Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

NP Arrábida, Setúbal, Portugalsko

V rámci mého působení v Portugalsku ve městě Setúbal, jsem nemohl jinak, než navštívit národní park Arrábida mezi městy Setúbal a Sesimbra. Daleko do parku jsem se nedostal, protože hned na začátku parku směrem od Setúbalu mě zastavily kapličky v podobě perliček zasazených na jeden ze hřbetů místních kopců. A to byla výzva! Honem někde najít parkoviště, vzít foťák, deštník (nevěřili byste, jak tady v únoru lije) a vzhůru vstříc dalším dobrodružstvím!

Jo, lehce se to řeklo, hůře plnilo. Vyšlapanou cestičku jsem našel snadno. Zvyklý z našich hvozdů, že všude, kde je nějaká atrakce pro turisty, jsou ukazatelé, jsem vyrazil. Když mě bylo divné, že jdu příliš dlouho a ohlédl jsem se, tak jsem zjistil, že jsem je přešel. Teprve nyní začalo to pravé dobrodružství. Ono nemyslete si, když máte hustý porost, trnité keře a na zádech baťoh se zapíchlým deštníkem, tak to je něco námahy a sakrování! Bylo však ještě další, když jsem narazil na zeď. No, nešlo to jinak, než přes ní. Víte, zcela naivně jsem si myslel, že ke kapličkám povede cesta, ukazatele, vysvětlivky a tak. Posléze jsem však zjistil, že celý komplex je neobývaný několik desetiletí a že pouze občas někdo kapličky vymete, jak dokladovala košťata položená v zákristiích.

Kapličky jsou umístěny na nádherných místech a při pohledu z nich na okolí se přímo tají dech. Živě jsem si tady představoval meditace v parném slunku, kdy kapličky nabízí stinné útočiště, nebo klenbu černé oblohy posetou zářivými body hvězd, či zimní askezi, kdy pára dechu je to jediné, co prozrazuje, že je tady někde život. Takové to bylo nádherné místo, vyloženě vybízející k zastavení a pohledům nejen do okolí širého, ale i toho svého vnitřního.

S obtížemi se dalo poznat, kudy vedly propojovací cestičky k jednotlivým kapličkám. Kráčeje po nich jsem cítil úmor a dřinu stavitelů, ale též lásku k celému dílu. Škoda jen, že nyní kapličky ční jako smutné memento nad mořem zeleně. V 16. století zde byl vystavěn františkánský klášter a k němu pár drobných, bílých domečků se zvoničkou na kopci. Dílo to je velmi romantické. Kromě kapliček - věžiček jsou zde i kapličky se sedlovou střechou, zasvěcené Panence Marii či Ježíšovi. Dokonce tady mají i jakousi umělou grotu s poustevníkem. Pak jsem tam objevil ještě jednu kapličku a o té nevím, co si mám myslet. Když jsem vstoupil dovnitř, tak mě nenapadlo nic jiného, než že jsem vstoupil do svatyně slunečního kultu. Výzdoba, motivy, celkové pojetí na mne dýchalo oživlým mýtem slunečního náboženství. Musím se přiznat, že tady jsem si to teda užil. Doslova se mně odtud nechtělo. Stále jsem hledal nějaké nové a nové záminky, proč tam zůstat alespoň ještě o malou chviličku déle. Víte, cítil jsem tam pocit „domů". Nedokážu to popsat nejen vám, ale ani sobě, proč tomu tak bylo a stále je. Zvenčí, byť nenápadná, zevnitř strhující. Pravdou je, že když jsem se po celém komplexu koukal, tak mě tahle vždy přitáhla oči. Také jsem si ji nechal naposled a těšil se do ní. On i ten strom, co před ní rostl, jako by symbolizoval prastarý kult vědění a moudrosti.

Celé místo je nádherné, škoda jen, že tam již nevedou kroky poutníků. Nejeden putující by si osvěžil v duši klid v tichu rozjímání v některé ze zdejších perel.

Více fotek nejen kapliček, ale též i okolí, jsou na našich stránkách na rajčeti.

Libor Domas

Putující Putující

únor 2011

Pohled ze silnice
Tato nenápadná pěšinka vede ke kapličkám
Vnitřní výzdoba
Kněz slunečního kultu
Oltář z mozaiky
Detail výzdoby
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart