Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Zaměstnání jakožto prostituce?
- máme vůbec hranici, ve svém „sebe-prodeji"?

K napsání této úvahy mě inspirovalo vyslechnutí rozhovoru mezi dvěma kolegy z práce, kde si jeden druhému stěžoval, že jejich společných šéf (k tomu všemu letitý "přítel" toho prvního), ho seřval za svoji - šéfovskou - chybu.

Scénář chyby je klasický - šéf udělá rozhodnutí, to se (někdy i přes tichá varování podřízených) ukáže jako chybné, no a šéf prahne po krvi. Rozhlédne se, a mnohdy již dopředu ví, kdo je viníkem. A tomu to dá sežrat. Viník má nervy, klepe se, cítí nespravedlnost, ví, že to není poprvé ani naposledy. Za nějakou dobu se z toho oklepe, ale jenom do té doby, než bude další „šéfovské" rozhodnutí.

A náš pracovník, který je „odsouzen" za chybu? Má nervy, nemá motivaci, do práce chodí s odporem a čeká, kdy se zase stane hromosvodem. A to se přenáší i do jeho osobního života. Žije v nejistotě, kdy to zase „schytá" za někoho, kdo musel stůj co stůj udělat své egoistické rozhodnutí. Má nějaké východisko? A proč vlastně ten šéf dělá egoistická rozhodnutí?
Dlouhou dobu jsem o tomto přemýšlel, neb i mě potkávala takováto „vyznamenání". Přišel jsem k jednomu - strach. Dotyčný člověk - šéf - má strach. A to už je jedno z čeho. Ať má strach z nějaké změny, člověka, události, řešení, z toho že nebude milován, sám ze sebe, má prostě strach. Tomuto strachu nechce, neumí, neví jak čelit, utíká před ním. Utíká před ním, jak jen umí nejlépe - šíří ho dál. Tím předá emoci na jiné, samotnému se mu na omezenou dobu ulehčí, no a pak kolotoč začíná znova.
A co náš pracovník? Jaké má možnosti? Špatné, velmi špatné. Moc prostoru na vymýšlení a změny není. Pokud podřízený projeví dost vlastní iniciativy a názoru, tak se to nadřízenému nelíbí, protože to je útok na jeho postavení. Ihned se tady spustí mechanizmus strachu. Strachu o postavení, výhody, příjmy. Spojení strachu s egem na této pozici je vražedná kombinace pro všechny samostatně uvažující pod touto pozicí. A tak podřízeným nezbývá nic jiného, než tři možnosti:

1. Prostituovat za existenční jistotu na svém podřízeném postu znamená sice mít zajištěný pravidelný příjem, ale za cenu ztráty vlastní svobody a duševního klidu. Nejste občan, ale ovčan.

2. Jít pryč, ale kam? Na jiném místě to bude po nějakou dobu dobré, ale nesklouzne to zase do starých kolejí? A vystoupit mimo „systém" a živit se sám za sebe? No jo, ale čím? A když už je čím, nebudu finančně, hmotně, existenčně či jinak „potrestán" za to, že jsem vystoupil ze systému a rozhodl jsem se žít vlastním životem, vlastní cestou?

3. Stát se záludným a najít cestu ke klidu v nepřímých akcích. Cesta šedých eminencí - ovládám svého šéfa nepřímým jednáním, přes jeho slabiny a libosti, neupřímným podkuřováním a záludností. Stávám se jeho přítelem a přitom ho nesnáším. Schovávám se za záda jeho rozhodnutí, která mu sám podsouvám. Nikdy nesmím vyrůst víc, než on, aby mě nebral jako ohrožení. Cesta, která učí pokrytectví a vnitřní hluboké neupřímnosti.
 

Jak je to doopravdy a kudy z toho ven?
Pokud jste dočetli až sem, možná ve vás sílí nesouhlas. Vždyť přece to tak není, jsou i jiné cesty! Šéf je také člověk, má své chyby, za svou špatnou náladu, omyly a chybná rozhodnutí se pracovníkovi často dodatečně omluví. Není jen egoistický sobec a hlupák, který se bojí o své postavení. A já, pracovník? Nejsem neomylný a zneuznaný genius. Nemusím nutně vždy znát všechny důvody pro jeho jednání. I já jsem vztahovačný, náladový, omylný, a třeba mé ego prahne po pochvale, aby se mohlo pyšnit před ostatními podřízenými. Třeba dostávám nespravedlivého "sprďáka" zcela záměrně. Šéf dobře ví, že to není moje vina, ale potřebuje srazit mou pýchu, protože jsem nesnesitelně samolibý a ostatní podřízení mě nesnáší... Zkrátka a dobře - nikdo nejsme dokonalý, šéf ani já. Někdy více on, někdy více podřízený(í). Člověk může být špatný šéf, ale i špatný podřízený. Řešením, které by měli preferovat všichni, kterým záleží na chodu firmy, je férová diskuze, odvaha říkat pravdu, umožněná tolerancí demokratické diskuze, za kterou se nikdo netrestá. Férovost všech podřízených i šéfa. Plnění nařízení, i když s nimi nesouhlasím. Sjednocení na společný cíl, a hlavně komunikace. Vím - je to ideál, který většinou skřípe, a ke kterému se nedostane většina šéfů ani podřízených. Ale jako vize a cíl je to pěkné, lepší než boj, záludnosti a prostituce. Pracovat na tom musí všichni.

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart