Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Putování za oskeruší

„Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí, a bude ti v životě dobře." (Epiktétos)

Rozechvělý vzduch se tetelí nad vinohrady. Prach z cesty se po našich krocích jen líně sune stranou ve žhavém jižním dechu z panonských nížin.  Horký vzduch rezonuje cvrkotem kobylek a cvrčků. Bezlesé kopce jsou pokryté vinicemi, řepkovými i obilnými lány. Sem tam zaprášený meruňkový sad, který takhle zdálky klidně můžeme zaměnit za olivový.  Slunce opravdu pálí jako někde ve středomoří, i když na mihotavém obzoru se vlní Pálava s bílými vápencovými skalami. Ze svahů Kraví Hory nad Bořeticemi se díváme k jihu do kraje vína. Velké Pavlovice, Kobylí, Čejkovice, Zaječí... co jméno, to vinařský pojem. Vinice jsou snad energeticky nejsilnější zemědělskou plochou co znám. Obilný lán má silnou energii, ale proti staré vinici těsně před vinobraním je to jen slaboučký odvárek.  Na vinicích se přírodní podmínky a lidský um spojují v mistrovském sepětí a touze po špičkovém a neopakovatelném výsledku. Práce, um, pot a člověčí láska k půdě, krajině i vínu se spojuje s unikátní lokalitou oblastí, poloh a tratí. Jde o zřídkavou nabídku matky Země, kterou lidé uchopili a udržují svou vůlí, zarputilostí, touhou a hlavně láskou.

Poetika vinohradů, jejich energie i roční cyklus reálných pěstebních zákroků i mystických tradic jsou duší této země. Tolik krásného, poučného i silného se dá získávat z této krajiny vína i vinařů.  Polední vedro v tichém rozpáleném dni je časem středomořské siesty a kupodivu i nejlepším časem pro meditaci s touto krajinou. Krajinou, chráněnou Dionýsem a "spiritem vini". Se stopou císaře Marca Aurelia a jeho "Promluv k sobě". I stoicismem, z kteréhož racionalistického učení jsou i zde uvedené citáty.

„Měj na paměti úhrn jsoucna, jehož jsi pramalý podílník, a úhrn času, z něhož je ti vyměřena kratinká a nepatrná píď i osud." (Marcus Aurelius)

Přesto jsme nepřijeli do této krajiny jen za vínem a jeho konzumací. Z útulného šardického penzionu nás od sklenek skvělého vína zvedla jiná touha. Hledáme zvláštní strom. Přestože jde o středomořský strom, je charakteristický i pro jižní Moravu, kam přicestoval pravděpodobně už s Římany. Na Moravě je posledních tisíc exemplářů této úžasné dřeviny. Tisíc se zdá být hodně, ale není. Najít starý a stále zdravý a živý exemplář znamená dlouhé cestování a úpornou touhu ho vidět.

Oskeruše 

Je druhem jeřábu.  Sorbus domestica, neboli oskeruše (též oskoruše, nářečně oskoruša). Kmenem a kůrou ve stáří připomíná spíš hrušku, listem i květem je typickou jeřabinou. Plodem nepřipomíná nic, neb je unikátní. Plody jsou kulovité až hruškovité malvice, veliké až 3cm v průměru, sladké a zdravé nadmíru. Mírná skořicová chuť a vysoký obsah vitamínů z nich dělá vynikající ovoce pro kompoty i marmelády i přímou konzumaci.  Strom dorůstá až 15 metrů jako solitér, a až 30 m v lese. Staré a zdravé stromy jsou schopny dát až tunu ovoce. Bohužel u nás už mnoho zdravých starých stromů nenalezneme. Většina z těch starých je chráněna jako památný strom a mají svá jména po svých bývalých či současných majitelích. V našich podmínkách se strom dožívá 300 až 500 let, v jižní Evropě až 600 let. Název oskeruše je všeslovanský a je nejasného původu. Lidová tvořivost vysvětluje jméno vzhledem plodu - skoro hruška - oskoruška. Musím říci, že "oskoruška" se mi líbí, je to domácké, důvěrné oslovení, které se šušká do ouška dětí i malých stromků a nelze říct bez úsměvu. 

Kravihorská oskeruša

My jsme si mezi slavnými oskerušemi jižní Moravy vybrali dvě, ležící při naší cestě. Oskeruši na Kraví hoře a v blízkých Němčičkách.  Ovšem kravihorská oskeruše, nazývaná též Donée-Hradský, nám přinesla velký smutek a zklamání. Přestože na internetu ještě naleznete řadu jejích fotografií, realita je jiná a smutná. Strom nedávno uschnul a na kraji vinice už dnes stojí jen mrtvé tělo bytosti staré 200 let. Smutek a nenahraditelná ztráta, trocha zlosti a přimhouřené oči nad lidskou hrabivostí, či snad jen přirozeným zánikem starého stromu? Pro nás o to silnější důvod najít tu druhou, jak v té chvíli jen doufáme, živoucí oskeruši.   

„Lidštější je životu se vysmívati, než bědovati nad ním." (Seneca)

Němčická oskeruša

Němčická oskeruše zvaná též Šlancarova je k vidění u zelené značky na kraji obce Němčičky v soukromém sadu poblíž cesty. Chodit až k ní se nemá, ale snad nám majitel sadu odpustí, po tak dlouhém putování jsme se jí prostě museli dotknout a spočinout v jejím stínu. Je krásná, zatím živá a zastihli jsme jí v květu. Přesto i na tomto stromu hlodá čas a řada uschlých větví svědčí o jeho nedobré kondici.  Koruna ale zatím je plná bzučících včel, po odkvětu okolních meruněk je oskeruše významným zdrojem pylu i nektaru. Svým stínem a okolím mi oskoruška připomenula skutečné olivové háje s jejich darem stínu. Darem, který je v rozpálených teplých krajích skutečným dobrodiním pro poutníky i zvířata. Však i tady na Moravě se oskeruše sázely při starých cestách, coby zdroj vítaného stínu i významné občerstvení pro okolojdoucí. Ještě stále není pozdě obnovit jak cesty, tak i oskerušové aleje. Jen chtít. Je to v naší moci, zejména v moci zdejších rodáků a obyvatel.  

Jiří Škaloud

Oskeruše Němčičky
Kraví hora
Kraví hora
Kraví hora
Kravihorská oskeruše
Kravihorská oskeruše
Oskeruše Němčičky
Oskeruše Němčičky
Oskeruše Němčičky
Oskeruše Němčičky
Oskeruše Němčičky
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart