Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Smíření

Severovýchodní cíp Moravskoslezských Beskyd je zajímavý kout české země. Ohó, někdo teď vyskočí, jakápak česká země? Ta země je přece Slezsko, vždy to tak bylo a bude! Ale nemáme pravdu ani jeden - Země je jen jedna a je svoje. A i v tomhle svém koutě vypráví lidem o smíření, odpuštění a uznání.

Můžu já se smířit s Poláky? Nemůžu. I při nejlepší vůli jim nemůžu odpustit! Nemám totiž co odpouštět, nic mi neudělali a ani nikomu z mých blízkých. Smiřovat se mají právo pouze účastníci střetnutí, a to jen na úrovni jednotlivců, nikoliv národů. My ostatní jim v tom můžeme pomáhat a hasit každou nacionalistickou jiskru nenávisti.

A že se dá hasit vodou studánek, o tom netřeba pochybovat. Nezávisle na vydatnosti pramene, jeho vodou se mohou hasit i velké požáry lidských vášní. Napajedla jsou vždy hájeným místem, kde nebojují ani zvířata, a neměli by ani lidé. U pramene se klečí, a nemlátí se ani hubou, ani klackem.

Nejinak je tomu i u pramene na Hrčavě. Hrčava je nejvýchodněji položená osada Česka, v cípu hranic s Polskem a Slovenskem. Po dlouhé cestě do kopců od Mostů u Jablunkova vás hned na kraji náhorní osady čeká skvělá voda před jeskyňkou panny Marie Lurdské. Přírodní pramen je sice svázaný vodovodním kohoutkem, ale na kvalitě vody se to příliš neprojevuje. Krásné místo v lese kousek od silnice žije funkční křesťanskou vírou. Pěkně zhurta se vám snaží naznačit, abyste „milovali bližního svého jako sebe samého". Panna Marie i voda, každý po svém způsobu, ale v dokonalé shodě. Voda je mírně radioaktivní, je dobrá na oči, a říká se, že kdo si v ní umyje nohy, zaručeně se sem ještě vrátí...

Pokud si už od začátku říkáte: „jaképak že smíření s Poláky, vždyť s nimi jsme kamarádi," pak jste na tom stejně jako jsem byl já, když jsem sem poprvé přijížděl. Ale historie mě tu dohnala, i když původně jsem jel jen za krásou Slezských Beskyd, těšil se čarodějnice na Čantoryji, na samoty v malebných kopcích, na pastviny plné ovcí a pochopitelně i na studánky a krásné pastýřky, kterýchžto obou je tu určitě bezpočet. Nu, voda mi dost zhurta naznačila, že kromě romantiky a zábavy mě tady čeká i kus práce. Země to tak má ráda - hezky vyrovnaný účet, něco dostaneš, něco odevzdáš. Nuže tedy po svém způsobu odevzdávám...

Starosti v Malé Praze.

Hrčava je nejvýchodnější osada České republiky, kousek za posledním domem pana Wawrzacze už je trojmezí hranic s Polskem a Slovenskem. Ale nebylo tomu tak vždy. Od 17. století byla Hrčava součástí polské Jaworzynky. Až po rozpadu Rakouska - Uherska se obyvatelé vesměs přihlásili k české národnosti, a na základě jejich žádosti bylo území Hrčavy v roce 1918 připojeno k Česku. I proto se Hrčavě říkalo Malá Praha. Připojení bylo spíš násilné, Poláků se nikdo moc neptal. Z Česka sem až do padesátých let nevedla z údolí od Jablunkova žádná pořádná cesta, a i dnes se tu v zimě jezdí na střídačku nahoru nebo dolů. Územní rozpory a tahanice se neřešily jen od úřednických stolů. Celé Těšínsko, Třinecko i Jablunkovsko bylo dějištěm tzv. Sedmidenní války mezi Polskem a Československem v roce 1919. Stručně řečeno - o tohle území jsme se poprali jako psi. Příčina, viník, důsledky? Jako vždy - šlo o moc, nadvládu, průmysl, uhlí a strategické území. Jako vždy za to zaplatili místní obyvatelé. Došlo k těžkým tankovým bojům o Karvinou, padlo minimálně sto padesát lidí, tisíce byly zraněny, docházelo k terorizování, zabíjení a vyhánění „těch druhých". A tenhle spor se znovu a ještě silněji rozhořel před 2. sv. válkou, a znovu i po ní. Snad definitivně byl ukončen až v roce 1958 mezistátní smlouvou. Ale i dnes stále doutnají nacionalistické jiskry a majetkové hádky a křivdy stále ještě trvají. Ale protože v našich „bratrských" zemích momentálně pravda a láska ještě vede o malinký krůček před lží a nenávistí, tak se doutnání snažíme uhasit. A tak vyrostl tedy na styku našich hranic památník smíření. Přispěla nám na něj Evropská unie, ale obsluhovat ho musíme my sami. Možná nepřekvapí, že se tu slaví i Den Země. Takže téma smíření je tu stále aktuální, i když většina lidí o tom neví, nebo nechce slyšet. Poslechnout by si ale měli, třeba příběhy lidí jako je pan Wawrzacz. Osmdesátiletý pán, nejvýchodnější a nejstarší místní Čech, pardón, Slezan s polským jménem, mluví dialektem „po našimu" a vzal si za ženu Slovenku. Když zjistil, že jsme Pražáci, nechal nás parkovat u sebe před chalupou. Ale nechal by nás tam i bez toho, jelikož je stářím zmoudřelý. Kdyby se na nás chtěl vytahovat, třeba by řekl, že „odosobněním jednotlivých nespravedlností vzniká genocida a kolektivní vina". Takhle jen kouká z okna a třeba myslí na to, že všude lidé o dvou kůrkách. A pozdraví Pražáka stejně jako Inda z Himáčalpradéše. 

Vyzbrojeni moudrostí a informacemi se vraťme od trojmezí k léčivému prameni. A musíme dát vodě jako vždy za pravdu. Vždyť voda si brouká o životě a hojnosti pro všechny. Společně s panenkou Marií vám zazpívají i o spolupráci, o toleranci, pokoře i o tom smíření. Nebojme se přidat k takové písničce, nebojme se napít takové vody, která nás infikuje pouze láskou k bližnímu svému a na nenávist je lepším lékem než penicilín.

Léčivá slina z dračích úst.

Do Prahy je odtud dvakrát dál, než do Vídně či Bratislavy. Odlehlost je ovšem relativní pojem. Jablunkovsko není nějaká zapomenutá země na konci světa. Je to sem blízko z Ostravska a na dohled od Třince. Beskydy, a tedy i oblast Horní i Dolní Lomné, jsou významné rekreační oblasti. Jsou tu penziony, lyžařská střediska s vleky a sjezdovkami. Staví se tu nová rychlostní silnice i železniční koridor na Slovensko. A tak i poutní místo u pramene panny Marie Lurdské v Horní Lomné je docela navštěvované. Najdete ho skoro na konci dlouhého údolí říčky Lomňanky (Lomné), která skáče ze svahů Beskyd. Prameni se taky říká „Na Salajce". Kdysi tu býval pouze kříž, ovšem když se při epidemii cholery v roce 1836 vodou této studánky povedlo nemoc zastavit, dostala se studánka do první studánkové ligy. Nad pramenem byl vybudován mohutný kostel Povýšení svatého Kříže a klášter karmelitánů. Studánka je vzorně udržovaná a v její blízkosti stojí novodobá lurdská jeskyně s plastikou panny Marie. Květiny, svítící svatozář, svíčky... Místo je moc příjemné, pokud jste pokorný křesťan, ale pokud přicházíte s odlišným světonázorem je to už maličko jinak. Voda vytéká z nerezové roury, kterou umělecký kovář ozdobil čímsi jako křidélky a rozevřenou hubičkou. Celek něčím připomíná chrlič v podobě dračí tlamy. A na nose toho draka je umístěn leštěný výrazný ocelový křížek. K větší slávě Boží, k posílení účinku vody, k dohledu nad pohanskou pověrčivostí. Možná, že tu cítíte určitý rozpor. Dračí síla vodního živlu, určená pro všechny živé tvory, je tady jaksi „rezervována" a zkrocena pro vyznavače kříže. Křesťanství a církev si tu nárokují zázračný účinek živlu, který je následně připsán těm „správným" svatým. Drak je zkrocen udidlem kříže na čenichu. Prostřednictvím vody tady přece činí zázraky naše panna Maria, matka Boží.

Nezpochybňuji ale kvalitu a morální poselství křesťanské mystiky. Křesťanství nás provází přes dva tisíce let a naše západní civilizace na něm vyrostla. Dalo nám nástroj vnitřní spirituality i morální kodex. A pokud se snad dnes rodí nějaký nový systém vnitřních hodnot či víry, nemůžeme křesťanství jen tak odvrhnout a odsoudit do kategorie lidových zvyků a folklóru. To je opravdu ďábelský omyl vedoucí k marasmu a depresím nevíry v nic a v nikoho. Křesťanství bychom měli přijímat jako jeden ze základních kamenů. A pokud chceme stavět cosi nového, pak jedině na tomto pevném základě můžeme hledat nový smysl a cíl naší existence. Přijmout Boha v sobě a tedy i spoluzodpovědnost za boží i vlastní život a dílo. V tomhle nám voda celou svou silou bude ráda pomáhat.

Problém využití pramene pro křesťanskou víru tedy není v dokonalé ideji, ale v nedokonalých lidech. Ať už je podstata víry jakákoliv, problémy začínají při segregaci, při povyšování věřících nad jinověrce, v nesmiřitelnosti, fanatismu, netoleranci. V lpění na malichernostech, v politice boje o moc, v lidských selháních jednotlivců i skupin. Tragickým omylem je i zpupnost a sebevědomí každé z odnoží církví, která se prohlašuje za jediného správného duchovního správce, za jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi. Tohle vše v sobě voda nemá - poslouží všem, malomyslným, chytrým i hloupým, křesťanům i pohanům, fanatikům, obětem i viníkům, hříšným i pobožným. Nerozlišuje objekt svého zázraku a poskytuje pomoc nikoliv podle církevních zásluh či pevnosti ve víře. V téhle spravedlnosti je voda podobná Bohu. I před pramenem jsme si všichni rovni. Voda nectí lidská pravidla, není ničí, můžete jí programovat křížem, ale nemůžete jí ovládnout pro sebe. I tady v Horní Lomné v prameni panny Marie voda zpívá o smíření a propojení všech duchovních a vědomých bytostí. Na víře opravdu nezáleží. Voda a ostatně i ostatní živly jsou bytostné ideály - rovnostáři, prosazující ideu rovnosti se silou draků. Převezmete-li tuhle živelnou sílu, nestanete se sice pokorným věřícím, ale dobrým člověkem se stanete zcela určitě.

Jiří Škaloud

únor 2011

Regena 2/2011
Hrčava - Jaworzynka
Památník smíření
K Aši daleko
K prameni na Hrčavě
Pramen panny Marie lurdské
Voda je dobrá i z kohoutku
Sluneční svatozář
Pramen panny Marie lurdské v Horní Lomné
Léčivá slina z dračích úst
Ovlivňování křížem
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart