Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Pivovarská hora

„Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les...", prozrazuje na sebe pan Sládek. Tedy sládek s velkým „S", který nemá s pivem, ani Pivovarskou horou u Vysokého Chlumce pranic společného. Přesto jsem si na tuhle slavnou báseň vzpomněl, když jsem se prodíral tím „nejhlubším lesem" na vrcholek nevýrazného vršku Pivovarské hory jižně od městečka. Vzpomínal jsem na ní ostatně už dříve, když jsem šel po stopách menhirů v oblasti Sedlčanska a podle pokynů a popisů pana Pavla Bartla z knížky Kamenný svět, (Kozák, Bartl, Holečková) jsem křižoval cestou necestou kraj českého Meránu a prodíral se ke kamenům, které kdysi sloužily jako menhiry nebo aktility.  V pásu Jistebnické vrchoviny, od Prčice po Sedlčany jich tady je požehnaně. Ale valná většina kamenů je dnes v hustém, či dokonce nejhustším lese, či v zarostlých pasekách mimo cesty. Najít je není úplně snadné a napoprvé se to nemusí podařit ani s podrobným plánkem ze zmíněné knížky. Lepší je si na ně vytvořit „šestý smysl" a najít je „po čuchu." Takové skvosty jako třeba menhiry u Kozlova, nebo obě Homole a zmíněná Pivovarská hora se opravdu skrývají tam, kde dnes nejhlubší je les. A lézt v cyklistických kraťasech a propoceném triku jehličnatou mlazinou propojenou ostružiním - to vyžaduje opravdovou vášeň a zapálení pro věc. No, vzpomínal jsem intenzivně na Pavla Bartla (též zdatného cyklistu), a snad jsem i pochopil, proč tolik jeho publikovaných fotek je ze zimy. :-)          

Ale zpět k Pivovarské hoře - vrcholek je tedy obklíčen smrkovou mlazinou, při jejímž spatření jsem propadl chmurné náladě. Hmyzáci vzrušeně bzíkali a poškrábané nohy mě téměř odmítaly nést, ale naštěstí to nebylo tentokrát až tak zlé. Po průniku asi dvacetimetrovým pásem nízkých smrčků se přede mnou objevila jak „z kouzla květ" krásná mladá bučina - chladný stín plný prostoru, vlhka a naducané duchovnosti kolem žulových balvanů. V takových chvílích musí logiku posvátných hájů pochopit úplně každý. Bučina obklíčená ochrannou nízkou smrčinou, která odradí všechny ty, kteří nejsou dostatečně odhodlaní a zapálení. Vždyť je to vlastně docela logické - překážky na cestě a jejich překonávání! Vždy to takhle funguje - kdo se dá odradit, podléhá pochybnostem a není ochoten zaplatit - ten se k pravému cíli většinou nedostane. Strasti jsou cestou k hlubokým prožitkům i poznáním. Nejsou jedinou cestou, ale bohužel jsou tou nejběžnější...   

Menhir sedí kousek od vrcholové značky, stačí se rozhlédnout. A musím říct, že mně docela vyrazil dech. Protože tohle je opravdu menhir „par excelence". Ani jsem to nečekal - podle popisů by jeho „oko" mělo být uměle vytesáno do boku kamene. A opravdu - když se podíváte na fotky, vypadá prohlubeň podezřele pravidelně. Ovšem není to žádný plochý kruhový otvor pro umístění třeba jakési pamětní desky! Naopak - prohlubeň je půlkulová, krásně hladká a navíc je lemována z horní strany jakýmsi „obočím." Spíš než jako plochá miska vypadá jako dokonale vytvořený oční důlek. A opravdu - při jistém pohledu a správném světle, vypadá menhir jako obrovská lebka z profilu. Když jsem si to uvědomil, v háji se rázem poněkud ochladilo. A když oční důlek najednou zrudnul - začal jsem mít vážně strach. A tak jsem se urychleně soustředil na to, co jsem měl udělat hned na začátku místo stěžování si na smrčky a komáry - totiž na projevy smíření, pokory, prosby a informaci, proč přicházím. Co chci, co můžu, jaký je můj cíl a čím přispěji.  Ony jsou přírodní bytosti, menhiry nevyjímaje, na lidské humpoláctví docela citliví. Mají nás docela plné zuby. A tak vřele doporučuji všem lidem, kteří tohle místo navštíví, aby se chovali pokorně, ohleduplně a laskavě. V zájmu vlastního zdraví...

Jiří Škaloud

4.12.2010

Vysoký Chlumec
Na první pohled spíš pomník
Ale je to menhir
Zblízka vypadá trochu jako lebka
Výrazný nadočnicový oblouk
Oko rudne...
Ale už jsme kamarádi.
A ještě i mapka.
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart