Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Studánka plná moudrosti.

„Šťastným být a jiné blažiti, toť úkol člověka." (Bernard Bolzano)

Rozumných názorů a moudrosti je na světě jako šafránu. Moudrost nás často míjí, jsme k ní hluší, protože nehovoří naším jazykem. A jak to souvisí se studánkami? Je snad moudrost „rozpustná" ve vodě? A proč by nemohla být? Pokud je moudrost jakýmsi systémem zpracování informací, pak se může voda stát jeho nositelkou. Pro mne už navždy bude takovou „studnou poznání" Bolzanova studánka.

Vydáte-li se do kopců Vysočiny, narazíte na studánku každou chvilku. Tady - na střeše Evropy - vyvěrají stovky známých i bezejmenných zdrojů vody. Velké množství pramenů je dáno rozlehlým a kopcovitým územím ve vyšších nadmořských výškách, bohatou zimní sněhovou pokrývkou i vydatnými letními dešti. Rozsáhlé lesy i kamenito-písčité podloží přispívají k obrovské akumulaci vod. Ne nadarmo je Vysočina zásobárnou vody i pro Prahu. A ne nadarmo ve Žďárských vrších Bohuslav Martinů objevoval a opěvoval otvírání studánek.  Jednou z tisíců zdejších studánek je i ta Bolzanova poblíž Těchobuzi. Je jednou z tisíců, a přesto je unikátní. I to je na pramenech tak krásné. Nikde nenaleznete dva stejné, přestože všechny zpívají stejnou písničku. Rozmanitost ve vzhledu, v projevu a v síle, jednota v duchu a v poslání. Jak symbolické a příkladné ...

Těchobuz naleznete na spojnici mezi Pacovem a Mladou Vožicí. Osada je sympatická snahou se vzpamatovat z vesnické devastace v uplynulých desetiletích. Vsadili zde na turistický ruch, a tak tu vznikají turistické informační cedule, galerie i naučná stezka. Na trase naučné stezky leží v bočním údolíčku potoka nad zámkem i Bolzanova studánka. Ale ve skutečnosti je stezka zatím vyznačená jen provizorně a pramen se nehledá úplně snadno, protože dřevěné směrovky nějaký vtipálek záměrně přemístil. Pěšina se ztrácí v blátě a listí, a tak při hledání zapojte spíš rozum a hledejte studánku v údolíčku, nikoliv na kopci, kam ukazují přemístěné cedulky. Ostatně, logický úsudek nám pomůže i u studánky, alespoň tedy pokud se setkáte s něčím podobným jako já. Zažil jsem tu cosi, co mě nutilo držet se rozumu jako klíště, a přec to úplně nestačilo. Ale o tom za chvíli.

Studánka je pojmenovaná po profesoru Bernardu Bolzanovi, který k ní s oblibou chodíval, když pobýval na zámku v Těchobuzi. Pramen vyvěrá mezi kořeny velikého smrku, studánka je vyzděná z kamenů do oblouku kolem kmene. Před padajícím listím chrání vodu kuželová dřevěná stříška. Voda si momentálně našla cestu mimo výtokovou trubku a vyvěrá vymletou štěrbinou mezi kameny. Pro nabrání vody do dlaní poslouží dřevěné korýtko pod vlastní studánkou. Voda zurčí na dopadovém kameni a zklidňuje nás svou krásnou ukolébavkou. Místo je moc hezké a útěšné, přestože je jen jedním malým střípkem v mozaice krásné Vysočiny. Ale pro mě se stalo střípkem, který mi blýsknul do oka zábleskem poznání.    

Můj příběh...

Vždy když přicházím ke studánce, snažím se zážitek z místa si vystupňovat. Věnuji mu svou plnou pozornost. Žádné povídání o práci, o dětech, či o domácích starostech! Nespěchám hned k zurčící vodě, ale nejdřív se snažím poslouchat a dívat se. A tak i tady - usedám na pařez, vydýchávám se, zklidňuji a nalaďuji se na cinkot vody. Zavírám na chvíli oči a snažím se zapamatovat si tón, který voda vydává. Až po chvíli přítomného snění se teprve pomalu napiju z dlaní. A s překvapením zjišťuji, že tón vody se změnil! Z netrpělivé výzvy a dychtivosti se povídání vody změnilo na důvěrné a přátelské ševelení. Takhle snadno se dá s vodou navázat hluboký poměr? Jak je důležité překonat povrchnost zběžného pohledu! Jindy bych třeba jen prošel, okouknul studánku, ochutnal a nabral si vodu do láhve. Třeba v duchu či i nahlas pochválil lidi za starost o studánku, ale zase honem dál, není čas posedět, slunce už je nízko a je třeba dokončit cestu a dosáhnout cíle! V tu chvíli si uvědomuji, že bych se s jedním velkým cílem právě minul. Naštěstí spěchat nemusím, a tak si v klidu sednu na pařez a znovu se spokojeně zaposlouchám do bublání vody. Sluníčko se sklání k obzoru a prozařuje vysoký smrkový les. Malé bučky kolem studánky mají listí rozsvícené do svítivé žluti. Barvy září přesyceně, a já vím, že to není jen sluncem, ale i silou energetického místa. S úsměvem na tváři a s velmi příjemným pocitem klidu znovu zavírám oči. A skoro ihned se dostavuje další známý projev takových míst - mám pocit, že za mnou někdo stojí, že mě někdo pozoruje. Náhle sebou s překvapením trhnu, protože tohle je nové! Zvuk bublající vody se ozývá z druhé strany! Jakoby najednou ze stráně za mnou vyrazil druhý a silnější pramen! Nejdřív jsem se překvapeně otočil, kde že ten druhý pramen je. Pochopitelně nic nevidím, vše se blesknutím oka vrací do reality. Jen koutkem oka snad zachycuji mihnutí toho nereálného, snového světa. Voda bublá na svém místě, nikde nikdo. Kroutím skepticky hlavou, a znovu se poddávám místu. Znovu stejné pocity. Ale teď už jsem připraven. Odolávám nutkání se otočit, a pocit z přítomnosti něčeho cizího se stupňuje až k fyzické bolesti. Žaludek sevřený, voda za zády bublá stále silněji, ozve se i praskání větviček, šustot listí... Stojí za mnou, jsem si jist, každou chvíli mi položí ruku na rameno. Vydrž to a neotáčej se! Jako v té pohádce - otočíš se a vše zmizí! Sedím ztuhle jako ten pařez pode mnou, co teď...co teď, letí mi hlavou, snad...

„Dobrý den", řeknu a jistotně čekám odpověď. Ozve se - a co na tom, že pouze v mé hlavě? Tak silný vjem už není potřeba zdůrazňovat zvukovou halucinací. Začneme si povídat. Tyhle telepatické rozhovory jsou zvláštní, otázky není třeba formulovat do slov, a odpovědi se  hlavě objevují jako obrazy, myšlenky a asociace. Kdo je ten, s kým si povídám? Odpovědí je obraz studánky přede mnou! Mluví se mnou snad studánka?.. zamítavá odpověď. Víla? Země? Ne, ne. Obraz hubeného muže v černém. Bernard Bolzano! Jsem si v tu chvíli jist, že se vrátil na místa sobě nejmilejší. S trochou studu mi bleskne hlavou to, co jsem si přečetl na cedulce u studánky: „...kde trávil krásné chvíle s Annou Hoffmanovou, svou ctitelkou, obdivovatelkou a přítelkyní." Smích je mi odpovědí, a za chvíli si už notujeme ve shodě až neuvěřitelné. Já v té chvíli ještě nevím, kdo vlastně Bernard Bolzano byl. Jeho jméno mi jen matně připomíná jakousi nekonkrétní vzpomínku z matematiky. Ještě nevím, že tenhle matematik a filozof byl především kněz, který myšlenkově předběhl svou dobu o stovku let. Nevím, že byl za své pokrokové názory pronásledován a stíhán církví i císařskou mocí, že byl suspendován a nuceně odeslán do důchodu. A přesto, či právě proto, že byl také nositelem a programovým tvůrcem národního obrození. Kněz a matematik - už tohle spojení dává tušit, jak zvláštní to byl člověk. Bolzano právem patří k takovým obrozeneckým velikánům, jako byl Čelakovský, Dobrovský, Palacký i Havlíček. Všechny ovlivnil, všichni z něj svým způsobem vyšli. Bolzanovy práce, osvícenecké názory i myšlenky se odrazily v řadě stěžejních literárních děl té doby. I jeho matematické práce byly velmi důležité. Češi spíše vyzdvihují jeho národně obrozenecké aktivity, ale svět zná Bolzana více jako brilantního matematika a logika, jehož práce předběhla dobu tak, že byla téměř zapomenuta a po desetiletích byla znovu objevována jeho následovníky.

Tohle vše ve chvílích u studánky ještě nevím, a přesto si s ním u pramene povídám o zahrnutí vědeckého poznání do náboženství a víry. S neviditelným „duchem" si notuji v odmítání pověrčivosti, až k slzám se smějeme neochotě věřit nadpřirozeným dějům, a současně zdůrazňujeme uvědomění si skutečných zázraků přírody, filozofie a věd. O tom, že věda nabízí stejně dobré, ba mnohonásobně lepší řešení i bez „zázraků" a nadpřirozených tajemství. Notuji si snad pouze sám se sebou v odporu proti nařízenému náboženství? Odmítám jen já sám roli církevního prostředníka? Horlím za rovnoprávnost ženských názorů, za důležitost vzdělání? O nikoliv, jak později zjistím - tohle byly stěžejní témata Bernarda Bolzana. Jak mám tušit, že názory, které v mnoha aspektech odpovídají dnešnímu modernímu pojetí světa, slyším z minulosti začátku devatenáctého století?

Slunce zapadá, a já sedím a mlčky si povídám. Ani za nic se mi nechce pryč z míst, kde jsem potkal svůj malý zázrak. Až postrčení a tiché volání od jakýchsi ochranitelských ženských energií nás oba přiměje k rozchodu a mě vrátí ke starostem o rozbolavělé a hladové tělo. Je třeba se věnovat přízemnějším starostem. S lehkou úklonou a mým poručením paní Hoffmanové se s úsměvem rozcházíme. Setkání s moudrostí bylo pro mě obrovsky cenné a dojemné. Co na tom, že ta moudrost nebyla moje, ale Bernarda Bolzana? Snad jsem se také trochu nakazil vodou z Bolzanovy studánky. 

Jiří Škaloud

podzim 2010

Regena 4/2011
Zámek v Těchobuzi
Bolzanova studánka
A z blízka
Obestavěný kmen
Voda si najde cestu vždy
V lese U kněžny
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart