Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Z toulek po... kdekoliv

Je dobré se vracet. Vrátit se sám na stará místa. Jít po cestě, vedoucí k lesům a skalám, na níž pomalu utichá hluk civilizace a střídá ho jen šumění větru v korunách stromů a občasné pípnutí probuzeného ptactva. Před odchodem jsem schoval do kapsy hodinky, neboť na toulkách se čas řídí jen dvěma dobami, světlem a tmou.

První skalní převis mne uvítal naprostým tichem. Tichem, které se valilo údolím, odráželo se od pískovcových skal a plnilo moji hlavu až k prasknutí. Byla to kouzelná noc. Ze stěny nade mnou sem tam s lehkým zašustěním spadlo zrnko písku, vlhký a chladivý vzduch plný vůně pryskyřice a léta šimral v nose a únava z cesty byla najednou tatam...

Nový den putování mne zavedl k převisu, obklopenému hustým smrkovým lesem a zaplavenému radostným štěbetáním všeliké poletující havěti. Na lavičku u ohniště si ke mně přisedly vzpomínky na dobu, kdy tu hořel za chladných podzimních nocí oheň, vyprávěly se příběhy veselé i těžko uvěřitelné, kdy ze strun kytar se linul stříbrný vodopád veselých písniček i těch k zamyšlení, a vzduch byl prosycen vůní kouře, kamarádství a lásky.  

Celodenní bloumání po všemožných cestách mne zavedlo k dalšímu převisu, pod nímž jsem strávil druhou, bohužel poslední, osamělou noc na vandru. Zde, v hlubokém údolí, krytý zepředu hustým remízkem, jsem povečeřel výbornou slaninu s chlebem a u večerní kávy a čaje z mladého jehličí se stále víc vracejí příběhy let dávno minulých a přichází čím dál větší nechuť vrátit se do „normálního" života. Slova písničky Pavla Lohonky Žalmana „sej, sej, lásku po lidech, dokud je ještě v nás, dokud nám stačí dech,..." teď nabývají víc než kdy jindy na svém smyslu. Vždyť v honbě za ještě pohodlnějším a vybavenějším životem se nám ztrácí vlastní podstata žití - bohatství ducha. To, co si myslíme, že je „plnohodnotný" život, je jen přežívání mezi stále zrychlujícím životním tempem a bezesnými nocemi. V hloubi sebe postrádáme ty vzácné chvíle, kdy se dokážeme zcela oprostit od honby za čímkoli, co „je tak důležité", a kdy si v klidu můžeme utřídit ty „nepodstatné" myšlenky. Už téměř neumíme naslouchat hlasu přírody, který nás hlídá, abychom neskončili jak vyhaslé ohniště na zapomenutém trampském campu.

Přitom stačí tak málo - vyjít si někam, kam se rádi vracíme, zastavit se třeba u lesního jezírka a sledovat jeho drobný a „bezvýznamný" cvrkot, jenž v něm panuje, nebo si pohladit drsnou kůru stromů a chvíli se dívat do jejich propletených korun. Představit si, že se najednou zastavil čas a Vás nikam nic nežene, nic důležitého nemusíte, než to, co Vás právě napadne. Najednou můžete vidět, že život, který jste doposud žili, Vás zas tak moc netěšil a nenaplňoval. Že jste vše podřídili tomu, co se žádá a „musí", a možná si začnete uvědomovat, že je ve Vaší moci alespoň pár věcí a chvil ve svém koloběhu změnit tak, aby vyhovovaly právě Vám. Když se tohle podaří, a v autě nebo ve vlaku cestou domů ucítíte, že se z Vás přece jen stal trošku jiný člověk, máte velkou šanci stát se tím, kým ve skrytu duše chcete být...

Myšák

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart