Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Čertova brázda

Mezi Sázavou a Chotouní vede cosi. Říká se tomu Čertova brázda a vedou se spory, o co vlastně jde. Zda je to geologická anomálie nebo stará cesta, hranice či esoterická linie. Fenomén Čertovy brázdy fascinuje milovníky historie i záhad už dlouho. Neodmyslitelně je spojen i s postavou opata Prokopa, později svatořečeného.

Vyšlo v časopise Nová Regena. Publikujeme s laskavým svolením redakce.

 

 

Teorií vysvětlujících, případně popírajících existenci Čertovy Brázdy je celá řada. Zkusme se na ně podívat, ale hlavně si zkusme projít celou trasu této brázdy mezi Chotouní a Sázavou, tedy mezi místy zrození a smrti zakladatele Sázavského kláštera opata Prokopa, později prohlášeného svatým... Místa jsou od sebe vzdálená asi dvacet kilometrů. Na kole se dá celá trasa včetně odboček a různých variant trasy projet pohodlně za jediný den. Je ale poctivé v tuto chvíli všechny zájemce o prohlídku tohoto fenoménu varovat. Dnešní stav zbytků brázdy je žalostný, velmi diskutabilní, a mnoho toho k vidění není. Dochovaných úseků jakýchsi roklí, které se vydávají za Čertovu brázdu, jsou doslova pouhé stovky metrů, a v žádném případě tyto úseky nikterak nevylučují možnost, že jde o starou úvozovou cestu, případně o přírodní rokli. Přestože se v některých nadneseně romantických popisech můžete dočíst o pravidelné, stejnoměrné a přímé prohlubni v terénu, současná skutečnost je daleko skromnější. Šířka ani hloubka zbytků brázdy rozhodně není nijak fascinující, směr není ani zdaleka přímý, naopak, hypotetická trasa se kroutí terénem a věrně tak připomíná jakoukoliv jinou úvozovou cestu či rokli potoka.

Čertova brázda jako cesta

Většina popisů Čertovy Brázdy vychází z práce a náčrtků starých pouhých sto let, kdy pracovník Podlipanského muzea v Českém Brodě Jozef Miškovský společně s Hanušem Kuffnerem mizející trasu prošli, popsali a zakreslili do mapky. Nakolik byl ovšem jejich pohled na brázdu objektivní, to je dnes těžká otázka. Novodobé pokusy o další průzkum Čertovy brázdy jsou až ze začátku 21 století a předkládají mnohé nové paralelní trasy umístěné víc k východu a směřující ke Kouřimi. Původní Kuffnerova trasa se totiž významnému hradišti Kouřim vyhýbala a držela se hrany kouřimského zlomu. Podíváte-li se na mapky zákresů starých i novějších tras, představa o jakési přímé spojnici dvou bodů vezme velmi rychle za své. Na druhou stranu, u některých dnešních silnic (zejména u č.334) se skutečně dají najít pozůstatky zdánlivě nesmyslně širokých příkopů. Ovšem takových terénních úprav je i všude jinde v krajině veliké množství a nikdo, kdo zrovna nehledá "Čertovu brázdu", si jich ani nevšimne.  

To, že byla Čertova brázda opravdu cestou, je dnes nejvíce rozšířená, nejméně tajuplná a "bohužel" asi správná teorie. Skutečně, někudy tímto koridorem pravděpodobně musela vést stará obchodní stezka snad už v neolitu. Archeologických nálezů ze Sázavy i Českobrodska i z této dávné doby máme dostatek. Přímo u Sázavy je dokonce doložen neolitický lom na bílý krystalický vápenec, z kterého se už tehdy vyráběly ozdobné náramky. Stezka mohla být spojnicí mezi brody na Sázavě a na Labi u Nymburka. Celkově trasa Čertovy brázdy využívá okraj Blanického a Kouřimského zlomu, který tvoří výraznou severojižní linii kopců po okraji kouřimské kotliny. Od západu byla hypotetická stezka tísněna hlubokými lesy a roklemi Černokostelecka, Povýmolí a Pošembeří, takže mnoho místa pro jinou severojižní trasu skutečně není. Vzdálenost mezi Sázavou a Labem je po této trase téměř nejkratší možná. Na druhou stranu, představa, že se z neolitu dochovaly jakékoliv terénní úpravy nebo cesty, je nesmyslná. I daleko větší stavby, např. neolitické rondely (původně s valy a hlubokými příkopy) jsou dnes objeveny pouze příznakovým leteckým snímkováním a jejich existence v jinak naprosto rovných polích je doložena pouze poctivým archeologickým průzkumem vrstev usazenin a spraší. Stručně řečeno - to, co dnes vidíme v terénu, rozhodně nepochází z neolitu. Aby se taková stezka zachovala, musela by být dlouhodobě požívána a udržována po další tisíce let. Pravěký způsob dálkové dopravy není znám, ale s pravděpodobností téměř hraničící s jistotou lze předpokládat, že šlo o karavany, ať už lidských či zvířecích nosičů. Kolové vozíky a formani přišli na řadu až mnohem později, hlavně asi právě proto, že vozy potřebovaly zpevněné a široké cesty.

Pokud pozorujete krajinu kolem Čertovy brázdy, zjistíte, že trasa zřejmě sleduje železnou logiku starých cest - snaží se držet svahů kopců a vodoteče překonávat co možná nejrychleji. Dnešní představa, že nejlepší trasy pro cesty jsou údolí potoků a řek, je z historického hlediska nesprávná. Pokud cesta vedla nahoru a dolů po kopcích, bylo to lepší, než vrstevnicová cesta v nivách řek, kde povodně i bláto každé jaro dlouho znemožňovaly jakékoliv cestování. Voda a bláto bylo mnohem větším nepřítelem pěších cestovatelů i koní než kopce. Držet se mimo vodní toky bylo logickou zásadou. Pro staré cesty byl ideální mírný svah. Cesty často vedly po rozvodích řek, pokud možno se vyhýbaly mokrým a bažinatým úsekům a brodění přes řeky i potoky. Když už to bylo nutné, údolí řek se překonávaly co nejpříměji, často až se zdánlivě nesmyslně příkrými stoupáními. Karavany nosičů i mezků stoupání zvládly, pozdější vozy musely používat speciální brzdy dolů a naopak přípřež k cestě nahoru. Z tohoto pohledu je hned začátek Čertovy brázdy od řeky Sázavy naprosto ukázkovou trasou, kudy by taková stará cesta mohla vést. V místě, kde se dnes říká "Na Votočnici" ústí do kaňonu Sázavy zprava rokle Čertovy brázdy s potokem. Řeka tady tvoří velký meandr, z levé strany, kde dnes leží město Sázava, byl přístup k řece pozvolný a snadný. V místě vyústění rokle býval brod, končící na náplavu štěrku vyneseného z rokle Čertovy brázdy. Cesta od řeky ihned stoupala roklí prudce do kopce a nevadilo, že rokle je současně hluboce zaříznutým korytem potůčku. Podloží rokle je totiž pevné a skalnaté, a proto bylo stabilní i v deštivých obdobích. Paradoxně se právě tento úsek dnes považuje pouze za přírodní rokli. Vytvořit zde stezku pro pěší i zvířata nebylo nikterak náročné. Snad až po založení Sázavského kláštera se cesta z rokle přemístila. Místo roklí vedla dolů svahem z kopce Vlkaňáku přímo ke klášteru, případně rovnou do osady Černé Budy.

Ani hloubka dochovaných fragmentů úvozů neodporuje teorii o cestě. Hluboké úvozy vznikaly zejména právě ve svazích, kde při deštích teče voda, podporující erozi. Pochopitelně i kopyta a kola pozdějších vozů ryla cesty a vytvářela (stejně jako dnes cyklisti) korýtka pro vodní proud. Ale zase - svahem voda rychleji odtekla a bláto dříve vyschlo. Rozšířené úseky hlubokých úvozů, (jeden takový si můžeme prohlédnout u Moštic) snad mohly sloužit k nocování karavan, případně stád a jejich honáků. Dělalo se to docela často - zvířata se mohla ponechat neuvázaná, protože z úvozu nemohla uniknout. Současně byla chráněná, stačilo zatarasit a hlídat oba konce.

Další velmi zmiňovaný a "záhadný" fenomén Čertovy Brázdy se zmiňuje v souvislosti s místem, kterému se říká "Kachní louže". Tady se případná trasa cesty dělí do několika "záhadných" paralelních úvozů a valů. Je jasné, že pokud se něco jmenuje Kachní louže, asi skutečně nešlo o vyprahlou poušť, ale spíš o blátivý lesní úsek, který se karavany, případně formani mohli snažit objíždět vždy novou a méně poničenou trasou...

Esoterická funkce

Pochopitelně - využití "Čertovy brázdy jakožto cesty nemusí předem vylučovat i jiné významy. Cesta mohla být doprovodným jevem, druhou, a třeba méně důležitou funkcí... Zkusíme-li se ptát v krajině jednotlivých míst, jak vypadá trasa Čertovy brázdy energeticky a senzibilně, je odpověď rozpačitá a spíš nijaká. Čertova brázda je proslavená hlavně legendou o svém vzniku - sv. Prokop jí měl vyorat se zapřaženým čertem. Tato legenda pochopitelně dokládá snad jedině to, že brázda existovala už ve středověku a byla natolik odlišná a podivná, že lidé hledali vysvětlení jejího vzniku. Asi nejzajímavější úsek, který mohl zapříčinit celou legendu, byl velmi pravděpodobně hned začátek brázdy u Chotouně, odkud vedl velmi rovný úsek brázdy k Lipanům, případně snad ještě i její pokračování od Lipské hory kolem Bulánky ke Krymlovu. Bohužel se tady z brázdy zachoval pouze úvoz cesty z Lipan vzhůru k Lipské hoře a rokle potoka naopak dolů od Lipan. Vrátíme se k tomuto úseku ještě jednou později.

Energetických bodů je poblíž trasy několik (Vlkaňák, Ždánice (hradiště), Ostrák, Na Hrádku, Lipská Hora), ale hypotetická cesta je vesměs míjí. Trasa Čertovy brázdy tak neodpovídá svým charakterem logice klasických energetických linií (ley - lines).  Nicméně, Sázavský klášter má úžasnou energii a silný genius loci, který je spojený hlavně s osobností sv. Prokopa. Stejně tak i Chotouň, studánka i prehistorická mohyla. Mezi těmito body skutečně existuje silné propojení a vazba, snad obnovovaná a podporovaná jakýmsi rituálem, ale klasická geomantická "ley" po povrchu země mezi těmito body velmi pravděpodobně neexistuje. Stejně tak i Lipská hora je velmi silným místem, ale opět bez přímé souvislosti s Čertovou brázdou. Dovoluji si tvrdit, že existence energetického systému tzv. Čertovy brázdy je výhradně spojen s osobou Prokopovou, vytvořen jeho vůlí, znalostmi a geomantickými schopnostmi, které coby benediktin a následník získal od sv. Vojtěcha. 

Čertova brázda jako hranice

Podle další z teorií byla Čertova brázda v raném středověku jakousi opevněnou hranicí mezi územím Přemyslovců a Zličanů, případně Slavníkovců, později sídlících také na kouřimském hradišti. Přímé historické doklady a archeologické nálezy, které by toto prokazovaly, nejsou. Přesto si myslím, že to může být částečná pravda. Ovšem tato možnost platí pouze pro krátký úsek mezi Chotouní a Lipskou Horu, maximálně s prodloužením až k Bulánce. Uvědomme si, že historické tranzitní trasy východo-západním směrem (například pozdější Trstěnická stezka) vedly právě tudy, a dost dobře ani jinudy vést nemohly. Ze severu od Labe až k Českému Brodu zasahovaly velmi těžce prostupné lužní lesy, z jihu byl zase průchod tísněn hlubokými lesy a roklemi Černokostelecka. Kdo někdy navštívil Říčansko a Pošembeří, ví, o čem mluvím. Na Kouřimsko od Prahy vždy vedla hlavní cesta po úbočí kopců přes Hradešín, kolem Klepce přes Tismice a Přistoupim. Druhá spojnice (přece jen překonávající Černokostelecko) vedla od Kostelce nad Černými Lesy přes Dobré pole přímo na Kouřim. A další možná, ještě jižnější trasa, už byla krytá a hlídaná hradištěm na Ždánici.

Hypoteticky tedy mohly být východo-západní cesty v úseku mezi Chotouní a (řekněme) Bulánkou přeťaty ochrannou a strážní fortifikací, která neměla za cíl nepřítele přímo zastavit, ale pouze zpomalit, případně ho nasměrovat do "vhodného" průchozího místa či bojiště. Dál na jih od Bulánky to už valný smysl nemělo. Podíváme-li se na lokální názvy v této části hypotetické brázdy, najdeme zde názvy jako: "Na Hrádku", "Na Hranicích", Ostrý (dříve zvaný Ostrák (snad od slovního základu "strážit, ostraha"), nebo lokalita "Na Hrudi". 

Mezi Lipskou Horou a Chotouní byla podle doložených materiálů linie "brázdy" velmi přímá, a mohla snad původně být příkopem před valem a palisádou. Povšimněme si, že v Chotouni brázda znovu navazovala na příkrý přírodní svah rokle, dole s potokem. Tento svah pokračuje dál, stáčí se k Chotuticím, kde prostor už krylo hradiště Radim a močály říčky Výrovky. Zkrátka řečeno - mezi Lipskou horou a Chotouní byl jediný možný efektivní průchod pro větší vojsko. Jde také o nejstarší sídelní zemědělské území, odlesněné už od neolitu. A to, co je asi nejpodstatnější - byl tam prostor pro bitvu. Starověké bitvy měly svá pravidla a řád, vhodných bitevních "polí" nebylo mnoho. Ne nadarmo se v těchto místech daleko později odehrála i bitva u Lipan... Pokud byl tento koridor přerušen brázdou a kůlovou hradbou, nemuselo být příliš obtížné takto krátkou hranici a prostor bitevního pole uhlídat. Mnohakilometrové valy z lokalit velkých hradišť svědčí o tom, že taková stavba by se dala snadno realizovat. Někde tady se snad mohla odehrát mytická bitva mezi vojskem knížete Václava a zličským vojskem Radslavovým. Podle legendy se ovšem bitva nekonala, protože Radslav, když spatřil znamení kříže a dva anděly nad hlavou knížete Václava, se mu dobrovolně poddal... Pomstil se potom Václavovi tím, že mu dal svou dceru za ženu... Ale to už je jiná pohádka.

Jiří Škaloud

Regena 04 - 2016
V zahradě Sázavského kláštera
Začátek Čertovy brázdy v Sázavě
Začátek Čertovy brázdy v Sázavě
Čertova brázda u Moštic
Čertova brázda u Moštic
Čertova brázda u Olešky
Východní větev u Kachních louží
Přírodní rokle u Sázavy
Studánka v Čertově rokli u Sázavy
Studánka v Čertově rokli
Lipská Hora
Mohyla na Ždánici
Chotouň
Chotouň, sv.Prokop se studánkou
Voda plná informací
Mohyla v Chotouni
Mohyla v Chotouni
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart