Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Létání na duté hoře

Horu s prazvláštním jménem Velká Čantoryje naleznete na kraji Slezských Beskyd. Je to hraniční hora, která shlíží do rovin Ostravska, Těšínska a hlavně do hustě osídlených oblastí jižního Polska. Stojíte-li na rozhledně na vrcholu, můžete si připadat trochu jako na přídi obrovského korábu s názvem Beskid.  Ano - oprávněně píšu Beskid s měkkým „i", protože tenhle „koráb" pluje hlavně Polskem podél hranice se Slovenskem. Kdo si myslí, že Beskydy jsou jenom ty Moravskoslezské, hodně se mýlí. Posuďte sami - už zmíněné Slezské Beskydy, přesně řečeno Beskid Slaski navazuje východním směrem na Beskid Żywiecki, Beskid Mały, Beskid Makowski, na Slovensku pak na Beskydy Oravské. To už jsme někde u Nowego Targu v Polsku za Tatrami, kde přecházíme rozlehlým územím pohoří Beskidu Wysokiego, spojeného přes Beskid Sadecki s Beskidem Niskim, neboli se slovenskými Nízkými Beskydy. A už jsme na nejvýchodnějším Slovensku, kde nadvláda „Beskidů" konečně končí a předává sílu Poloninám a Bieszczadům.  Beskydy jsou obrovským, krásným a velice silným zemským útvarem. Mohl bych zmínit geologickou logiku společného vzniku při karpatském vrásnění, ale lidské konání se většinou vědou neřídí. Vlastně je to docela krásný příklad toho, že logika lidských názvů pojmenovává geomantické jevy a propojuje to, co na první pohled spojené není. Co bránilo lidem pojmenovat tolik rozsáhlých pohoří v délce tří stovek kilometrů každé jinak? Copak snad máme málo fantazie? Proč pořád jen Beskid, Beskid? Není v tom cítit chápání propojení a souvislostí těchto tisíců kopců? Já myslím, že určitě ano. Kdo Beskydy i Beskidy zná, mi určitě dá za pravdu. Ty hory mají opravdu hodně společného. Nejen ovečky, salaše, pastviny, milíře a milióny krásných buků. Nejen tvar kopců, ale i jakási utěšenost, smířlivost, klid a vyrovnanost. Obyvatelnost, užitečnost a něžná krása. Kdo „ide po Beskide" podléhá dříve či později houpavému rytmu klidné a dlouhé plavby korábu s názvem Beskid. Závidím těm, kdo mají dostatek času a chuti plout na této úžasné lodi. Beskydy mají obrovsky silnou, krásnou a současně nevnucující se energii. A Velká Čantoryje dělá korábu Beskid příďovou čnělku. Spolu se svou menší sestrou Mała Czantoria vedou Beskid do rovin moravskoslezské brány. Není tedy divu, že Čantoryje je hora mimořádná. Lidská intuice a citlivé vnímání její mimořádné síly a důležitosti dodalo této hoře i lidské legendy a pověsti. Hoře se také říká slezský Blaník, a v jejích útrobách spí a čeká tři sta rytířů. Čekají na povel strážců, až zemi bude nejhůř, aby vyjeli a znovu nastolili na zemi mír a lásku.

Přiznám se - vyjeli jsme na kopec lanovkou z polské Ustroně. Rozmazleně jsme si odpustili strádání při pěším výstupu na zasněženou horu. Prohřešili jsme se proti přikázání poutníků, poplivali jsme zásadu zasloužené odměny po propocené pouti. Ale na druhou stranu - díky rychlému výjezdu lanovkou nás o to silněji zasáhnul obrovský rozdíl ve vnímání toho „dole" a toho „nahoře". Připadali jsme si jako v jiném světě. Hned jak jsme opustili horní stanici lanovky a nechali za sebou ruch sjezdovky, hora se začala otevírat. Bylo jistě i krásnou náhodou, že jsme zastihli horu ve velmi vstřícné a otevřené náladě. Slunce nad inverzí zahalenou krajinou táhlo zemské energie vzhůru k nebi a nám připadalo, že tenhle „výtah" odnese vzhůru i nás. Poslední kilometr chůze od lanovky k vrcholu uběhl tak snadno, že jsme nemohli věřit, že už jsme nahoře. Sníh skřípal pod nohami a my našlapovali jen lehce, protože jsme měli pocit, že hora je dutá, zakrytá jen tenkou skořápkou krunýře. Že stačí silněji dupnout a s rachotem se propadneme do hlubin, kde čekají „rytíři" - tedy elementární a dračí bytosti, egregoři i bytosti samadhi  - entity zemských i lidských energií, které jakožto záloha čekají, jestli své lidské konání dovedeme ke „zkáze" nebo k „vítězství". Záložní energie, připravené nás zachránit před sebou samými.

Na vrchol rozhledny jsme snad opravdu vyletěli. Kolik schodů to bylo? Opravdu snad jen jeden jediný - jeden schod a už nezadýchaně stojíme na vrcholu gejzíru pod nohami. Nezadýchaně, a přesto bez dechu. Jako míčky se vznášíme v trysku energie, která duní temným hukotem, a rozechvívá srdce v rytmu pomalého tepu v zemi pod námi. Krajina kolem je otevřená jako výkladní skříň v obchodě s krásou. Plujeme k západu, kde inverzí zahalené roviny vypadají jako oceán s jen tušenými stíny civilizace utopené v moři vlastních výparů.  Obzor na jihu vyplňují ty naše Beskydy Moravskoslezské. K východu a k severu vidíme další a další kopce Beskidů, ale i Malé Fatry a Roháčů. Roztáhnu ruce, nakláním se dopředu. Koukám se před příď a skutečně jen doufám, že opravdu neplujeme na Titaniku. Co takhle vylézt na zábradlí? A už se ozývá rozum: „Chceš mě zabít? Neskákej, fakt nepoletíš!" „Tedy poletíš, ale jen kolmo dolů!"  Můj rozum si ze mě dělá legraci, a zase jednou mě odnaučil létat. No, snad příště! A tak scházíme z rozhledny dolů docela obyčejně - po schodech. Ale pocity a vjemy obyčejné nejsou ani trochu. Tohle místo jsme zastihli ve chvíli, kdy bylo maximálně otevřené a silné. Ani na chvíli nás nenapadlo, že bychom tu měli něco „dělat". Stačilo jen „být".  Být malým lidským mravencem, kochat se výhledem a dojímat se tou obrovskou a krásnou energií, která nás stále ještě přesahuje v síle i v chápání. Jen se tak dívat do toho kraje, mít slzy v očích a hrdlo sevřené. Je velice málo říkat za to pouhé „děkuji."  Přesto to říkám - Děkuji.

Jeďte se tam podívat, a vezměte na ten výlet i svá srdce.

Jiří Škaloud    skaloud@putujici.cz

foto: autor,  Jiřina Lockerová a Karel Beinstein

leden 2011

Pohled na Moravskoslezské Beskydy
Fleš si páníčky pohlídá i na lanovce
Náročný výstup
Vrchol
Pohled do Polska
Beskide, Beskide
Co k tomuhle dodat?
Cestou dolů
Poslední sluníčko
Poloha Velké Čantoryje
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart