Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Duální svět - vyrovnaný svět protikladů

Víme skutečně, co znamená?

Jsme zde, na planetě Zemi (Terra), ve škole. Vše, co je kolem nás, co nás obklopuje i včetně nás samých, to je třída. Třída se mění tak, jak se měníme my. Tomu je uzpůsobena naše výuka. Naše duality, dobro/zlo, láska/nenávist, světlo/tma, jsou našimi prožitkovými učiteli. Na nás je, budeme-li chodit k oběma. Na nás je, strávíme-li náš život v jedné třídě, či projdeme celou školu. Prožitek a zkušenost nám jsou vysvědčením.

Dlouhou dobu zažívám a rozvažuji, co to je duální svět vyrovnaných protikladů. Proč tady je. Proč my jsme v něm? A víme k čemu tady je? A my v něm? Musí tady přeci ty dvě hodnoty - protiklady mít nějaký význam. A my mezi nimi?

Máme před sebou volbu. Volbu naší svobodné vůle. Jakým směrem se vydat. Kterou cestu té které protihodnoty zvolit. A vlastně, proč volit? Musíme si skutečně volit jednu z těchto cest, nebo máme i jinou možnost?  Musíme jimi skutečně projít?

Když jdu jednou cestou, neznám tu druhou. Když jdu druhou cestou, neznám tu první. Kudy mám jít? Mám volbu? Odpověď neznám. Ale vím, že pokud půjdu střídavě (částečně) oběma, získám zkušenost. Zkušenost a srovnání, jak ta druhá (prvá) cesta vypadá. Dokážu přemýšlet, po které z nich se mně jde v klidu a pohodě. Na základě své zkušenosti a prožitku mám možnost další volby. Možnost učinit rozhodnutí, kterou z těch dvou cest se opět vydat. Učím se. Na základě prožitků z obou cest se učím. Porovnávám a učím se.

Jak se učím, tak poznávám, že obě cesty jsou v rovnováze. Každá nabízí to své. Je pouze na mě, kterou z cest se vydám. Ale zároveň ta cesta, na kterou jsem se nevydal, se v rámci duálního principu vyrovnanosti bude dožadovat mé pozornosti, aby i ona byla naplněna moji pozorností a tím došlo k vyrovnání obou principů. Tím, že nastoupím a budu posilovat jednu cestu (veličinu), tak tu druhou zákonitě budu umenšovat. A ta se zase bude o to více někde jinde ať již u mě, nebo u někoho jiného, dožadovat své pozornosti, aby dorovnala princip rovnováhy. Takže když jdu jednou cestou, zákonitě tu druhou tím pádem potlačuji a ona sama sebe musí někde u někoho (něčeho) jiného posilnit tak, aby byla nastolena rovnováha.

No jo, blesklo mě ale hlavou, a co všichni ti (i já jsem to dělal), co posílají lásku lidem, planetě, zvířatům a tak, tak ti vlastně (ne?)vědomě jednu veličinu umocňují - vytváří ji - a tím pádem se ta druhá musí dorovnávat zase někde jinde v rámci zákonů harmonie a vyrovnanosti. No jo, ale co s tím?

Co s tím? Když jdu jedním směrem, posiluji i ten druhý a obráceně. Tak kudy jít? Zkušeností. Cestou zkušeností? Tím, že každý den dělám různá rozhodnutí a ta dopadnou všelijak, zjišťuji, pro kterou cestu jsem se zrovna v rámci svého rozhodnutí vydal. A zjišťuji, jakou cestu mně to mé rozhodnutí přineslo. Porovnávám. Pamatuji si, jaké to bylo. Pomocí tohoto zjišťuji, jaká cesta, zkušenosti a prožitky jsou pro mne ty nejlepší. Nejvíce mně vyhovují. A na základě této zkušenosti a prožitku se do budoucna rozhoduji dál. Tím směrem, který je mně nejbližší a nejvíce vyhovuje.

Během toho všeho si zároveň plně uvědomuji, že obě cesty / volby jsou si rovny a já nemohu ze svého omezeného úhlu zkušeností a znalostí tu kterou cestou odsoudit jako nesprávnou. Nikdy totiž nevím, co mě má potkat, co si mám uvědomit a zažít. Co za poznání a zkušenosti mně přinese. Dost možná, že kdybych šel po té druhé, toto by mě nepotkalo. Protože to na této cestě zrovna není. Proto musím jít tou „druhou". Pro zážitek, prožitek a zkušenost. Potom mohu „porovnávat", proč ano, proč ne.

Každý z nás to má nastaveno jinak a následuje svoji cestu zkušeností a prožitků, jak je mu nejvíce vlastní. Svoji vlastní svobodnou vůlí si nacházíme volby kudy jít. Nikdo nikomu nemůže diktovat či určovat, kudy má jít. Nikdo totiž pro toho druhého nikdy neví, jaká cesta mu co konkrétního přinese. Každý si musí sám u sebe hledat svoji vlastní rovnováhu protikladů.

Dle mého soudu snad ani nejde jít pouze jednou cestou. Naše životní rozhodnutí nás vždy někam nasměrují, hodí. A na nás je - na naši svobodné vůli - zdali tam zůstaneme nebo ne. A to je ta naše rovnováha. Můžeme se vracet, porovnávat, zkoušet a rozhodovat se. Zdali to, kde jsme, čím jsme a co zrovna děláme, nás naplňuje. A už teď dobře víme, že jsme ve světě duálních realit v rovnováze, a tak nasloucháme naší duši, není-li někde nějaké strádání, něco, co nás upozorňuje, že zrovna ta cesta, kterou jdeme, nám není příjemná (byť se tak mnohdy může zdát), není přínosem nám samým. A to je ten náš kontrolní mechanizmus, který nás neustále vyvažuje a jako kompas ukazuje směr naší životní cesty a naplnění. Pokud nebudeme poslouchat našim pocitům během životní cesty, budou naše rozhodnutí „bolet". Ne vždy, co je nám milé a příjemné, je pro nás to vhodné. Jsme tady ve škole, učíme se tady. A strnulost a stagnace při životních rozhodováních někdy bolí.

Libor Domas

Dovětek některým čtenářům - pokud okusíme pouze jeden princip, nedokážeme ho plně zažít a rozvinout bez porovnání toho druhého. Jsme zde proto, abychom si vyzkoušeli oba. Proto to tady vypadá, jak vypadá. To, že se budeme potlačovat jeden na úkor druhého, to není řešení. Dosáhneme pouze nestability rovnováhy a ten námi potlačovaný musí sebe sama dorovnávat do rovnováhy, ber kde ber. My jsme ti, kdo vědomě udržuje rovnováhu na základě vědomí já jsem. Oba principy máme v úctě. Oba principy tvoří boží vůli. Každý z nás je bůh.

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart