Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Fons vivus

Pokud vás někdo pozve na výlet na zámek Kuks, dejte si na něj pozor! Zámek Kuks totiž už dávno neexistuje. Honosná budova, kterou nalezneme v obci Kuks nad údolím Labe, není totiž zámkem, ale hospitálem, dnes bychom řekli - domovem důchodců a léčebnou. Skutečný kukský zámek býval naproti přes údolí, v prostoru bývalých lázní a dnešní osady. Na rozdíl od hospitálu byl nenápadný a sotva poloviční. 

Přestože tedy zámek není zámkem, výprava sem určitě stojí za to. I proto, že rozsáhlá rekonstrukce už téměř skončila. Najdeme zde nejen slavnou barokní lékárnu, kostel a hrobku Šporků, ale samozřejmě i hlavní cíl většiny návštěvníků - slavné alegorické sochy, park a Betlém. Také prostor bývalých lázní ve vsi je již částečně obnoven. Původní zámek hraběte Šporka byl podle dobových obrázků skutečně dost neokázalý. Lázně i zámek tedy byly na levém břehu Labe přímo u léčivého pramene, kterému se říkalo a zase říká Fons vivus (pramen života). Dodnes vytéká pod budovami a voda už zase teče i po obnovených kaskádách podél honosného schodiště. Voda měla být léčivá, i když "odborný" posudek, který to dokazoval, byl asi uplacen hrabětem Šporkem. Nicméně i dnes je voda docela kvalitní, přestože slouží hlavně k napájení kaskád schodiště a napije se jí málokdo. V baroku tady vodoléčebné lázně skutečně fungovaly a patřily k těm větším a známějším. Prominentní hosté hraběte Šporka trávili večery zábavou, koncerty a plesy, ale každý večer vždy končil stejně. Hosté se před spaním shromáždili na balkonu zámku, odkud bylo na protilehlé straně údolí v temnotě pod hvězdami vidět jen věčné světlo svítící v hrobce pod kostelem. Takovýto mystický přechod od pomíjivosti a povrchnosti zábavy ke konečnosti života dne a k spánku smrti mohl být jistě ojedinělým zážitkem. Připomínkou pomíjivosti bytí neboli "mementem mori". Jak je nám to vzdáleno dnes, kdy jsme smrt vytěsnili z našeho života. Připadá nám smutná a děsivá, nesmyslná a zmařující. Chceme jen zábavu, peníze, zdraví a lázně, ale na druhou stranu řeky se dívat bojíme a nechceme. 

Hrabě Špork patřil k významným a kontroverzním osobnostem období baroka po třicetileté válce. Z dobových svědectví se ukazují dvě odlišné tváře tohoto záhadného člověka. Na jedné straně vidíme despotického až krutého majitele rozsáhlých panství, který se soudil a nesnášel s kdekým, politika a pleticháře, na straně druhé mecenáše umění, esoterika a krajinotvůrce. Tyran, který současně dal založit hospitál v Kuksu coby starobinec pro vysloužilé vojáky? Člověk, který měl vlastní tiskárnu a knihovnu o tisících svazků, a tisknul zakázaná díla protestantů a osvícenců? Pijan, který večer po plese pozoroval se svými hosty světlo svic na hrobě svých předků? Křesťanský mystik a jansenista, který nesnášel jezuity, a byl (asi zcela oprávněně) obviněn z kacířství a podezříván ze zednářství a členství v dalších zakázaných spolcích? Muž, který nemilosrdně likvidoval své protivníky a platil pokuty i obrovské úplatky za zdánlivě směšné cíle. Člověk, který se rád podepisoval jako FAGUS. To byly iniciály jeho jména (Franz Antonin Graf Von Spork). Fagus latinsky znamená buk a hrabě si ho zvolil do svého znamení - starý buk, jehož kmen je obložen knihami až do výše koruny, která jakoby vyrůstá ze sevření knih (hříčka: buk = buch, německy kniha). Alegorie, jinotaje a esoterní významy Špork miloval a zdá se, že záměrně budoval i nečitelný obraz o své osobě. V tom se podobal svým předchůdcům, třeba Vajdštejnovi nebo Edwardu Kellymu.  Křivolakost, bizarnost myšlení, skryté intriky a fascinace smrtí se zdá být hlavním obrazem rozpolcené a svářící se duše hraběte Šporka. Vzájemný boj vnitřních protikladů, svár duše s tělem, ďábla s andělem, černé a bílé. Špork i sám sobě byl nepřítelem a posměváčkem, krutý k druhým i k sobě. Je zřejmá jeho snaha o rovnováhu zhoršujících se až maniodepresivních vnitřních i vnějších polarit, které místo aby splývaly a sbližovaly se k moudrosti a klidu, zvětšují svou sílu, a jejich vyvažování stojí stále víc prostředků i snahy. Čím výše roste náš strom, tím více knih potřebujeme k podpoře a ochraně jeho rozlehlé koruny.  

V areálu bývalých lázní a hospitalu v Kuksu se polarita protikladů objevuje v mnoha příkladech. Nejznámější jsou alegorické sochy ctností a neřestí, či polarita andělů smrti. Snadno ale odhalíme i propojení bývalého zámku a lázní s hospicem naproti. Mohutné schodiště scházelo od lázní přímo k mostu přes Labe, které zde plnilo úlohu jakési řeky Styx. Po mostě přecházel člověk ze strany života, právníků, hádek a bitev, hlouposti a marností pomíjivého světského hnidopišství a světských radovánek na stranu smrti, filozofie a duchovnosti. Smrt byla vnímána jen jako změna cesty, která od mostu pomalu stoupá k chrámu Nejsvětější trojice v čele hospitalu. Pod kostelem se nám jako černý jícen v ústrety otevírá vchod do hrobky Šporků. Dílo vytvořil italský architekt Giovanni Battista Alliprandi jistě na základě pokynů samotného Šporka. Dnes jezdíme na Kuks hlavně kvůli dokonalým sochám barokního genia Matyáše Bernarda Brauna, ale dílo Alliprandiho si zaslouží stejnou pozornost. Vodní předěl řeky nese energii času, počátků i konců a připomíná nám, že zrození a smrt člověka provází totožné energie. Ale jak jiné jsou v našem vnímání a přijetí! Zrození i smrt vnímáme jako protiklady, jako ohraničení našeho života v hmotném světě. Ale neznamenají spíš stejnou křižovatku na jedné cestě, k níž ovšem přicházíme z opačných stran? I živlové propojení je zvoleno správně. Levý břeh řeky tvoří jižní svah, který se otevírá celodenním paprskům slunce. Stojí zde budovy vesnice, parkoviště, znovu založená vinice, lázně i zámek, levý břeh si drží svůj profánní charakter. Naopak protilehlá stráň s hospicem je severní, a je pod určujícím vlivem živlu Země. Otevírá se nočnímu svitu hvězd a Polárky. Na pravý břeh vstupujeme do mystiky, víry a filozofie.  

Sochy jsou jistě nejvyhledávanějším cílem návštěvníků Kuksu. Barokně rozevláté sochy Ctností a Neřestí, které nalezneme při cestě podél průčelí hospitalu, byly ve své době údajně i kolorované, ale dnes jsou zase v původní barvě pískovce. To jim vrací sílu tvaru. Oko se nerozptyluje barvou, ale vnímá to nejpodstatnější u sochy neboli dominantní energii samotného tvaru kamene. Můžeme obdivovat dokonalou sochařskou práci, snažit se poznat, které socha je která, objevovat jinotaje a atributy, diskutovat o tom, jak je alegorie zdařilá, či nikoliv. Ale sochy ctností i hříchů sloužily a dodnes slouží k důležitějšímu cíli. Návštěvník by se při jejich pozorování měl ptát sám sebe, jak moc je mu zrovna ta která vlastnost blízká nebo cizí, kolika hříchů se dopouští, nakolik sám sebe trestá či si naopak příliš odpouští. Sochy evidentně slouží k přemyšlení o sobě, nad životem a skutky. Směřujíc naše kroky vstříc andělům smrti, nelze projít kolem našich poklesků i životních vkladů nevšímavě. Pokud odcházíte po procházce kolem soch s ulehčením a poučením, dostali jste to, proč jste přišli. Odcházíte-li znechuceně, znuděně, s despektem, bez poučení nebo bez zasažení, projděte kolem znovu. A znovu. Dívejte se... a nechte sochy promluvit o vás samých.

Betlém  Navštívit Kuks a vynechat Betlém by bylo jako sníst korpus a vynechat šlehačku a ozdoby na dortu. Betlém je unikátním torzem Braunových soch nedaleko od Kuksu. Dostaneme se sem pěšky po značce naučné stezky, nebo popojedeme autem. Jde o fragment esoterního meditativního prostoru, který Špork nechal vytvořit, a kterému Braunovy sochy dodaly obrovskou sílu. Motivy plastik i výjevů jsou důsledně křesťanské, přesto vzbuzují jakýsi pocit revolty. Snad je to až barbarsky dokonalým propojením s okolní přírodou. Zejména jezuité z nedaleké Žirče, s kterými se Špork nesnášel, měli problém s netradičností pojetí náboženských motivů. Tušili, že si jim mistr alegorií veřejně vysmívá pod pláštíkem „dobrého" křesťana. I volba plastik dávných poustevníků Onufria a Garina z prvopočátků křesťanství, kteří v nadživotním zpodobení vypadají spíš jako lidožraví obři než pokorní křesťané, jistě nebyla náhodou. Skutečnou genialitu tomuto prostoru dodává, že Braun tvořil sochy přímo na místě a použil rostlou místní skálu. Propojení soch s místem tak nemá a nemůže mít ani jedinou trhlinu. To dává sochám neskutečnou sílu i dnes. Senzibilní návštěvníci dodnes mohou cítit ochranné hranice areálu, oddělující Betlém od žirečského jezuitského panství, o energiích samotných soch ani nemluvě. Z celého místa Betlému i dnes velmi jasně tryská původní záměr, kterým bylo vytvoření meditativního prostoru v duchu prastarého, ale současně i osvíceneckého a reformačního křesťanského mysticismu. Místa, které mělo být výsměchem a trnem v oku bigotní katolické církvi a jejich doktrinám i klatbám. Nezapomínejme, že válečný náboženský konflikt třicetileté války byl ve Šporkově době stále živým problémem. Běžela tvrdá rekatolizace a církev byla stále ve válečném stavu proti „jinověrcům". I nepatrné náznaky odchylek a reforem byly velmi přísně hledány a trestány. Špork byl mnohokrát obviněn z kacířství, ale nemylme se, on nebyl ani pohanem ani protestantem. Naopak, šlo mu "jen" o reformy přísně katolického pohledu na svět. Dnes by se jistě divil, jak pohanská, ateistická nebo ekumenická je dnešní společnost. Jeho Betlém ztratil svou původní úlohu reformačního místa a přesunul své působení do sebezáchovného boje o udržení zbytků křesťanské dominance. Pocit úzkosti je to, co tady dnes můžeme zažít. Je to značně podpořeno i stupněm poničení torza rozsáhlého díla. Bezhlavé sochy, eroze kyselými dešti i porost mechů a řas, ale i nepříliš úspěšné snahy o záchranu díla. Jakoby sama příroda znovu do sebe pohlcovala plastiky, které z jejího těla geniální umělec vyjmul a do nichž vložil křesťanský záměr. Snad jen živá voda zachraňuje trochu optimismu. V místě boje a zmaru totiž nalezneme pramen přímo v jeskyni zrození Páně. To, že studánka vydržela na svém místě dodnes, je důkazem, že nejde o uměle svedený tok vody, ale opravdu o původní pramen. Místo tedy bylo zvoleno tak, aby přírodní studánku zahrnovalo. I to vypovídá o schopnostech tvůrců, kteří si evidentně uvědomovali, cítili i ctili propojenost všech geomantických prvků. Hrabě Špork patřil k těm barokním tvůrcům oduševnělé krajiny, jako byli Šlikové, Valdštejn či třeba Marie Terezie Savojská. Přestože se z jejich obrovského díla dodnes zachovaly jen fragmenty, zdá se, že tito šlechtici byli jakýmisi znovu-objeviteli propojení mezi člověkem a krajinou. Uvědomili si, jak místo a prostor kolem člověka tvoří jeho duši. Že v kulturní, krásné a klidné krajině mohou žít a vznikat kulturní, krásní a vyrovnaní lidé. I to, že je možné přetvořit krajinu tak, aby sloužila i duchovním účelům a že se do ní dají zakomponovat esoterické funkce, "vhodně" ovlivňující duši návštěvníka i obyvatel. A dokonce i pochopili, že země a příroda není jen prostorem ke kořistění zdrojů, ale je i v přímém propojení s člověkem. Že meditace u vodopádu, na vrcholu skály či pod korunou starého stromu je zcela jiná, než v místnosti. A k této pravdě se můžeme směle přihlásit i dnes, ať už jsme jakékoliv víry.

Jiří Škaloud

Regena 05_15
Kuks
Kaskády
Kaskády
Fons vivus
Cestou k hospitalu
Detail
Alegorické sochy
Ctností a neřestí
Či polarita andělů
Betlém
Betlém
Máří Magdalena
Kašna
Betlém - jeskyně zrození Páně
Betlém - jeskyně zrození Páně
Betlém - jeskyně zrození Páně pramen
Betlém - jeskyně zrození Páně pramen
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart