Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Kdo jsem, kam kráčím a jaké je mé poslání?

Nevím. Většina z nás si klade takové otázky. Většina z nás by chtěla vědět odpovědi. Je to nutné?

Někdo zná odpovědi hned, jiný s nimi přišel, další se je nedozví vůbec a ostatní je skládají v potu jak puzzle. A jak že je shánějí? No jak se dá. Někdo se to od někoho dozví, jiný jinému naznačí, další si to spočítá, ten si zase v meditaci najde odpovědi sám. Cesty jsou velmi rozličné, jako cesty života. Každý po svém a hlavně - co je nejdůležitější - ve správný čas! Pokud člověk není připraven na tyto odpovědi, nic mu neřeknou, neporozumí jim a někdy mu to může i ublížit.

Další otázkou je, co s tím pak? Tak, teď to víme, a co? Honem běžíme dělat to, co jsme se po dlouhém lopotění dozvěděli! Á, tamhle jeden staví mrakodrap, tamhle zase jiná zachraňuje zvířátka, každý dělá to, co se dozvěděl. Nasadili enormní úsilí na to svoje „nové konání", na to svoje poslání. Konají, dělají a - ani si neuvědomí - že to vlastně vždycky dělali. Neuvědomí si, že zrovna tuto, nebo obdobnou činnost prováděli celý život. Aniž o tom věděli, konali své poslání.

Třeba ne jako hlavní povolání nebo koníčka, ale jaksi skrytě, pod povrchem, podvědomě. Jenom si to neuvědomovali. Nebylo to jejich hlavní náplní práce, ale bylo to přesně to, co je jejich posláním. A přitom se za tím tak pachtili a chtěli to dělat jako nosnou činnost svého života. A když to své místo pod sluncem najdou, co se stane pak? Co se změní? Oni? Svět? Ne, nestane se vůbec nic. Člověk je jenom klidnější, vyrovnanější. Utřídí si myšlenky a třeba zjistí jednu věc - tak, jak jsem žil doteď - žil jsem správně.

Právě proto, že to člověk dělá jaksi pro něho skrytě, zcela přirozeně a automaticky, tak to dělá správně a dává do toho opravdovost a lásku. Ve chvíli, kdy si uvědomí své "poslání", si z něj může udělat hlavní činnost nebo zaměstnání. Pak se z toho ovšem často stává obživa a závazek. Z volnosti a svobody je rázem velký kus pryč. Existenční potřeby nás vedou k nervozitě, promiskuitě, ohýbání hřbetu. Ale někdy není jiné možnosti, jiné volby, než to provozovat jako nosnou činnost života jedince. Ten ale na to musí být připraven. Pokud není, jenom si na to hraje a dal si samolibou nálepku „plním své poslání".

Dělejte své poslání tehdy, až je vám tato možnost životem nabídnuta, či jste do této situace životem vmanipulováni. Nic nechtějte, nikam se netlačte. A jak je to se mnou? Vím. A změnilo se něco? Vůbec nic. Stále žiji stejným životem, nic jsem nezměnil. Jenom mám klid v srdci a před sebou ještě moc dlouhou cestu...

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart