Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Trojí tvář vody  

Z minula už víme, že síra je všudypřítomný prvek plný protikladů. Nutně ho potřebujeme k životu, ale také nám velmi škodí. Také víme, že pro vznik pramene obsahujícího sirovodík je nutné splnit řadu geologických podmínek, a tak je existence sirných pramenů křehká, dočasná a vzácná. I proto sirné prameny nabízejí řadu protikladných, dočasných, ale silných zážitků.

V Čechách vodní zdroje s obsahem sirovodíku vinou geologických podmínek nenajdeme. Mohou sice obsahovat vysoké koncentrace síranů, jako například prameny ve Františkových lázních, ale vznik sirovodíku je podmíněn přítomností metanu v podzemí. A tak musíme za těmito vzácnými prameny cestovat na Moravu, kde se roponosné vrstvy i ložiska zemního plynu nalézt dají. Pro dnešek se naším cílem stane prameniště blízko Nového Jičína, zvané prameny Zrzávky. Vybral jsem tohle místo proto, že je pro seznámení se sirnou vodou naprosto ideální. Je unikátní z přírodního hlediska a současně zajímavé i z hlediska esoterického. Zkoumat budeme tentokrát zejména chutí a čichem, ale na své si tu přijde i rozum, intuice a cit.

Trojí tvář vody

Prameny Zrzávky ukazují trojí tvář vody na jednom místě a nabízí tak srovnání, které jinde nenalezneme. Místo se najde snadno, je označeno v turistických mapách. Hledejme v lese Domoraz v nejzápadnějším výběžku Moravskoslezských Beskyd kousek nad Hodslavicemi u silnice směrem na Valašské Meziříčí. Při cestě k pramenům se v Hodslavicích můžeme zastavit. Jsou rodištěm Františka Palackého, který tu má muzeum v rodném domku vedle kostela. K pramenům pak popojedeme ještě další dva kilometry. Prameny Zrzávky jsou tři, každý jiný. Normální voda potoka pramení výš v lese a v turisticky označeném místě se k ní připojují další dva prameny. Jsou od sebe vzdálené pouhé čtyři metry, a přesto je každý jiný. To jasně vypovídá o složitosti geologických podmínek pod našima nohama. Každý pramen má svůj oddělený a chemicky odlišný zdroj. To, že jsou tak blízko na jednom místě, je unikátní náhoda nebo lépe řečeno, dar matky Země. Vzdálenější pramen je plný síranu železitého a jeho studánka je zbarvena do oranžova železnatými solemi a bakteriemi, které železo oxidují. Druhý pramen charakteristicky zapáchá sirovodíkem a má kameny a stěny zbarveny dobíla. Bílý povlak je tvořen také bakteriemi, ale tentokrát pro změnu sirnými. A aby těch bakterií nebylo málo, ještě jiný druh bakterií stojí i za vznikem sirovodíku kdesi dole v podzemí. Ty podzemní mikroorganizmy na povrch nemohou, protože kyslík je zabíjí (jsou anaerobní), a tak se v podzemí živí sírany a metanem a produkují sirovodík jako odpadní plyn, který voda unáší na povrch. Bílé bakterie na povrchu jsou naopak oxidační a energii získávají zpětnou oxidací sirovodíku na sírany. Mimochodem dokonce existují i mikroorganizmy pro fotosyntézu založenou na síře. Tenhle kolotoč mikrobiologických procesů a specializace bakterií nám ukazuje, že za fantastickými způsoby života nemusíme cestovat jenom na jiné planety. Důkazy, že životní formy jsou nadobyčejně přizpůsobivé a vynalézavé, máme všude kolem sebe. Tajuplný svět se nalézá všude, v mikrokosmu i makrokosmu. 

Lidé (naštěstí) o bakteriích většinou moc nepřemýšlí, a tak směle ochutnají vodu z obou pramenů Zrzávky. Podle chuti ocení a napijí se zejména skvělé vody plné železa. Páchnoucí voda plná sirovodíku přece jen odpuzuje, pramen vypadá trochu jako výtok z kanalizace, voda chutná podivně sladce, jako voda po uvaření vajec. Ovšem i tato voda má své neocenitelné přednosti. Záleží, co nám schází, co potřebujeme.

Proměny pokladů

Z vyvěrající vody sirovodík bohužel rychle mizí vlivem oxidace a mikrobiologických procesů. Zmizí i z dobře uzavřené PET lahve, a tak se doma už „smradlavkou" moc nepochlubíte. Také u sirovodíku tedy platí nám už tak dobře známé pravidlo - jinde než u pramene takovou vodu neochutnáme a její účinek v plné síle nevyužijeme. Železité i sirovodíkové vody jsou nestabilní, takže ochutnání a snadné srovnání všech tří vod v přímém kontrastu se nám nabízí právě jen tady u pramenů Zrzávky. Vody studánek jsou zkrátka neopakovatelné a nenapodobitelné. Dalším pohádkovým motivem je i protiklad toho, který z pokladů si vybereme, a co následně doma nalezneme. Co je zlaté paví pero a co jen bezcenné listí? Naberte do dvou lahví obě vody a uvidíte... Skvělá a křišťálová železitá voda nad zlatým dnem se v láhvi rychle změní na kalnou zrzavou vodu, plnou vysráženého železa. Barví nádoby a tvoří nevábný povlak na hladině. A naopak, páchnoucí a přehlížená sirná popelka přechází vyprcháním sirovodíku do skvělé pitné vody, vynikající třeba pro tvorbu nedostižné kávy.

Železité i sirné vody využívá řada lázní. Železo je dobré pro podporu krvetvorby, dýchání, i pro játra a bleskové doplňování energie. Sirovodík má, jak už víme z minula, široké léčivé a protizánětlivé účinky na choroby pohybového aparátu, zejména nemoci chrupavek. Dobrý je i na oběhové ústrojí, nervové nemoci, potenci, kožní i gynekologické choroby. Každá voda má jinou účinnost i léčivé účinky. Zatímco železitá voda nese přebytek energie živlu vzduchu a ohně, je dynamická a otevírající, doplňuje energii do zdravého a dravého těla, bílá sirovodíková voda nese energii země, zpevňuje, stahuje, uzavírá a léčí rány těla i duše. Jako v pohádce o mrtvé a živé vodě - nejdřív zahojit rány, pak znovu vdechnout život a dodat sílu. Tedy nejprve pít sirovodík, pak železo...

Bílá studánka

Necelých pět set metrů od pramenů Zrzávky, na trase lesní cesty, nalezneme další sirný pramen, nazvaný Bílá studánka. Už z dálky se prozrazuje charakteristickou vůní sirovodíku. Jeho obsah ve vodě je zde ještě vyšší než u pramenů Zrzávky. Bílá studánka nese své jméno oprávněně. Dopadová plocha kamenů i větvičky pod vodním proudem jsou bílé jako sníh. Ale samotná voda je křišťálově čistá, jen na jazyku a hlavně nosem poznáme, že je jiná, než voda obyčejných lesních studánek. A to je důležitá zpráva, které mi tady došla. Oko je tady druhořadé, hlavní informace přichází pomocí chuti a čichu. Co to znamená? Tyto dva smysly jsou velmi živočišné povahy a jsou daleko starší a pudovější než zrak a sluch. Ochutnávat můžeme nejen poživatiny, ale třeba i skálu. Čich i chuť jsou smysly chemické - pomocí speciálních pochodů vyhodnocujeme přímou přítomnost různých chemických látek, které pak přiřazujeme známým pojmům o chuti či vůni. Už minule jsem naznačoval, že sirovodík vlastně až tak moc nepáchne. Ne, že by nebyl cítit, chtěl jsem tím říct, že pach nebo vůně je otázka hodně individuální. Jde vlastně o jistý druh komunikace. „Příjemnost" či naopak „odpudivost" čichových i chuťových vjemů byla prapůvodně signálem o poživatelnosti a vhodnosti dané látky pro organismus. Například to, že se nám z pachu rozkládajícího se masa dělá špatně a vyvolává nám dávicí reflex, může být dozvukem čichového varování před možnou otravou. Na opačné straně - rostliny a plody vydávají tzv. „vůni", a to je opět zpráva pro živočichy. Rostliny tím lákají zvířata a oznamují - ano, mé květy i plody jsou vám k dispozici, opylte mé květy a snězte mé zralé plody a rozneste tím má semena. Nicméně naše dnešní čichové a chuťové buňky jsou už dávno zmatené a netrénované. Správné vyhodnocení máme poškozené, sami sobě komplikujeme původní logiku chuťových i čichových vjemů. Zmátli jsme naše přirozené smysly voňavkami, mýdly, rafinovanými kombinacemi chutí potravin, éčkami a desítkami dalších nepřírodních aromatických chemikálií. Není pak divu, že naše smysly nás už dávno nevedou k tomu, co je prospěšné. Sliny se nám sbíhají nad vůní přepálených tuků a sirovodíková voda nám páchne. Stejně tak i nemytí lidé, fekálie, zvířata i mnohé chemikálie. Náš čich také odvykl silným podnětům. Zemité a dnešnímu vyvoněnému světu nepříjemné pachy jsou často daleko přirozenější, skutečnější a pravdivější. Aby bylo jasno - neobhajuji nedostatečnou hygienu, jen říkám, že přirozený pach tvoří podstatu těch nejzákladnějších informací, které o sobě šíříme. Čichem i chutí doslova ochutnáváme svět kolem sebe. Daleko před slovy, pohyby a vizuálními vjemy komunikujeme na úrovni čichu. Neustále z vlastního těla uvolňujeme a vydechujeme tisíce buněk i chemických látek, a naopak při každém nádechu přijímáme molekuly i částice z okolního světa. I vzájemná lidská přitažlivost je velmi ovlivněna čichem. Čich rozhoduje o sympatiích, či averzi mezi lidmi, čich ovlivňuje první signální soustavu, a tedy jde mimo vědomí a vyšší rozum. Zvířata mají komunikaci čichem stále velmi dobře vyvinutou, podle pachu poznají i emoce a vaše úmysly, třeba poznají, když se jich bojíte, nebo když na ně hodláte útočit. Psi poznají, i to, že jste nemocní, dokonce umí diagnostikovat a lokalizovat ve vašem těle nemocné místo. Hmyz se téměř výhradně řídí chemickými signály feromonů. Včely i mravenci si pomocí těchto látek předávají i velice složité informace. My lidé jsme v tomto ohledu "slepí" a dezorientovaní rozumem, a to i vinou mýdel, deodorantů a voňavek. Přesto stále ještě platí, že čichové vjemy jsou tím nejsilnějším, co si vybavujeme nejlépe. Když ucítíme kdysi známou vůni, vytanou nám na mysli jasné vzpomínky a asociace. Umíme si chutě a vůně "představit" a dokonce umíme tyto představy přenášet i telepaticky. Chemická podstata našeho pachu je informace, z které se dá vyčíst téměř všechno. Ne nadarmo se podle staré medicínských postupů diagnostikovaly nemoci čicháním a ochutnáváním moči a potu pacienta. Nechutné, ale účinné.  

A teď běžte, a řekněte studánce, že její sirná voda páchne a má nepříjemnou chuť. Je to velmi subjektivní a předpojaté tvrzení, které studánka přejde chladným a povzneseným mlčením. Za svoji chuť se nestydí, a nad svým pachem se nezačervená. I když - některá studánka možná ano. Ale o tom až někdy příště...

Jiří Škaloud

Regena 5/2012
Prameny Zrzávky
Prameny Zrzávky
Prameny Zrzávky
Sirný pramen Zrzávky
Sirný pramen Zrzávky
Železitý pramen Zrzávky
Železitý pramen Zrzávky
Železitý pramen Zrzávky
Bílá studánka
Bílá studánka
Bílá studánka
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart