Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Prameny svaté Anny

Pramenů a studánek svaté Anny jsou u nás desítky, možná stovky. Navštivme několik z nich a ptejme se, proč je tato světice tak významná? Jaký má vztah k vodě a pramenům? A čím se její prameny odlišují od těch ostatních?

Velká většina zázračných a léčivých studánek a pramenů je dnes spojena s křesťanskou vírou a nějakým světcem. Ať už to je proto, že se tady dotyčná nadpřirozená bytost údajně zjevuje a prostřednictvím vody způsobuje řadu zázračných uzdravení, nebo proto, že byl pramen světcem přímo vytvořen zázračným činem a voda je léčivá jako důsledek jeho činu. Známe řady pramenů panny Marie, ať už té Lurdské, či Sedmibolestné, či příslušné k danému místu. Řada pramenů také patří svaté Anně, Janu Křtiteli, Barboře, Ludmile, Václavovi, Prokopovi, Vojtěchovi, Ivanovi nebo třeba Vintířovi.

Velký rozmach mystiky pramenů a studánek novodobě přineslo až baroko, nejen pro zvýšený zájem o krajinu, ale i díky tomu, že inkvizitorský teror církevní diktatury po dlouhých stoletích přece jen polevil. Je ale jasné, že barokní patronaci křesťanských světců muselo předcházet cosi staršího. Jak se dnes všeobecně uznává a je jasné z fragmentů vzácných staroslověnských rukopisů, či díla Kosmova, pohanští Slované i Germáni, Keltové a pravděpodobně i všichni před nimi, ctili přírodní zdroje a síly jako božské, či nadpřirozené. Nepochybně i prameny byly místy posvátnými a ctěnými. Keltové brali vody řek, tůní i pramenů jakožto cestu do jiných světů, i proto do nich házeli obětiny v podobě šperků a zlata. Slované ještě v 11. století, už hluboko pod křesťanskou nadvládou, ctili prameny a udržovali zvyky předků, a je doloženo, že za to byli církví káráni a trestáni. V lidské víře či pověrách stále ještě existovaly křišťálové síně pod prameny, obydlené nadpřirozenými bytostmi. Mimochodem i Bílá paní pochází původně z pramenů.

Uvědomíme-li si, že prameny, kameny, a dokonce snad i některé stromy jsou tu déle než křesťanství, dostává patronace křesťanskými světci jinou, dočasnější podobu. Zkrátka -  prameny dříve strážili jiní bohové, a přesto voda fungovala stejně, léčila a uzdravovala ve spolupráci s duchovními bytostmi panujících věr a v daném stupni lidského poznání. Ale ani křesťanství pramenům rozhodně neublížilo, jen jakoby se moudří bohové a duchovní bytosti vyměnili. A ještě lépe řečeno - duchovní bytosti jen s pokrčením ramen vyměnili svá jména, pod kterými je my lidé rozlišujeme.

Pokud se dnes zajímáme o předcházející „patrony" pramenů, máme těžký úkol. Přímá svědectví nejsou, a je tedy možné postupovat pouze nepřímo. Jednou z možností je fakt, že křesťanské "převzetí" pohanských míst a svatyní probíhalo v duchu původního zaměření. A tak často nalezneme například kostely a kaple věnované svatému Jiří na místech tzv. dračích žil (Říp), svatého Jana a Pavla na místech, kde mohla být svatyně Perunova (Dobrš), a tak podobně. Naopak u pramenů sv. Vojtěcha je to složitější - svatý Vojtěch, coby horlivý šiřitel křesťanství, totiž chodil krajem a pohanská místa christianizoval. A tak cítíme, že jméno Vojtěchovo, Prokopovo, Ivanovo, Wolfgangovo a řady dalších světců velmi pravděpodobně nenavazuje na původní účel a jméno pramene, ale je vyjádřením jakési aktivity daného světce.

Voda patří ženské energii

Obecně řečeno - k pramenům mužští patroni tak nějak nesedí, snad kromě Jana Křtitele. Esotericky a pocitově řečeno, u "mužských" pramenů je původní energie přirozeného ženského principu vody potlačena ve prospěch mužského dominia. To je ostatně jedním z velkých hříchů celého patriarchálního systému křesťanského světa. Potlačení a porobení ženských principů dodnes není napraveno, a často přerůstá do konfliktů nejen mezi pohlavími, ale i uvnitř každého z nás. Ať už dělali mužští světci s vodou jakékoliv bohulibé skutky, konali zázraky a posilovali sílu vody svou schopností k šíření dobra a zdraví, byli ve svém konání evidentně jen mužskými prostředníky ženských energií. Spojí-li se s přírodním pramenem duchovní bytost ženského principu, je to jiná písnička. A tak u pramenů věnovaných panně Marii, Anně, Kláře, Zdislavě a dalším, můžete vnímat daleko větší soulad, harmonii, synergii shodných principů. Dá se předpokládat, že takové prameny odpradávna mohly patřit zemským bohyním Gaie,  Eponě, Živě, či jiným aspektům ženských energií přírody a ženy. Tady je jasné spojení na vodní energii, jakožto bazální energii zrození života, energii ženského principu. Prameny v sobě nesou zrození něčeho nového, v rovině reálné i duchovní. A tady se konečně dostávám i k svaté Anně. Možná, že mystika zrození vody jakožto zdroje života je skryta i v častém přiřčení pramenů této světici. Vždyť svatá Anna byla matkou Marie - bohorodičky. Pramen tak patří Anně, samotná voda panně Marii. V neposkvrněném a čistém prameni se rodí nepočatá voda, aby se z vody se posléze zrodil veškerý život. Zrození matky Ježíše Krista jakožto předobrazu božího člověka je krásnou paralelou, která se ke křišťálovým pramenům velmi hodí.

Svaté pole

U Horažďovic se odnepaměti nachází silný pramen, věnovaný svaté Anně. Už víme, že spojení vody s duchovní silou svaté Anny se k pramenům velmi hodí. A tak nedaleko řeky Otavy nalezneme krásné a silné místo. Krátce tu bývaly i vodoléčebné lázně využívající vápenitou vodu pramene.  Místu se říká též Svaté pole, stejně jako přilehlé osadě. Kopec nad pramenem se zase jmenuje Slavník. Protože tady v kraji je osídlení prastaré, mohou nám tyto jména prozradit, že celé prameniště mohlo kdysi být „posvátným okrskem". Ale co si pod tímhle až příliš nadužívaným označením představit? Asi to neznamená, že by zde od rána do večera tančily kněžky a fousatí druidi či žreci v bílých prostěradlech lezli po stromech se zlatými srpy a žnuli jmelí za zpěvu svatých písní. Tahle představa značně zavání vágním esoterickým romantismem. Historii člověka je třeba spojovat zejména s pragmatičností a železnou logikou vývoje veškerého života v přírodě. Čím více byl člověk závislý na přírodních jevech a rozmarech počasí, tím víc je musel vnímat a cítit, aby se vyhnul hladovění, zimě, nemocem, či nepřátelským útokům. Schopnosti vnímání přírodních sil musely být u našich předků daleko silnější než dnes. Pokud dnes vnímáme prameny vody jako "silná energetická místa", musely na naše předky působit o to více. Vždyť dnešní geomantie jen nesměle navazuje na vnímání a schopnosti našich předků. To ale neznamená, že by naši předkové místa jako prameny či posvátné háje jenom oslavovali. Naopak - po dohodě a usmíření duchů, bytostí a bohů, jich určitě zcela pragmaticky využívali pro získání nějaké existenční výhody. Duchovnost rostla až ve chvíli, kdy bylo uspokojeno tělo, a když si člověk dodatečně položil otázky „proč a jak". I proto místa jako Svaté pole pravděpodobně sloužily i k daleko pragmatičtějším účelům - nejen tedy náboženské obřady, motlitby a věrouka, ale určitě i základy věd a poznání, matematiky a astronomie, možná i utajované základy řemeslných technologií, určitě i léčení nemocných a zraněných, a snad i školy a první sociální služby. Kde jinde by se měli soustřeďovat ti, kteří posouvali vývoj a poznání člověka ve všech směrech?

Krásné na tom všem je, že to vše šlo (a jde stále) velice dobře spojit dohromady. Nemusíme před pramenem jen padat na kolena, modlit se a vzývat příslušná božstva. Můžeme vodu klidně využívat, můžeme pramen jímat, podchytit coby zdroj pitné vody, stavět lázně, klidně tu postavit mlýn, v krajním případě snad můžeme i vodu prodávat. Vodu jsme tady dostali od Země darem. Jen jedno nesmíme - ničit, kazit, znečišťovat, pošlapat. A neměli bychom měnit genia loci, neměli bychom jít proti původnímu přírodnímu smyslu místa. A to je i písnička, kterou zpívá pramen u Horažďovic - o životě, o pomoci a službě. Voda se trochu potýká s bakteriálním znečištěním, kterým místu ubližují lidé a jejich splašky. V zimě a chladu je voda výborná a pramen zpívá veseleji, v plném létě, když se bakterie pomnoží, pramen nasazuje smutnější tóny. Znečistěný pramen ztrácí smysl existence a zpívá smutně o naší lidské vině.    

Sudějovka

Za dalším vyhlášeným annenským pramenem se teď vypravíme k Uhlířským Janovicím, do Sudějova. Na slavném poutním místě stojí veliký barokní kostel svaté Anny s ambity z roku 1742, a stranou kostela nalezneme kapli nad samotným pramenem. Zdejší pramen je krásným důkazem toho, že mnohé prameny byly lidskou duchovností pozdviženy a získaly na léčivé síle. Kdo o tomhle pochybuje, odřezává sám sebe od obrovské síly a připravuje sám sobě velké životní zklamání. Ve spojení s vírou dostává voda pramenů větší moc. Ať už věříme v mocného patrona a svatého přímluvce, či přímo v sílu Země a vody, či věříme v chemii v ní obsaženou, voda z naší víry nepochybně získává vlastní schopnost nám pomoci,  její účinek se zvyšuje. Tohle je na informacích to nejkrásnější. Ať už je hmotným nositelem informace mluvené či psané slovo, namalovaný obraz, či přímo hmota uspořádaná do sofistikované struktury pro přenos informace, nebo energie (vlnění, hmotné záření), informace vždy působí přímo na naše vědomí. Člověk je stále schopnějším nástrojem, který mění a realizuje nehmotné informace do hmoty, ať už přímo na svém fyzickém těle, nebo ve světě kolem sebe. K tomu jsme byli stvořeni...  Voda „Sudějovka" je vyhlášeným léčivým pomocníkem, prospívá na oční choroby, a jezdí si pro ni lidé z širokého okolí. Silný pramen tryská ve vzorně udržované kapli, pod dohledem svaté Anny zobrazené na velkém obraze i s dcerkou Maruškou. Rozbor vody, pověšený na zdi, je poněkud nečitelný, ale to nevadí, protože o pitelnosti a užitečnosti téhle vody nikdo nepochybuje. Harmonie místa je ukázková, nezastavitelné tříštění padajícího proudu svým zvukem zklidní snad každého. Pro pochopení tohoto místa stačí jen chviličku posedět, a počkat co přijde.   

Studánka u kaple sv. Anny ve Strančicích

Méně známé a navštěvované místo leží kousek od Stránčic u Říčan. Svatoanenským pramenům bývá často připisována moc léčit oční neduhy i slepotu, dále např. dnu či revma. Je tomu tak i tady ve Stránčicích. Podle staré pověsti se zde uzdravil rolník, který si omyl nemocné oči a se zázračnou pomocí svaté Anny se neduhu zbavil. Jako projev díků pověsil pak na strom obrázek a poutní místo bylo na světě. Pověst je poměrně mladá, kaple zde byla postavena až těsně před koncem 19. století. I dnes se sem konají poutě, pochopitelně na svátek svaté Anny. Pramen není příliš vydatný, ale přesto teče stále i v parném létě. Voda je mírně radioaktivní, což jí jistě dodává na síle. Radon je značně účinnou složkou vodní pomoci, ale o tom už jsme si povídali dříve.   

Jak řečeno, pramenů svaté Anny je celá řada. Snad nejznámější Anenské poutní místo je u Pohledu u Havlíčkova Brodu, další třeba v Radeníně, v Neznašově, v Plané, u Kraselova, u Skutče, na Moravě pak u Hanušovic a třeba krásné místo ve Staré vodě v Oderských vrších. K některým se ještě podíváme někdy příště.

Jiří Škaloud

Regena 06/12
Pramen sv. Anny u Horažďovic
Pramen sv. Anny u Horažďovic
Svaté Pole
Pramen sv. Anny u Horažďovic
Pramen sv. Anny v Sudějově
Uvnitř pramenné kaple
Zázračná voda
Nejen pohladí a utěší
Pramen sv. Anny u Stránčic
Pramen sv. Anny ve Stránčicích
Studánka sv. Anny ve Stránčicích
Kukátko do nebe
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart