Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Voda - víme, co to je?

A jak se k ní chovat?

Co by to bylo, všichni to víme z filmu Stvoření světa - dva díly vodíku a díl kyslíku. Tak co je teda na tom? Známe ale ve skutečnosti, co voda je? A co dokáže? Och ano, též jsem si donedávna myslel, že to vím. Věděl jsem, že se používá k výrobě piva a jednou za neurčitou dobu jsem s ní a s mýdlem musel přes svůj velký odpor svézt nerovný boj v koupelně. No co, otočíme kohoutkem a máme ji kolik chceme. Voda je všude kolem nás. Máme ji v bazénech, myjeme s ní auta, teče proudem v průmyslu, jsou jí plné přehrady, tak co ještě s ní?

Voda je my. Stejně tak jako my, i ona je živým organizmem. Cítí, ví, pamatuje si, reaguje. Je moudrá. Je to informační médium. Určité množství vody, které nese informaci, je schopné tuto informaci předat a zapsat do mnohem většího množství, než je ono samo.

Vodu můžete programovat, ovlivňovat, vylaďovat, předpřipravit si ji na konkrétní úkol, akci či potřebu. Lze ji programovat na konkrétního člověka, na jeho potřeby nebo nemoci. Pohádky, kde se praví, že existuje živá a mrtvá vody, nejsou pohádkami. Je tomu skutečně tak. Mrtvá tlumí účinky vody (pochody v buňkách) a živá je naopak umocňuje a podporuje.

V průmyslovém použití vodu zabíjíme. Nutíme ji téci trubkami v rovných úsecích, pak zas do pravého úhlu jinam, vůbec nerespektujeme přirozený tok vody. Nutíme ji téci naší cestou. Nádherně to je vidět u koryt řek, kdy si člověk naplánuje rovný tok a ejhle, voda v určitých místech a intervalech si jaksi po svém ty břehy vymele a pak je tam v rámci možností navigace spokojená. To by ještě nebylo to nejhorší. My ji natlakujeme, pak ohřejeme, pak zase prudce zchladíme. Prostě jí dáváme na frak. A vůbec nám nevadí, že je to živá materie a my jí takto trápíme.

Je hodně krásných, naučně - poučných filmů (hlavně z Ruska, tam se tím velmi seriózně vědecky zabývají), co vše voda dokáže, jaká je, jaká by mohla být, a jak s ní neumíme zacházet. A jak ale vůbec, vůbec nic o ní nevíme. Neb kdybychom věděli, chovali, používali a užívali ji jinak. Hlavně co se zdraví a stravy týče. V tomto směru se dají s „obyčejnou" vodou dělat zázraky. Kde kdo si vodu různými způsoby upravit či připravit jak potřebuje. A to si vezměte, že lidské tělo je tvořeno z nějakých cca 65 - 75 % vody. Tak když jsme schopni upravovat a programovat vodu, tak co pak s tělem? Podívejte se na různé církve, jak používají vodu ke svým rituálním účelům. Moc dobře vědí (nebo dříve věděli) proč a za jakým účelem toto konají.

Je až smutné, když se kolikrát podívám kolem a vidím neúctu k vodě. Jak se lidé spotřební civilizace k ní chovají s neúctou: "Voda? Vždyť je to něco docela obyčejného. Zaplatím si a mám. Otočím kohoutkem a mám. Voda slouží mě a ne já jí. Tak co."

Cesta do pekel. Kolikrát se mě tak honí hlavou, že přes to, co vše s vodou děláme, nás má stále ještě ráda a poslouchá nás. Máme ji pouze jako spotřební chemicko - fyzikální veličinu. O živém organizmu se zde neuvažuje. My ji omezujeme, degradujeme, poroučíme, nutíme ji naši vůli, určujeme, kudy má téci a tak.

Vezměte si takový malý případ naší ignorace u dešťové vody. Co to je dešťová voda? Něco, za co můžeme účtovat poplatek za svedení dešťové vody do kanalizace. Ha, zdroj příjmů! Peníze nám padají z nebe. Doslova (Mojžíš byl břídil, ten měl jenom manu). Místo toho, aby byl vymyšlen systém chytání dešťové vody do podzemních nádrží a pak její zpětné použití třeba k zalévání, či kropení silnic. Vím, nedá se to udělat všude, ale na mnoha místech toto možné je. Ušetřilo by to spoustu pitné vody, která mizí v toaletách nebo při zavlažování. Jediní, kdo toto mají, jsou zahrádkáři, kteří mají sudy u okapů. Ale proč to neudělat ve větším měřítku? Aha, někdo by nedostal zaplaceno za odběr (vodné+stočné=Kč) vody. A při tom jímání dešťové vody je tak jednoduché.

Hodně jezdíme v rámci turistiky s Putujícími ke studánkám. Krásná záležitost. Jsou to poslední místa, kde je voda ještě vodou, sama sebou. Ale na jak dlouho? Než někam steče do potoka, řeky nebo přehrady. Víte, studánky jsou ta místa, kde si s vodou můžete popovídat, místo, kde když se ztišíte tak můžete uslyšet hlas své intuice. Kde je voda léčivá a kde s ní můžete dál pracovat. Přinést si ji domů a tam ji využívat rozličným způsobem nejen pro sebe sama, ale i pro členy rodiny a své okolí.

Vždy když prší, děkuji za vodu. Když vidím, jak ji lidé násilně przní dle své vůle, tak ji prosím za odpuštění. Sám si ji programuji a jsem jí vděčný. Děkuji vodě.

Voda je život. My jsme voda. Život je my.

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart