Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Dělám to teď - právě teď!

No, nějak život chtěl a najednou se toho nakupilo moc a výsledek byl doslova smršť úvah, které jste si už mohli přečíst. Ve všech těchto úvahách jsem se zabýval tvořením, časem a zase tvořením ve spojení s časem. A už jsem si myslel, že mám vše „časově vytvořeno" a pokoj na dlouhou dobu. Bohužel, pokračuje to dál.

Najednou jsem se přistihl u myšlenky, že mně něco uniká. Tlačím před sebou kuličku a sám sobě si říkám: "Až se stane to a to, tak ji pevně chytím do rukou! Teď ne, teď ještě ne, ještě ne, až potom, až potom, však přijde ta chvíle, ještě ne!"

S hrůzou jsem zjistil, že než abych přikročil k činu a něco rozhodl či změnil a udělal to teď, tak si naprosto vědomě (a při tom o tom vlastně nevím) ještě vytyčuji mezicíle, které musí nastat, aby to pak vyšlo. Prostě jsem si kladl časově blíže neurčené podmínky, které musí nastat, aby pak už konečně bylo „to", na co jsem čekal.

Moje hrůza a ohromení zároveň vzrostlo ještě víc, když jsem si uvědomil, že už jsem si myslil (a dle toho se snažil i žít), že umím s časem tady a teď tvořit.  A najednou - já to před sebou úmyslně tlačím do nesplnitelného budoucího času - a ještě si k tomu kladu další podmínky splnitelnosti. No, to jsem čuměl!  A už to šrotovalo. A proč? A jak to tedy funguje? Co je za tím? Vařil jsem se ve vlastní šťávě a čekal, co z toho vypadne. Vypadl strach. Proboha, co to je? Strach? Proč? Z čeho? A znova jsem se vařil. A úspěšně uvařil. Nedej Bože, aby se to vyplnilo tak, jak chci! Jak přání, tak i časové období kdy - což je teď. Tak já si raději ponechám to časové období teď (to mě nevadí) a to jak, si raději odložím tím, že si dám další mezistupně uskutečnění. No a tím si donekonečna prodlužuji, kdy se to něco uskuteční. Děsivé, mrazivé poznání. Věřte.

Takže za tím vším je strach, že se mé přání skutečně vyplní. Co vyplní! Že budu konfrontován sám se sebou a co hůř, budu muset převzít plnou odpovědnost za to, co jsem vytvořil. A na to výchovou připraven nejsem. Nejsem připraven unést skutečnost, že se skutečně splní to, co chci a převezmu za to plnou odpovědnost! Nejsem na to připraven proto, že mě společnost (ale i rodina) k tomuto nevedla a nevychovávala. Nepěstovala tento pocit, znalost, schopnost, vědomost, odpovědnost ve mně. Jo jo, jiné by bylo, být vychován v krédu: "Co chceš a přeješ si, tak se ti splní, pokud budeš k tomu mít takový a takový přístup. Tak moc neblbni v tom, co si přeješ a tvoř uvážlivě!"

Nejsme cíleně připravováni a vedeni k tomu, aby to, o co usilujeme se tak i stalo!  A my to brali za přirozenou součást našeho života. To totiž ty ovládací programy mysli, které se tady po celé věky tkaly ve velmi jemnou, ale neskutečně pevnou a všeobjímající pavučinu, nám to nedovolí. Nedovolí nám, abychom se stali svobodnými. O to tady jde. O kontrolu. O kontrolu nad námi, abychom nezjistili v sobě náš tvořivý potenciál, který je nám zcela vlastní a přirozenou věcí. Domnívám se (a poslední dobou jsem o tom nezlomně přesvědčen) že naším úkolem na Zemi je znovuobjevit a přijít na tento tvořivý (svobodný) potenciál v nás. Máme si uvědomit sebe sama. Sílu tvoření sebe sama. Proč (kým) to však v sobě máme úmyslně zablokované, na to jsem (dosud) nepřišel.

Děkuji sám sobě a všem, kteří mě na tuto cestu nasměrovali za to, že jsem toto v sobě objevil. Kam mě to povede / zavede dál?

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart