Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Vědomě tvořit v realitě - lze to vůbec?

Poslední dobou nějak není moje „období". Prostě to nejde. Nic nejde a nedaří se. Je toho na mě moc. Ano vím, že chybu musím hledat u toho, kdo na mě čučí, když se koukám do zrcadla. S tím jsem si to již několikrát opakovaně vyřídil. Opakovaně vyřídil. Vyřídil. Nic. Furt nic.

To není možné. Co se děje? Byl jsem hodně stažený. Uzavřený. Měl jsem pocit, že mě ostatní ani nemohou vidět, natož vnímat. Jako bych pouze světem kolem sebe proplouval. Proplouval, leč bez povšimnutí a co hůř, bez uchopení okolního světa skrze sebe sama. Jak jsem se s tím natrápil, co s tím a jak z toho ven! Ne a ne to uchopit. Jak jsem byl stažený do sebe, tak jsem nemohl zákonitě nic kolem sebe pochopit. To mě stálo hodně času, si toto uvědomit. Poznání dobré, ale jak z toho ven? No jak, jednoduše! Budu tvořit ve hmotě, řekl jsem si. A zase to nešlo. Zkuste být staženým a snažit se uchopit hmotu, natož v ní tvořit. Následovala dlouhá cesta hledání jak to uchopit.

"Ano! Budu si tvořit svoji vlastní realitu přímo ve hmotě!", zahřímal jsem na svět vůkol sebe. No jo, ale jak? Budu si to vizualizovat v meditaci. Budu si představovat svoje myšlenky ve hmotě! Všude se o tom píše, tak to musí fungovat! Zas nic. Myšlenky a vizualizace se mohly strhat a hmota o ničem nevěděla. Potvora jedna! Vrtalo mě hlavou, jak to dělají úspěšní, bohatí lidé? Pochybuji, že by meditovali, vizualizovali ve hmotě, a různě se tak nějak podobně v tom babrali. To je blbost, tak to nedělají. Jak to dělají? Aha, jednoduše! Oni totiž nejenže nepřemýšlejí, oni si ani nepřipouštějí, že by něco nešlo. Oni prostě chtějí. Chtějí a jiné cesty nevedou. Vůbec si nepřipouští, že to nejde. Nejsou zatíženi žádnými (duchovními) poučkami nebo omezením ega či duše, oni chtějí. A tím jak chtějí, tak tvoří. Vesmírný zákon je poslouchá. On totiž chápe absolutně.

Protože myšlenka chtění je tvořivá, tak hmota ji již následuje sama. Hmota následuje myšlenku. Ona totiž hmota není mrtvá (ani „tupá" či „fuj" jak si mnoho lidí myslí). Je to živý energetický útvar v různých fázích svého vlastního projevu. Hmota je svatá. A pokud si neuvědomím, že musím zacházet s hmotou jako se živou substancí, a ne jako s mrtvou hmotou, tak se mě následně ve spojení tvořivého myšlení "já chci" s působením na hmotu, podaří spolupodílet na vědomém tvoření - tváření hmoty - živého organizmu.

A jak jsem to udělal? Naštval jsem se. A ne málo. Začal jsem nejdříve s tvořením tam, kde žádná hmota není - v astrálu. V paralelním nehmotném světě vedle nás. Tam jsem začal. Tam jsem se začal hrabat do hmoty jako první. Pak jsem si „odskočil" si to ještě potvrdit do Akáši, že to možné je, a ať se tam jako ví, a počítá se s tím, že jsem se rozhodl vědomě tvořit ve hmotě. Prostě to, co chci, jsem si začal vytvářet nejdřív v nehmotném paralelním světě. Pravda je ta, že sice nevím, jaké to má (bude mít) následky, ale jsem si vědom nám dané možnosti svobodné vůle rozhodování a volby a toto je moje rozhodnutí. Co dodat dál? Jsem velmi zvědav, jak dopadnu. Jak to bude fungovat, a zda-li jsou moje tvořivé činy ku prospěchu mé osobě a okolí, či to bylo rozhodnutí a krok likvidační.

Víte, mám svoji berličku v podobě útěchy, že když žijeme v tom světě protikladů, které mají být vyrovnány a máme dánu sílu vědomého tvoření s hmotou a ve hmotě, že toto musí být jedna z cest jak tvoření ve hmotě provést. Vytvářet si svoji vlastní realitu. Vlastní realitu, ale pozor - nikolivěk na úkor druhých! To by už bylo ovlivňování. Realitu, kde jsem sám sobě svým tvůrcem. Ale vím já? A vy? Kdo tedy?

Co dodat na konec? Pro mnohé možná banalita, u některých to vyvolá soucit s lehkým úsměškem na tváři, co ten toho ještě musí prožít a jaký kus cesty ujít aby..., mně však v tomto těžkém období vyvstávala na mysl slova z Apokalypsy: „Živí budou závidět mrtvým".

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart