Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Zlaté Hory - Maria hilf

Navštivme znovu severní pohraničí Moravy. Na hranici s Polskem, schovány za kopci Jeseníků, tu leží Zlaté Hory. A na svazích Příčného vrchu tady leží známé poutní místo Maria hilf. Místo je i silným energetickým bodem s krásnou atmosférou a velmi důležitým posláním i poselstvím.

Širé okolí i město Zlaté Hory, německy zvané Zuckmantl, historicky vždy patřilo k neklidným územím. Polské roviny se tady natahují do kopců Jeseníků a vytváří tak znatelnou geologickou i geomantickou hranici obou území. Není divu, že se tady vytvořila i ta naše lidská hranice. Hraniční území tu nikdy nebylo klidné a na území si dělali nároky různí mocipáni. Však také bylo o co se přít. Kopce i údolí kolem Zlatých Hor jsou totiž skutečně plné zlata, a také mědi a jiných vzácných kovů i minerálů. Zlato se tady těžilo už odpradávna. Od dnešních lázní Jeseník, přes masiv Rejvízu až po Zlaté Hory, byla celá oblast zbrázděná povrchovými jámami i štolami na křemenných žilách. Zejména hřeben Příčného vrchu je doslova prošpikován ze všech stran historickými i novodobými doly. Vzácné kovy se tady začaly těžit už někdy v desátém století, nejdřív klasickým rýžováním ve zdejších potocích, později i těžbou matečné křemenné žíly v podzemí. V 16. století tu byl nalezen zlatý valoun vážící skoro dva kilogramy! Později výtěžnost klesala, ale ještě ve dvacátém století tu probíhala úspěšná těžba měděných rud. Zatím poslední pokusy o těžbu zlata tu proběhly v devadesátých letech minulého století. Dnes se opět netěží, ale v podzemí stále zlato je. Podle místních se tu těžba vždy po stu letech obnovuje, jak se vylepšují technologie a stoupá cena zlata. Tradici a historii těžby si můžeme připomenout v hornickém skanzenu. V údolí Ztracených štol kolem Olešnice se rýžovalo od nepaměti, a dnes tu na trase naučné stezky nalezneme kromě hald a starých náhonů i zajímavé funkční repliky středověkých zlatorudných mlýnů. A také tu každoročně v srpnu probíhají zlatokopecké soutěže v rýžování zlata. V roce 2010 tu bylo dokonce mistrovství světa v této zajímavé disciplíně.   

Maria Hilf - poutní místo u Zlatých Hor

Jak řečeno, zlato i nejistá hranice vždy vedly k řadě konfliktů. Hraniční půtky jistě nezklidňovaly ani národnostní třenice. Na rozdíl od dalších sudetských území se tady k nesnášenlivosti mezi Čechy a Němci přidávají i nároky Poláků a Slezanů. Místo patřilo k tvrdému jádru Sudet, henleinovci tu byli velmi aktivní a silní. V roce 1938 po mobilizaci a ještě před podepsáním mnichovské dohody už tady probíhala regulérní pohraniční válka. O to větší je význam poutního místa panny Marie Pomocné, kterému se už zase říká spíš Maria-Hilf. Jsou tam cítit energie přesahující lidské půtky. Je to další excelentní místo ke smíření a k toleranci. Jinak řečeno - poutní místo Panny Marie u Zlatých Hor určitě stojí za návštěvu, ať jste jakékoliv víry i jazyka. Jakékoliv „přivlastňování" místa působí v porovnání s jeho podstatou směšně a zbytečně... A přesto se o to lidé stále pokoušeli, natruc poslání i poselství, které tady Země i Vesmír ruku v ruce lidem nabízí. Jde o jedno z nejznámějších poutních míst Slezska. Nalezneme ho jižně od města, poblíž silnice do Albrechtic. Na svazích Příčného vrchu tady stojí znovupostavený poutní chrám a nedaleko najdeme i studánku se zázračnou vodou.

Místo má pohnutou historii, kterou stojí za to si připomenout - ukazuje se v ní síla a určitá zarputilost místa. Podle pověsti se tady za třicetileté války schovala těhotná žena, která tu v lesích u pramene vody nakonec i porodila. Její vnučka pak v dospělosti nechala vymalovat obraz panny Marie, jehož originál dnes můžete spatřit v kostele ve Zlatých Horách. Ale původně visel u lesního pramene, kde tím vzniklo poutní místo. Záhy tu postavili kapli a místo vzkvétalo až do reforem Josefa II., kdy bylo nařízeno kapli zbourat. Nenašel se však nikdo, kdo by tak učinil. Nakonec panská vůle ustoupila a naopak se začal stavět nový kostel. Poutníci vlastníma rukama vynášeli cihly a kamení a v řadě sbírek shromažďovali i peníze. V té době je víra spojovala. Ať už lidé mluvili německy, polsky nebo slezskými nářečími - většina lidí se shodovala v katolické víře a silném mariánském kultu. Navíc jsme v oblasti silné hornické činnosti a horníci vždy velmi dbali na pokoru a víru, která je chránila při jejich nebezpečném povolání. V roce 1841 byl nový kostel vysvěcen a začala slavná éra zdejšího poutního místa. Ročně přicházelo až sto tisíc věřících. Konec přišel - tak jako ve spoustě jiných míst s druhou světovou válkou a s poválečným odsunem Němců. Následně komunistický režim využil nacionalistické vášně i proti církvi. Nechme teď stranou, zda to bylo oprávněné nebo ne, pro nás budiž podstatné, že při hádkách politiky a moci to vždy odnesou nevinní - v tomto případě kostel, studánka a chudák panna Maria. Poutní místo se najednou stalo velmi nepohodlné a nežádoucí, zvlášť proto, že víra byla stále živá a silná a navíc přece "patřilo" Němcům. Provoz kaple byl definitivně zablokován v padesátých letech zákazem vstupu na údajně poddolované území. V místě proběhla řízená devastace stavby, vše bylo v krátké době rozbito a nakonec režim nad kostelem "zvítězil" - ruiny byly odstřeleny a místo zalesněno. Když vidíte areál dnes, nechce se věřit, že vše je nové a postavené v krátkém čase až po revoluci v roce 1989. Důkaz žijící víry a vůle věřících je tady doslova hmatatelný. Stavba v hodnotě 28 milionů korun byla realizována pouze z peněz věřících a sponzorů, bez ohledu na racionalitu a návratnost „investice". I tahle síla je typickým projevem zatvrzelosti, o které jsem hovořil na začátku. Ale nemylme se - místo není oslavou vítězství katolické víry nad komunismem, ani návratem Sudeťáků, nýbrž stojí ke slávě panny Marie a jejího poselství.

Myslím, že novodobý svatostánek se architektům i realizátorům povedl. Přestože je to dílo neobvyklé a moderní, perfektně splňuje všechny atributy takové stavby. Je smířlivé, přesto oslavné, moderní a současně tradiční. Moderní církevní "novostavby" jsou pro architekty zvláštní výzvou a většinou spíš plýtvají samoúčelností a "uměleckým projevem", ale u poutního chrámu Maria-Hilf to určitě neplatí. Klasické zaklenuté ambity ochozů jsou v příjemné harmonii s jakoby otevřenou náručí samotného kostela. Jedno bez druhého by nefungovalo, ale jako celek je to perfektní skloubení. Také propojení na obytnou část je nenásilné, a zakomponování celé stavby v okolní přírodě působí propojeně. Štít kostela zdobí osmiúhelník mozaiky s vyobrazením zdejší madony s Ježíškem. Ve srovnání s většinou moderních kostelů, tento poutní areál považuji za dobrý příklad toho, že skloubení moderní architektury s tak tradičním posláním je možné. Sdružení pro obnovu poutního místa nakonec dovedlo stavbu do zdárného konce a v roce 1998 ho předává opět duchovní správě poutního místa Panny Marie Pomocné, zpět do rukou katolické církve... Šťastný konec?

Studánka

Pomiňme ale stále existující propojení politiky, národností, víry a náboženství, hry mocných i nemocných. A pohleďme na místo bez vášní, emocí a bez zarputilosti bojovníků jakékoliv strany. Bez bázně a pocitu "hříchu", se ptejme přímo panny Marie nebo třeba matky Země. Nakonec to vyjde nastejno...   

Prameny voda jsou tady dnes dva. Stavitelé moderního chrámu nezapomněli ani na vodu. V levém ambitu nalezneme pramennou niku s vývěrem. Nicméně tahle voda je opravdu spíš jen občerstvení a je zastíněna kvalitou i energií původního pramene. Ten najdeme pod parkovištěm před poutním areálem. Z původního historického poutního místa zde zůstala jediná stavba, kaplička nad pramenem. Dnes je opět pěkně udržovaná, s množstvím květin a svíček. Vyobrazená Panna Maria Pomocná bdí nad malým nezbedou a stihne pomáhat i všem potřebným. Voda silného pramene teče dřevěnými korýtky a plní i betonovou jímku, kde se můžete třeba vykoupat. Zvuk padající vody tvoří tu nejkrásnější a nenapodobitelnou kulisu k meditaci u pramene. Pokud se vyhnete hlavním poutím a mším, máte velkou šanci být tady úplně sami. Pak nespěchejte, meditujte, pijte vodu a nechte jí pomalu pronikat všude tam, kam je třeba.

Voda splňuje všechny předpoklady pro vznik zázračné studánky. Je čistá, pochází z hlubokých zemských zdrojů, a je zbavená přítěží minulých programů i znečištění. Z průchodu podzemím je plná doteků s minerály i kovy, pochopitelně včetně zlata. A zlato je opravdu skvostnou přísadou. Z těchto skutečných i homeopatických příměsí získává voda stopové prvky i přímou programovou podporu pro naši fyziologii a zdraví. Voda pramení v místě hlubokého propojení s matkou Zemí, tedy v místě, které je skutečně nakloněno pomáhat našemu tělu. Pramen má silnou energii genia loci a je ideálním místem pro celkovou obrodu těla i duše. Velice důležitá je tady i přírodní biologická síla - tedy síla všech životních forem v okolí, stromů, živočichů i ostatních bytostí. Jejich přízeň a váš soulad s nimi přímo ovlivní to, jak efektivně na vás místo bude působit. Vědomí existence a přítomnosti přírody je tady velmi silné a jisté. V místě je třeba dbát o soulad konání s nevyslovenými přáními, které pocítíte. Duchovní napojení místa na informační pole je o něco komplikovanější. Obnova křesťanského chrámu snížila napětí a sílu odporu proti bezpráví, ale současně vrátila stav a působnost místa ke křesťanské mystice a víře. To je dobrý nový začátek, ale přesto už dnes úplně nestačí. Náš lidský duchovní vývoj pokročil, a tak je třeba trochu víc, než jen slepě věřit a prosit. I tady je cítit napětí očekávání. Takový jakoby ve vzduchu zavěšený otazník. Cítíme a popisujeme tohle napětí různě - transformace, vývoj spirituality, změna hodnot a měřítek, ekologické cítění, udržitelný rozvoj, odpovědnost a obroda. Zkrátka vývojový skok duše, která musí zapracovat a uřídit vývoj hmotného světa kolem sebe, který vývoj duše předběhl. To se od nás očekává a k tomu dostáváme velikou podporu. Ale současně se nám také říká, že už nikdy nám nebude lacině pomoženo nikým zvenčí. Dospěli jsme a je náš lidský úkol, že sami musíme hledat řešení. Přirozené, trvanlivé a pokud možno nerozbitné řešení... Místa jako toto, u zázračné studánky na Příčném vrchu u Zlatých Hor jsou připravená ku pomoci, přesto je srdce vody i přírody vyčkávavě prázdné. Čeká se na to, čím ho naplníme my.

Jiří Škaloud

 

Regena 04-14
Poutní areál Maria hilf
Poutní areál Maria hilf
Panna Maria pomocná mozaika
Panna Maria pomocná kopie obrazu
Pramen uvnitř areálu
Pramenná kaple
PM v kapli
Skvělá a léčivá voda
Pramen je silný
Možno se i vykoupat
Splynutí s přírodou
Automatická kresba místa
Zlatorudné mlýny
Zlatorudné mlýny
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart