Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Démon

Mám(e) v sobě démona.

Mnoho jsem slyšel o druhé části duše, o temných zákoutích duše a tak. Vždy to pro mne vyplynulo tak, že se tak jinými slovy nazývá ego. Různí duchovní guruové a duchovní lidi různých zaměření se snaží "ega" zbavit, aby tu temnou část ze své duše vypudili. I já jsem se o toto snažil. Sice svoji cestou, ale snažil. Vždy, když jsem byl na nějaké takovéto meditaci, jsem si kladl otázku, jak tady bez ega mohu působit? Jak se můžu zbavit integrity? Kdo to tady v té hmotě bude řídit? Pak jsem náhodou potkal pár lidí, co se ega údajně zbavili a hned mně bylo jasné, že to není ono, tudy má cesta nevede i opustil jsem ji.

V posledních době do mého klidného života vtrhnul uragán. A začal systematicky přehazovat vše, co mělo dosud jakž tak pevné místo. I vytasil se uragán s dotazem, zda-li jsem přijal svého démona. Čuměl jsem jak puk a ptal se:

"Cože? Cože mám přijmout? Koho? Démona?!"

To bylo na mě silný kafe - já se často vrhám po hlavě do divokých akcí, ale tohle bylo příliš.

"No, démona. Druhou část tvé duše."

 "To myslíš jako ego?"
"Né, ego ne, to je něco jiného. To s duší nesouvisí. Démona. Jsme v duálním světě. Dobro a zlo, den a noc a tak dokola."

 "Tak o tom sem fakt neslyšel."

"No to máš tak", nedal se uragán, "máme v sobě jak anděla, tak démona. Chvíli převažuje ten, pak zas onen. No, a když přijmeš svého démona, tak přijmeš celou svou bytost. Nediv se, že to nevíš, démon je už dlouho v klatbě, nechceme ho vidět, poznání je celá tisíciletí potlačované. Protože pokud ty dva v sobě vědomě spojíš, jsi celistvý. Takhle máš v sobě buď jenom anděla, nebo démona. Nikdy nejsi jeden. A každý z nich někdy převažuje. Někteří lidé hledají jenom anděla a tu druhou část duše vědomě potlačují jako hnus, který k nim rozhodně nepatří."

I doporučil mě uragán pohádku Zeměmoří I. + II. a ještě mě vrazil film Konstantin. Ten jsem viděl a matně si ho pamatuji.

Tak jsem se vydal hledat svého démona. Jak jsem pravil, divoké akce, to je moje. Musil jsem v sobě nejdřív vyřešit, jak případně přijmout nový názor, pohled na věc. Vzpomněl jsem si na sv. Prokopa, který šel do jeskyně zkrotit ty ďábly. Vždy jsem si myslel, že tam přijal své ego a to si podrobil. Ale bylo to fakt ego? Co když ho provázela démonická část jeho duše a on se s ní v jeskyni popasoval? A byl celistvý. Sakra, jak z toho ven?

Vypravili jsme se s uragánem do jedné baziliky, co mě naskočila jako jediné možné místo. Šel jsem hledat svou démonickou část duše. Nebylo to lehké. Fakt že ne. Chodil kde kdo, objevovalo se kde co, ale vždy, když jsem 3x položil stejnou otázku: „Jsi démonická část mé duše?", tak jsem vždy alespoň jednou obdržel odpověď „ne". Byl jsem v koncích. A to ještě po mě chtěli, abych démonickou část duše zavolal jejím jménem! Tak to zkusím jinak. Mám ji v sobě? Vystřelil jsem nazdařbůh. Ano, zněla strohá odpověď. Vždy jsi ji měl v sobě a ona byla tvoji součástí. Nikdy jsi ji ze sebe nevypudil. Pouze se čeká, až si to uvědomíš. Že máš obě části-součásti duše v sobě. Pokud si alespoň uvědomíš dualitu své duše, nabízí se ti cesta. Dosud jsi vědomě nevěděl, která část tvé duše nad tebou zrovna přebírala nadvládu a řídila tě.

Začal jsem zpytovat paměť. Ano, pravda. Celý život mě provází nejen myšlenky, ale i činy, které rozhodně nejsou dílem anděla ve mně. Byly občas, ale byly. Žádné zločiny, spíš maličkosti, úšklebky, zlá přání, odsudky...  A co víc, já je dělal vědomě a musím si to i přiznat, cítil jsem u toho i trochu toho potěšení. Nyní jsem začal vidět tyto jednotlivé, bezvýznamné epizody v jiných souvislostech. Jinak. Logicky. Styděl jsem se tedy vlastně za svoje činy? Snad. Snad? Někdy. Ano!

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart