Příběh světelné duše

Usínám. Již jsem krůček k limbu, když v tom, najednou, kolem mě krouží něco temného. A stále soustřednými kruhy ke mně. Fuj, jdi pryč! Já tě nechci ty černý hnuse! A vůbec, jak se tohle mohlo dostat do našeho bytu, když jsem ho tak... Počkat, počkat, to je, to jsem, ne to není možné, do p.... to jsem JÁ!!! A bylo. JÁ.

Co jsi zač? Co tu děláš? Já jsem tvoje temná duše. Jsem tvojí součástí. Chci k tobě. No, to tak! Ani nápad! Jsem rád, že jsem se všech těch hnusů zbavil a teď ty? Ano, já! Ach jo, říkal jsem si. To mám radost. Když ji nepřijmu, odpudím ji, tak někam zaleze a až to budu nejmíň čekat, tak na mě hupsne a pak mi Pánbůh pomoc! Nemůžu ji jen tak vypudit ze svého života. Je přeci mojí součástí ať chci nebo ne. Musím ji přijmout (sakra), bez ní bych byl jenom půlka. No, tak jo. Tak pojď ke mně, ať jsme jednou součástí. Počkat, ještě předtím než tě přijmu, tak...

Archanděli Michaeli, Gabrieli, Rafaeli a Urieli, přijďte ke mně a ochraňujte mě, ať na mě něco neskočí. Archanděli Michaeli očisti ji svým ohnivým mečem. Michael (a nejen on) se mě ptá: skutečně ji chceš přijmout? Ale jo, sice je černá jako bota, ale někdy se to vyřešit musí. Nemůžu se před ní stále schovávat. Chci přijmout černou část své duše. Opravdu to chceš? Ano, opravdu! Ještě před tím, Michaeli, do ní vnoř svůj meč a očisti ji, jak to jde.

Co se to děje? Co to je? Michaeli, co s ní děláš? Archandělé, všichni se smějí? Co se tu smějete? Já jsem na pokraji kolapsu a vy se tu řehtáte? Uriel: ty ji nepoznáváš? Koho? No tu duši. Kterou? No rozhovor jak s blbcem. Čumím, čumím a tam světelná duše. A to je jako co? A do p.... to je zkouška. To je zkouška, co? No a ty čtyři řvou smíchy. Úžasné, fakt úžasné. Hlavně, že se dobře bavíte. Hele, hele to celé byla zkouška, co? No jasně, byla to zkouška, zdali přijmu temnou část svého já. Zda si plně uvědomuji, že kdybych ji nepřijal, nešel bych dál. Nemůže mě jít pouze část. Musím jít jako celistvá bytost. Se vším všudy. Plné vědomí.

Víte, moc dobře vím, že člověk je různě zkoušen. A jak obstojí, tak podle toho se jeho život/cesta vyvíjí dál. Takže jsem se naučil zkoušky podstupovat a snažit se být u nich obezřetný. Ne vždy hned rozklíčuji, že se jedná o zkoušku. Ještě o to těžší je to, jak během zkoušky postupovat, jak se zachovat. Už kolikrát se stalo, že když jsem přijal nějaký dar nebo se nějak zachoval, tak v tu chvíli jsem hned věděl, že jsem neuspěl. A že mě čeká další zkouška.

Tak, to jen pro pobavení a obveselení, co vše se může stát, než člověk usne. Pravda je, že jsem pak spal jak špalek. A to pominu fakt, že jsem si k tomu, aniž jsem věděl, co se stane, rozsvítil v pokoji dvě svíčky. Světlo. A bylo.

Libor Domas