Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

My a had - aneb o hadu v nás

Jo, to známe! Zase nějaká vysvětlení a povídání o hadí síle, symbolika, co had znamená, jak je nám užitečný, nebo zase naopak jak nám škodí. Citace různých mýtů, parafrází, obrazných spojení. O člověkovi a hadovi toho bylo už napsáno tolik, že nevím, čím nás chce překvapit. Takto i jinak mohou znít vaše zcela oprávněné komentáře a reakce. Mé by zněly stejně tak.

Ale mám s hadem jeden osobní zážitek, o který se s vámi chci podělit. Během podstoupení kraniosakrální terapie (zrovna když byly ruce na krku) mě naskočil velmi zajímavý obrázek. Viděl jsem sebe a napravo od sebe takovou bublinu a v ní dvě postavy. Měly na sobě něco, jako dřív nosívali indiáni, takové desky na hrudi a zádech, hladký povrch v takové hezké grafitové barvě. Koukal jsem na ně, oni na mě a já nevěděl co s tím. Najednou se vlevo nade mnou objevila koule, kterou tvořily dvě spojené a svítící polokoule. Koukám na to a už vůbec nevím, co s tím.

Tak se té koule zářící zeptám: „A ty jsi to světlo?"  
„Ano jsem."
„A co ti dva v té kouli tady vedle mě?" ptám se dál.
 „Oni čekají, jestli budeš chtít vyndat hada z krku."
„Hada?!" nechápal jsem.
 A teď promluvili ti dva: „Každý člověk má v sobě v krku hada. Vy lidé jste od přírody naprogramovaní tak, abyste žili spolu ve vzájemné harmonii a neubližovali si navzájem. No, ale my vám dáváme do krku hada a ten vás nutí říkat věci, které byste si normálně neříkali - lži, urážky, ponižování, překrucování pravdy, nenávist, zlobu a tak."
No, čuměl jsem a byl zvědavý: „A to se nemůžete na nás navázat přes auru, krev, mozek nebo tak nějak a tím nás ovládat?"
„Ne, to nemůžeme, jediné kam můžeme, je krk." zazněla odpověď.
„Je to pravda?" ptal jsem se té koule.
 „Ano je."
„A proč nám tam toho hada do krku dáváte?" ptal jsem se zas.
„Ty energie, které jsou uvolňovány, když mluvíte skrze hada, jsou naší potravou." zněla odpověď.
No to je ale hnus, blesklo mě hlavou.
„A to vám nevadí, že my vás živíme a vy nás vlastně pojídáte?" pomyslím si rozhořčeně, a teď oba mlčeli. Za to světelná koule promluvila: „Ale vždyť vy lidé přece jíte zvířata a rostliny a to jsou také živé bytosti. Takže se živíte stejným modelem."
No a sklaplo zas mně.
Koule mluvila dál: „Některé formy života to takto mají ve vesmíru zařízeno, že jedny požírají druhé a při tom to je ve vesmírné rovnováze."
Měl jsem sucho v krku a nevěděl, jak dál.
„Chceš se hada zbavit?" zněl dotaz ze světelné koule.
„A to jde?" vypadla ze mě překvapená odpověď.
„Ano jde" odpověděli zase ti z bubliny, „Pokud se chceš hada zbavit, tak stačí, když si uvědomíš jeho přítomnost v sobě a rozhodneš se, že se ho chceš zbavit. My musíme přijít a vzít si ho zpět."
„Nekecají?" obrátil jsem se s dotazem na kouli.
„Ne, mluví pravdu."
Chvíli jsem v sobě sbíral odvahu.
„Tak já se ho teda chci zbavit." řekl jsem a napnutý jak struna jsem čekal. Had se z krku vysunul, jeden z bubliny vystrčil ruku, vzal hada za hlavu a z krku vytáhl. Jakmile ho vytáhl, tělo hada ztvrdlo na kámen a hned se rozsypalo na prach. Zůstala lebka s kostrou páteře. To už bylo na mne moc.
„Proč se rozsypal na prach?" otáčel jsem se a ptal se jednoho z té bubliny.
„Vaše atmosféra mu nesvědčí, nemůže na ni žít. Jedině ve vašem těle může žít."
„A může se takto každý hada zbavit?" ptal jsem se těch v bublině.
„Ano, může. Stačí, když si ho v sobě uvědomí a řekne, že už ho nechce v sobě mít. My mu ho musíme vzít zpět." byla odpověď.
„To je tak jednoduché?" překvapilo mě, a hned se ještě ptám: „A jakým způsobem se to lidé dozvědí, že je toto možné?"
Odpověděli: „Stačí, když o tom řekneš jiným lidem, oni si to uvědomí a budou chtít vzít hada zpět."
   Takže - říkám to jiným lidem.   
   Libor Domas   
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart