neztmavly letním opálením a nestíní natěšené louky, rozsvícené tisíci pampelišek. Závětří, zdánlivý ráj, přesto jemný tón napětí. Údolí se postupně prohlubuje. Potok se objevuje a zase ztrácí v mokřadech. Křoviska houstnou, skalnaté svahy se přibližují. A najednou konec – cesta necesta je zavřená velmi účinným a civilizovaným způsobem. Žádné tabu, nýbrž plot a soukromý pozemek. Pokud nejste holub, nezbývá vám, než se vyškrábat do trnitého svahu až k horní hraně údolí a pak zase seskákat dolů. Tam ovšem čeká překvapení. Máte pocit, že jste slezli do úplně jiného údolí. Močály rozlitého potoku, chladno, nevlídně. Přestože místní krásný pramen zvaný Rusavky III dělá, co může, nad ním je údolí uzavřené jako temná síň. Tady nejsme vítáni, a to nejen nerudným majitelem pozemků. Lidem to tady nesvědčí. Staré lidské hříchy, vodní magie, či dračí žíly geopatogenních zón? Nevím, ale nejspíš vše dohromady. Pokud vám to vaši ochránci a rádci povolí, zkuste to třeba změnit. Odměnou vám budiž vrkání spokojených holubic. 

Jiří Škaloud    

Foto: Vladimíra Brzobohatá a Jiří Škaloud




Údolí Rusavky
Holubická rotunda - interiér
Holubická rotunda - exteriér
Výklenky ve vnější zdi apsidy
Záhadná písmena
Středověká výzdoba
Pramen Rusavka III
automatická kresba - Rusavky
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart