Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Světlo a stín v Česticích  u Volyně

● Záložní zdroj na Kalvárii ●

Vesnička Čestice v šumavském podhůří nad potokem Peklov je poprvé zmiňována v roce 1243. Kromě barokního zámku s parkem tu najdeme i původně románský kostel sv. Jana Křtitele. Nad kostelem se pak zvedá vrch Kalvárie. Na něm nalezneme kaple jednotlivých zastavení křížové cesty, postavené do kruhu kolem kaple Povýšení sv. Kříže. Tato zajímavá centrální stavba s „antickým" sloupovím, stojí na silném energetickém místě zemských energií. Jedná se pravděpodobně o původní prehistorické božiště. Západně, kousek pod vrcholem, na místě dřevěné poustevny nalezneme druhý energetický bod.  Místo patří k námi pojmenovanému systému „Sedm rytířů před- šumavského valu" a je jeho záložním zdrojem. Vede odtud linie na Měsíční kámen u Javorníku ( viz. články  v Galerii a Zvláštních náhodách). Kalvárie je dost zvláštní a silné místo, jak projevy, tak i svými tématy. Najdeme tu stopy i po rytířích maltézského řádu. 

Byl krásný srpnový den a polední slunce nám ukázalo pod antickým baldachýnem jasnou hranici tmy a světla. Ostrou hranici, na které jsme zpočátku marně hledali energie souladu, harmonie a porozumění. Chyba, kterou děláme všichni. Usedáme na „demarkační" čáru a jenom tak bez chtění tu jsme...

Pohybujeme-li se ve tmě, většinou nevidíme nic. Musíme být kýmsi vedeni a jsme loutkou v jeho rukou. Pohybujeme-li se naopak světlem, je to zdánlivě jednodušší - vidíme stíny na naší cestě a některým jsme schopni se vyhnout. O směru cesty rozhodujeme více samostatně. Ale je-li světlo příliš oslepivé a palčivé, stávají se chladné stíny stále lákavější. Jak nám ukázalo polední slunce, a jak se ukazuje i na snímcích, nejkratší cesta ke „dveřím" vede po rozhraní bílé a černé. Jednou nohou tam, druhou tady. V temnotě bez cest se bloudí, naopak v trvalém světle jsme oslepeni a přestáváme rozlišovat realitu a její kontrasty. Nechci být loutkou a hříčkou, a ani se nechci nechat zaslepit - to je snad správná cesta. Bez vyváženosti polarit nemůže vzniknout rovnováha a bez rovnováhy nevznikne moudrost.

„Není nutné vstupovat do říše mrtvých, ale není nutné se ani bát... podpora předků, které se nám dostává, jejich vědění a moudrost je zde plně znát. A svět stínů? Není tmy, je jen nedostatek světla, a není zla, je jen nedostatek lásky. Jediné to opravdu těžké je přijmout i tu druhou stranu. Přijmout a smířit se s tím, že nejsme jenom Ti ukřižovaní, ale i Ti, co křižovali. Vzít za své ponaučení rubu a líce, smutky a strachy štvanců a fanatismus a hrůzy štváčů. Žádná lidská duše není zlá, lidé dělají jen hrozné věci z nedostatku poznání a lásky..."

Cesta po hraně stínů se zdá být nebezpečná. Je to cesta úzká jako ostří nože, dá se z ní snadno „spadnout". Spadnout do bezbřehosti nekonečných plání temných sil, nebo do růžové záře utopického světa. Důležité je, že jsem-li v jedné z polarit, jsem energeticky vždy pod energií hraniční cesty, a tedy druhá polarita je pro mě v tu chvíli neviditelná a nedosažitelná. Jakoby se skrývá za tou hranou, kudy kráčí moudrost. Vždy se nejprve musím dostat na toto rozhraní moudrosti, aby se mi otevřel pohled i na druhou stranu. Máme-li „štěstí", či svou zkušenost, či uvěříme těm správným vůdcům, můžeme se na tuhle cestu vracet i z odboček na obě strany. Návraty z polarity ke hřebeni jsou poznání, či prozření, cesta po hřebeni je moudrost. Cesta po hraně polarit je nelehká, zdá se být zbytečné neustále zakoušet světlo i tmu. Ale současně je to jediná cesta, která je viditelně vyznačená. Jsme-li na ní, vidíme ji - vede přímo vpřed, ke dveřím, kde světlo přestává být oslepující a temnota se stává bezpečným služebníkem. Cesta po hraně je vždy a každému k dispozici. Vede k dalekému cíli - ke špičce poznání sebe sama. Nabídka cesty po hraně je výzvou, kterou nám klade do cesty kdosi vyšší. A naší povinností a ctí je tuhle výzvu nezklamat a naplňovat.                      

Pomalu se loučíme. I tomuto zajímavému místu plnému kontrastů zcela jistě patří naše láska a dík matce Zemi, že na nás „odbojné" ještě zcela nezanevřela. Kyvadlem se ujišťujeme, zda došlo k nalezení smíru, pochopení a zdravému protknutí obou světů, dvou stran jednoho. A kdy jindy hledat tuto hranici, než stále tady a teď? Ještě dolů cestou z kopce mi přichází na mysl známá slova sv. Františka z Assisi:

Bože prosím, dej mi sílu, abych přijímal věci, které nemohu změnit, odvahu, abych změnil ty, co změnit mohu a moudrost, abych je dokázal od sebe odlišit".  

S láskou.

Vlaďka Brzobohatá        Petr Brzobohatý          Jiří Škaloud

srpen 2010

Čestická Kalvárie
Cestou k vrcholu
Kolem poustevny
Kalvárie a maltézští rytíři
Silné místo
Antický sloh
Vše je účastno
Kaple křížové cesty, v kruhu kolem
Cesta po rozhraní
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart