Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Strach

Co je to strach? Emoce, která už jen svým názvem není příjemná. Strach nám může bránit dělat to, co se takzvaně nemá, anebo v horším případě nás nutí udělat to, co se má. Jistě znáte situace, provázené oním nepříjemným svíráním v žaludku, zrychleným dechem a dalšími nevítanými projevy. A pročpak že jsem se o něm rozepsal? Přišel mi mailem dopis jistého pána, adresovaný řediteli veřejnoprávní televize. Autor v něm dost podrobně pojmenoval věci, o kterých nám toto médium jaksi neposkytuje objektivní informace. Není mým úkolem hodnotit, zda to tak je či není. Ten text mne inspiroval k napsání úvahy o našem strachu z věcí, které se v Evropě aktuálně dějí.

Ano, jde o strach z možné islamizace starého kontinentu. Média cíleně podněcují naše obavy (a nejen z islámu), čímž si chtějí mocní tohoto světa udržet „na uzdě" obyčejné lidi. Ty lidi, kteří pro ně pracují, přinášejí jim zisky a nechávají sebou manipulovat všemi směry. Přestože demagogie a propaganda se už používá po staletí, pořád to funguje. Je až překvapující, jak stále málo jsme odolní proti manipulacím, a jak podléháme klamu desinformací i reklam, přestože víme, že jsou psychologickým nástrojem ovlivňování. V době internetové informační inflace je schopnost správného vyhodnocování informací tou nejzákladnější dovedností. Mělo by se to učit ve škole.

Přemýšlel jsem, zda-li se dá vůbec vést nějaký „boj" proti takové zlovůli mocných. Opravdové zbraně už byly vyzkoušeny mnohokrát, a nikdy se jimi nic pořádně nedokázalo. Různé nátlakové akce také pohořely. Když už si lidé něco málo vybojovali, o to více ztratili jinde. Nakonec mi zůstala jen jedna (a zřejmě nevyzkoušená) varianta - začít bojovat se svým vlastním strachem. To navíc můžu udělat vždycky a kdekoliv. Čeho se agresoři a mocní obávaní nejvíce? Přeci toho, že se jich obyčejní lidé přestanou bát a tím oni ztratí svůj „ovladač" na masy. Že je to hloupá utopie? Možná, hlavně pokud se budeme bát už jen to zkusit. Pokud (v ideálním případě) ukáže většina lidí, že se toho či onoho nebojí, může to vést k překvapivým výsledkům. A že to možné je jsem si vyzkoušel sám na sobě. Postupně jsem se na radu moudré osoby začal zbavovat strachů z různých ohrožení, přítomnost různého zla beru na vědomí, ale tuto informaci si pouštím jen do „rozumové" sféry, do emoční mi nesmí. Strach ustoupil, a když přeci jen někdy pronikne, kam nemá, je brzy vyhnán. Je to osvobozující pocit. Navíc se člověk oprostí od slušné dávky emočního balastu a má o to více možností a sil se věnovat svému rozvoji. Pokud by takhle začala uvažovat a i jednat větší část populace, je tu velká naděje na velké změny, změny k lepšímu. Předem musím upozornit, že oč jednodušeji to „zní", o to náročnější proces to je. Změnit sebe sama je hodně těžká a dlouhodobá procedura, protože ruku v ruce se zbavováním se strachu by mělo jít i to, že sami přestaneme strach vytvářet  - tedy přestaneme dělat nátlaky na ostatní, nebudeme nikomu vyhrožovat, omezovat jiné, prosazovat si své názory jen proto, abychom udělali dojem atd. S tím úzce souvisí uvědomění si vlastní pokory vůči lidem, přírodě, životu. Společné překonání strachu by mělo vést k tzv. kolektivnímu vědomí národa (vytvoření mocného egregora), který by - živen lidskou odvahou a odhodláním - mohl být dobrým a hlavně „mírovým" strážcem našeho bezpečí.

Myšák

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart