Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Jsme tu sami za sebe

Jeden můj dobrý kamarád, zřizovatel annosu a šéfredaktor, mně vždy říkával: „Jsme tady sami za sebe, sami za sebe, nikolivěk za druhé."

"No jo, pisálek. Má své nálady a neví, co mluví", honilo se mně hlavou a více jsem tomu nevěnoval pozornosti.

Strašně mě štve chování lidí. Upustí vajgla, zahodí papírek, podupe rostlinku, vyhodí pytel odpadků v lese, či jinak škodí kde může. Vždy mnou cloumá vlna odporu a vidím rudě. Šel bych na pěsti a vraždil bych. Každého chci hned předělávat, neb se domnívám, že jejich chování v tomto projevu není vůbec nutné, vždyť vše jde udělat jinak, tak lehce a bezproblémově. Jenže těm tupcům zabedněným to nedochází a potřebují pořádnou ránu pěstí, aby jim to došlo. No a od toho jsem tady přece já, abych ty rány jako uštědřoval a druhé vychovával.

Dost dlouhou dobu jsem tomu věřil a s radostí mi vlastní jsem ostatní lidi dusil. Dost mě to bavilo. I heslo jsem si k tomu vymyslel: Ať už všichni vychcípáme! No, prostě jsem byl ohromně duchovní. Akorát doma mě neměli rádi. Už ani do krámu se mnou chodit nechtěli, neb hned, jak jsem do obchodu přišel, můj nevětší nepřítel byl prodavač. Za celou tragédii světa mohl on, a pište si, že jsem mu to také nechal patřičně pocítit! Takový jsem byl hrdina!

Najednou jsem začal v mysli slýchávat hlas: „Nech je, jsme tady každý za sebe. Každý si zde kope svůj vlastní hrob."

Ha! S o to větší vervou jsem se vrhl do očišťování planety a moje arogance gradovala! No jo, jenže toho hlasu jsem se nezbavil: „Všichni jsme tady na zkoušku, všichni zkoušíme sami sebe, nikolivěk ty druhé. Jenom my neseme sami za sebe odpovědnost."

No, nedal pokoje a nebyl k utišení.

„Nech je být, však oni budou sami se sebou zúčtovávat knihu života. Ne s tebou, ale sami se sebou.", vnucoval se mně záhadný hlas zase jindy.

Dosáhl nakonec svého! Nakonec jsem se tím skutečně začal zaobírat a poslouchat ho. Když vidím něco, co je příčinou mého rudě kalného zraku a bojovného postoje, vždy si s ulehčením uvědomím, že nenesu za vše zodpovědnost, že ji mají původci sami. Ať už si to uvědomují, či ne. Není mým úkolem je zde mentorovat, dohlížet na ně, napomínat je. Každý tady prochází svou vlastní zkouškou, kterou bude jednou obhajovat.

Mám sice v sobě pochybnost, kam to povede, když se nebudeme mezi sebou tímto způsobem starat jeden o druhého, ale vždy, když na to myslím, rozlije se mně po těle takový klidný, teplý pocit (nebojte, nepočůral jsem se),  že toto skutečně netřeba zkoumat a je to lepší přenechat osudu.

Řeknu vám, je to ulehčení. Nyní již soucítím s tím druhým, neb tuším, že on možná ani neví, co dělá, co se skrývá za tím. Je mně to líto, že se takto chovají, ale onomu hlasu věřím. Věřím, že ví co dělá, cítím, že nebudu zklamán.

Jak je vidět, plyne z toho jedno ponaučení: pisálci se nemýlí.

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart