Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Obří hrad

Obří hrad patří k nejzáhadnějším prehistorickým památkám na našem území. Nalezneme ho na Šumavě, poblíž samot Popelná, nejbližší osady jsou Kašperské hory a Stachy. Archeologové si s ním nevědí moc rady. Místo leží nad odlehlým údolím, vysoko nad říčkou Losenicí, dost daleko od všech známých historických osídlení. Proto jako refugiální (útočištní) hradiště není moc vhodné.  Neleží ani na žádné známé zemské stezce, ani zlato tady nikdy nebylo, tedy ani ochrana dolů není pravděpodobná. Hradiště je ve výšce 1000 metrů nad mořem, tedy v poloze, kde žádné výšinné hradiště nikde jinde není. Je tu moc zima a sníh dlouho do jara. Věnec hradištní zdi nebyl postaven na sypaných valech a doplněn příkopy, ale je jen z nasucho kladených kamenů, stavěných na mělké základové rýze. Navíc je „hrad" založen dost nevýhodně z hlediska obrany - neleží na vrcholu, ale pod ním, v úžlabině mezi dvěma vrcholy. Z jižní strany je snadno dostupný, a přesto zde hradba není nijak zvýrazněna či posílena víc než ostatní strany. A není zde žádná vstupní brána. Na jihu je skalní srub přírodního původu, přístupný z vně. Severně položená akropole zase nemá vůbec žádnou východní hradbu, přestože jí vidíme na plánku. Archeologové to vysvětlují tím, že "hradiště" nebylo dostavěno, případně, že se neexistující hradby sesuly. Ovšem, podíváme-li se na půdorys stavby bez "domyšlených" či nepostavených zdí a bran, objeví se něco jiného, než klasické hradiště. A přestože zda byl konán rozsáhlý průzkum, ve více než stovce archeologických sond nebyl nalezen žádný podstatný nález, potvrzující souvislé lidské osídlení. Žádné stopy obytných staveb, ohnišť, sídlištních jam, sýpek, kostí, nádob - zkrátka nic, kromě několika římských mincí, které mohou pocházet i od náhodného poutníka z mnohem pozdější doby. Neexistuje důkaz, který by pomohl datovat původ hradiště a jeho účel. Jak to v takových případech bývá, volky nevolky se nejčastěji hovoří o náboženském účelu stavby, případně o posvátném místě pro shromažďování kmenů...  K tomuto vysvětlení (či snad přání) tíhne i řada současných senzibilů.

Nabízím ještě jednu možnost - a doufám, že je dostatečně šílená, aby mohla být pravdivá. Zapomeňme teď na Slovany, Kelty i všechny protokelské kultury a podívejme se do časů ještě daleko starších. Končí paleolit a mezolitickou Evropu ovládá megalitická kultura, která ale neodpovídá našim představám o „lovcích mamutů" a době kamenné. Po celé Evropě tyhle kultury zanechávají megalitické památky obřích rozměrů i vah. Rondely, kromlechy, dolmeny, menhiry... Zůstává trvalou otázkou, jak tihle „primitivní" lidé dokázali stěhovat tak obrovské kameny, a kde brali čas a pracovní sílu pro stavby něčeho, co bylo zjevně zbytečné z hlediska každodenní přežívání lovců a sběračů. Jakoby nám tihle „lovci mamutů" po sobě chtěli zanechat zprávu, že nebyli tak jednodušší a primitivní, jak jim přisuzujeme.  Z hlubin času přetrvávají důkazy, které nejsme schopni vysvětlit.

Mamuti jsou asi nejznámější prehistorická zvířata. Žili na Zemi dlouho - asi dva miliony let. Zhruba 12000 let př.nl. měli vyhynout. Mamutům a další "ledovým" zvířatům, jako srstnatým nosorožcům, sobům a bizonům vyhovuje spíš chladné podnebí dob ledových, ale v obrovsky dlouhé době jejich existence přesto došlo k několika vystřídání ledových dob s těmi teplejšími, meziledovými. Mamuti se teplu vždy přizpůsobili, snad se stáhli do oblastí s chladnějším podnebím, kde přečkali tisíciletá tepla. Avšak poslední výkyv už mamuti údajně nepřežili. Předpokládá se, že to mohlo být částečně i vlivem přemnožení člověka, který je jednoduše vyhubil, případně vyhnal z příznivých lokalit. Ovšem to, že nemáme dostatek pozdějších kosterních nálezů, nemusí hned svědčit o vyhynutí zvířat. Kolik kostí slonů byste u lidských sídlišť nalezli dnes? A přesto zjevně nevyhynuli. Mamuti se jen mohli stát vzácnými a lidé je přestali lovit. Možná i proto, že je používali jinak, než jako maso.

Ať tak, či tak, ve společnosti mamutů, slonů i všech dalších zvířat žil člověk stovky tisíc let v celém paleolitu. Přestože o tom nejsou žádné důkazy, je možné, že mnohá zvířata žila i v jakémsi stupni ochočení, a to už dávno před oficiálním začátkem chovu domácích zvířat prvními zemědělci. To nastalo až s přechodem k zemědělství v neolitu, kdy člověk začal nejen pěstovat plodiny, ale rozvinul i chov hospodářských zvířat. Ale už daleko dřív, hluboko v paleolitu, velmi pravděpodobně docházelo k ochočení mláďat, které lovci přivlekli, či přinesli domů jakožto živé konzervy. Je to dost logické, vždyť lovci nejsou jen primitivové, kteří zabijí vše, na co přijdou. Naopak, musí přírodu a zvířata dobře pozorovat, poznat perfektně zvyky zvířat, jejich chování, potřeby a reakce. Lovec je vlastně prapředek zoologa, má k živočichům daleko blíž než zemědělec.

Po boku člověka tak mohli vyrůst zvířata, která měla dispozice k ochočení. Nedávné nálezy vlčích kostí posouvají domestikaci těchto šelem už hluboko do paleolitu. A jak známo, i sloni (na rozdíl třeba od sveřepých nosorožců či hrochů) projevují jistou náklonnost k člověku, a mají schopnost (či úchylku) se podřizovat tomuto daleko slabšímu tvorovi. Dá se předpokládat, že podobnou schopnost mohl mít i mamut.  Proč by se tenhle obrovský tvor nemohl stát pomocníkem člověka? No - má to samozřejmě několik háčků - například, na rozdíl od psů, soužití mamuta s člověkem nemá pro toto zvíře zdánlivě žádnou výhodu. Nicméně, předpokládejme, že máte ochočeného mamuta. Co potřebujete? Hlavně asi docela dost žrádla, a tedy žrádlo musíte cíleně pěstovat (ale ještě nejste zemědělec, ale lovec), nebo ho musíte pracně shánět po lesích. Co žere takový mamut v době ledové, když je osm měsíců v roce sníh? Seno asi ne - pod sněhem ho moc nenajde. Živí se spíš jako slon - ne nadarmo má šikovný a chápavý nos, žere tedy spíš větve - a to zase spíš jehličnaté - jsou v době ledové daleko častější, jsou zelené i v zimě a výživnější. A tak pro chov mamuta potřebujete jehličnatý les, docela "dost" pevnou ohradu a skladovací prostory. Stáj nepotřebujete, naopak spíš obrovskou ledničku, aby se vám mamuti nepřehřáli.

O soužití člověka a mamuta nejsou žádné archeologické důkazy. Anebo ano? Třeba ty stovky tisíc přemístěných a vztyčovaných menhirů? Jejich datace je složitá, předpokládá se, že megalitická kultura ovládala severní Evropu i Francii v mezolitu (cca 6000 př.nl.) V té době už z jihovýchodu (i do části Čech) pronikaly skupiny neolitických zemědělců (lineární keramika), které se s mezolitickými lovci volně prolínaly. Propojení znalosti chovu dobytka s existencí mamutů je tedy možné. K přemísťování kamenů o váze desítek i stovek tun neznám lepší a silnější zvíře, než je mamut. Navíc je pořád ještě chladno, mamutům to svědčí, půda je v zimě zmrzlá a po ní smyky i ploché balvany kloužou jedna radost. Se správně vycvičeným mamutem je to radost a zvládnete to hravě...

No a pak to přijde, nejednou je čím dál víc teplo, půda rozmrzá a boří se, a mamuti na teplo moc nejsou. Přehřívají se jim mozečky a stávají se nevrlými. A nevrlý mamut je nebezpečná "věc"... Tak s ním jdete tam, kde je větší zima. Buď na sever, nebo do hor. Pokud možno do hor, kde je dost jehličnatých stromů a větví, a přitom zase nejste moc daleko od civilizace. Třeba do Gabréty, pohoří uprostřed říše, neboli na Šumavu... V zimě vyrážíte "do práce", taháte menhiry tak, jak si kdo poručí a objedná. A jak se otepluje, zase se stahujete do hor, kde je ještě snesitelný mráz. Pěkně stranou od lidí, do té největší sibérie, kam se jinak nikomu moc nechce. Divocí mamuti už jsou dávno pryč, zbývá těch několik málo z chovných stád. Vaši mamuti jsou v teple nervózní, řvou jako... no, jako mamuti.., a občas si vylepšují náladu tím, že hází z kopce na příchozí kameny. Dřevěná ohrada je uvnitř neudrží, tak vršíte a zvyšujete kamenné hradby. No zkrátka - máme tady Obří hrad, místo, které vůbec nevypadá jako hrad, je vysoko v šumavských kopcích, daleko odevšad. Jako opevnění je k obraně úplně nevhodný, místo na vrcholu je v úžlabí dvou vršků, s věncem kamenných hradeb, které vypadají, jakoby měly spíš udržet cosi uvnitř, než venku, jsou ledabyle navršené, rozmetané a nespojované. Bez jakýchkoliv archeologických nálezů, které by svědčily o lidském osídlení. Bez bran, zato s přístupovým labyrintem a úzkou skalní brankou, kterou velké zvíře neprojde. S pozorovatelnou a kamenem nad ohradou, odkud můžete snadno dolů házet žrádlo, pro které je zde i dostatek místa, kam se zvířata sama nemohou dostat. Máme tu Obří hrad, kde podle pověstí bydleli obři a házeli na příchozí kameny. Z toho posledního obra se údajně našly kosti, a z té největší prý později lidé udělali lávku přes potok. Obří hrad, který místo hradu klidně mohl být pevnou ohradou, schopnou udržet uvnitř něco hodně velkého. Mamuta, anebo snad něco jiného?

Tahle teorie by měla být spíš zábavná. Navíc nevylučuje jakékoliv jiné pozdější využití tohoto záhadného prostoru. Vždyť i Keltům mohlo být stejnou záhadou, k čemu místo sloužilo. Nezapomínejme, že mezi neolitem a Kelty přešly tisíce let, mnohem delší údobí, než mezi Kelty a námi. Už po sto letech můžou být lidské vědomosti nenávratně ztraceny, což teprve po tisíciletích...

Zdravím,

Jiří Škaloud  

Obří hrad - valy
Pohled do údolí Losenice
Skalní brána
Pohled do ohrady
Jižní valy
Jižní valy
Přístupová cesta
Info cedule
Zachovalá hradba
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart