Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.
 

Na Berounsko s Putujícími III.

Pahorek a strom

„Byl to kraj rašelinišť a nízkého lesa. Jediný pahorek zvedal se nad plochou mokřinu, a na tom pahorku rostl po mnohá staletí dub. Vůkolní pralesy noříce svůj kořen v bahno zůstávaly nízké, ale dub mohutněl a vzrůstal a zvedal svou korunu výš a výš. I stalo se, že zubem času zdoutnal kmen řečeného dubu a některé jeho větve usychaly. Tu bylo zdaleka viděti, jak se kostlivá ramena dubu rýsují proti lesknoucí se vodě či proti bouřnému nebi. Strom stal se nepřehlédnutelným z ploché země i z vysokých oblak, neboť blesk bil do jeho větví a každá bouře s ním rozmlouvala."   (Vladislav Vančura, Obrazy z dějin národa českého)

Vrch Hrádek mně učaroval. Pořádně ani nevím čím, ale snad na to společně přijdeme. Na vršku je stará lípa, bez centrálního kmene, jenom s okolními větvemi. Spíš živoří, než žije. Jakoby chtěla už dávno umřít, ale lidé jí to nedovolí. V čase, kdy stromy jsou bez listí, upoutává lípa svým podivným tvarem zrak už zdaleka. Dle pověstí je Hrádek obrovská mohyla. Největší na evropském kontinentě. Traduje se, že vnitřek je dutý a že je tam zakopán poklad. Zlato, dukáty a drahokamy.  Každý ten poklad chce, ale málokomu se to podaří. Když je užuž u cíle, tak se něco semele, nebo někdo zakřičí jméno toho nešťastníka, a vše je pryč, vše ztraceno. Pouze těm, kteří nepohrdnou zcela obyčejnou věcí, jakou je kamení, listí, šiška, či žába, se pak tyto věci doma přemění ve zlato. V případě Hrádku je zde ještě jedna velmi zajímavá informace - a to že na konci 17. století na vršku stávala dřevěná kaple zasvěcená sv. Jiří. No a už tady máme našeho drakobijce, neboli bojovníka proti pohanům a likvidátora dračích sil. S křížem i mečem vpřed, a je hned hotovo. Tím bylo hotovo i pro mne, ale ne nadlouho. Volání předků umí být pěkně naléhavé...

Již delší dobu obcházím doma knihovnu a hledám Staré pověsti České. Že si je jako přečtu a osvěžím paměť a genofond Slovanů. Leč nenacházím. Místo Jiráska jsem doma našel Vančurovi Obrazy z dějin národa českého. Manželka hned na mě, že to četla, a že je to hezké, ať si to taky přečtu. Ale máme jenom první díl, druhý a třetí ne, musíme si je někde sehnat. No, brumlal jsem si, to bude práce, někde to schrastit...  Ale začetl jsem se a valil bulvy. Dějiny národa českého začínají kdes mezi Vislou a Dněprem (tak hned koukám do mapy, kde že to je), byly tam roviny, bažiny a nad to ční se pahorek se starým dubem, který „viditelný ze země i z mraků je". Knížku jsem odložil a jenom tupě čuměl. No to si snad ze mě dělají srandu! Třeba jsem četl špatně. Čtu dál. Na pahorku je starý dub, v něm divoké včely a k tomu dubu se ubírá Stařena (tenkráte vše intuitivně rozhodovaly a řídily ženy) na radu, kudy jít za pastvinami, neb vedra byla převeliká. No jasně, říkal jsem si v duchu. Ona tam šla pro informace. A Vančura pokračuje, i rozmlouvá stařena se včeličkami o krajinách jiných, úrodných, kam kmen by zavésti radno bylo. Knížka mě vypadla z rukou a i zrak mě nesloužil. Byl jsem bez obrazu, černo před očima. Hotovo.

Dále to graduje tím, že ji u dubu zabije medvědice, všeho je účasten muž (shodou okolností rybář), který však nezasáhne a nechá medvědici, aby Stařenu zabila, sám převezme vedení kmene a jdou na západ. I kupci pak tradují, že národ tento odvozuje svůj původ od medvěda, který žije ve starém stromě. A na památku toho medvěda tam nechali vztyčený kmen, aby jim toho medvěda připomínal. Medvěda a taky první radlici, kterou si nějaký odvážný z rozsochy dubu udělal a jež rozrývala lůno země. Tak tolik báje. Ale jsou to jenom báje, nebo ne? Vždyť v tom lze hledat archetypální příběhy, i reálnou historii! Nalézt můžeme strom poznání a života, vítězství mužů ve vůdčí úloze, rozluku východu a západu. Stejné příběhy mají Egypťané, Indové i Peršané. Stopy bájí nás vedou k jakémusi dávnému a společnému začátku. Jak tohle mohl Vančura vědět? Střílel naslepo? Je to jen básníkova fantazie, nebo čerpal z nám neznámého zdroje? 

Někteří mužové a některé ženy dali se směrem, jímž kráčela Stařenina sestra, ale jiní obracejí své saně a řadí se za rybářem. Rod se rozdvojil. Koše, smyky a obtížená ramena zakolísala dvěmi směry a změť těl se zvolna přelévá v souvislé a vzdalující se proudy. Stará žena kráčí k východu. Muž jde na západ. Sám táhne nejtěžší saně. Slyší hluk zástupu, který jej následuje. Popruhy zařezávají se mu do ramen a z jeho úst tryská divoká a řvoucí radost.   (Vladislav Vančura, Obrazy z dějin národa českého)

Pahorek se vztyčeným kmenem, či stromem, který zůstává a žije z vůle lidí. A nese a tlumočí zprávy odjinud. Dřevo se tyčí nad mohylou z kamení a země. Doba megalitů a kult kamene končí - přichází nová energie obnovujícího se dřeva. Ač se s kamenem svou silou srovnat nedá, má jednu výhodu - žije a stále se obnovuje. A lípa je naším kultovním stromem dodnes a snad navždy. Pojďte si spolu s námi poslechnout její příběhy.

Libor Domas

duben 2011

Strom a..
pahorek
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart