Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Krajina v pocitech: Jaro

Přežití, nebezpečí, výzva a drsnost. To jsou pojmy, které mne ve spojitosti s krajinou nenapadají. Pokaždé, když se dostanu ven, cítím radost, klid a harmonii. Neutralitu přírody, která po mě nic nechce a pouze nabízí. Nejvýstižnější slovo je zřejmě domov. Kdybych mohl, nevracím se vůbec. Největší vliv na moje vnímání krajiny a lesa mají stále původní národy. Převážně severoameričtí indiáni, ale i ostatní kmeny z Afriky, Polynésie nebo Austrálie.

Po dlouhém čekání, kdy mám pocit, že slunce už nikdy nebude svítit celý den, se to konečně stane. Jaro. Už od konce února je cítit. V lese, na loukách i ve městě. Ty drobné náznaky.  Ještě pořád je vlezlo a sníh si padá, jak se mu chce. Jen ten pocit v nohách, to tušení  někde v zádech, je předzvěstí zázraku.  A ten přijde každý rok, bez jakéhokoli lidského přičinění.

Když se klepeme vlezlým chladem, dole pod zemí už začíná souboj s realitou. Nám lidem obvykle připadá, že zima je už moc dlouhá, ale ona rozhoduje o stavu spodní vody, kterou tak ochotně používáme. Zdá se nám, že moc prší a občas i sněží, bez ohledu na přírodu a její potřeby. Vše co se má narodit, sbírá sílu a chystá se podstoupit jedinečnou výzvu svého zrození. V přicházejících jarních bouřích odejde to nepotřebné a zbytečné. S jarním táním se nachystá scéna pro co nejlepší výkon všech aktérů. Stromy odstraňují přebytečné větve, potoky a řeky čistí svá koryta.

A pak se to stane. Zničeho nic, zdá se. Člověk se jednoho dne probudí , a zdá se mu, že je vše živé.  Všude je plno zvuků, barev a vůní. A zelené až někdy musí mhouřit oči. Je s podivem, kolik má tahle barva odstínů a kombinací. Do ní probleskují žluté a bílé kvítky prvních jarních hrdinů. Těch, kteří dokázali prorůst studenou a vlhkou hlínu, protlačit se zbytky sněhu a rozkvést. Nedivím se, že první jarní úplněk indiání nazývají Rašící a druhý Květný. Celá krajina je náhle plná pohybu a života. A do toho k nám přijde rovnodennost a my lidé si posuneme čas.

Lesu jsou naše pocity lhostejné. Tolik se toho musí stihnout. Míza proudí pod kůrou a pupeny se nalévají, otvírají a chlubí svou silou. Stromy oblékají nové listy a čerpají z kořenů, jak jen mohou. Každý slunečný den jim pomáhá vyrůst o kousek víc. Pod nimi se ve zbytcích loňského listí ukazuje svěží tráva.  Ostružiny a maliny nezatížené sněhem už zase svými ostny chytají nohavice. Zvedají se od země a dělají prostor kopřivám. Tam, kde jsem v zimě volně procházel, se náhle plahočím. Kam jen se podívám, je nový život.  Vše je plné zvuků. Každý pták vykřikuje, vábí samičku na barevné peří  a zvučný zpěv. Ukazuje, že jen on a nikdo jinný je ten pravý. Spousta z nich přiletěla z teplých krajin, ale neodpočívá. Opravuje staré a nebo staví nové hnízdo. Není druhá šance. Teď je čas vydat ze sebe veškerou sílu a zahájit nový život. 

Každé zrození je zázrak. Samice polehoučku, opatrně vyvádějí své mladé a začínají s učením. Je pouze omezený čas ovládnout vše k přežití. V koloběhu života je každý zabíjen a každý zabíjí. Soucit zde nemá místo. Nové roste na starém, slabší je potravou silnějšího. Přesně jak to má být. Je neuvěřitelné jak rychle se mláďata učí být samostatná, plachá a ostražitá pod laskavým dozorem svých matek.  Chyby se promíjejí jen zřídka. Jarní krajina mně pokaždé připomene, abych vše, co dělám, dělal jak nejlépe dovedu, tady a teď. Právě teď je čas vyrůst, a teď je čas učit se. Žádný strach z prohry, nebo neúspěchu.  

A jak je všude krásně mokro. Zem ještě vstřebává tající sníh a potoky se zatím neusadily. Někdy mám pocit, že chodím po obrovské zelené houbě bez konce. Kdejaká strouha je plná vody a pulců, kteří za chvíli budou kvákat ostošest. Vše hučí a hledá nové možnosti. Známé cesty nefungují. Tam, kde jindy skáču přes kameny na druhý břeh, mám náhle vodu do pasu. Ještě pořád je hodně sněhově studená a prudká. A i ona sebou nese nový život. V každé tůni se rychle míhají malé rybky a živí se čím jen najdou.  Jarní záplavy si nárokují velká území. V horách to skoro nepoznáte, zato v nížinách je to zážitek. Řeky se umí nádherně vzedmout a zaplavit louky i les. Dávají možnost mnoha živočichům a rostlinám narodit se. Škodí jen málo.Pouze v místech, kde lidé bez ohledu na krajinu postavili svoje stavby. V mnoha kulturách jsou jarní záplavy oslavovány a vítany.  Možná i toužebně očekávány. Na záplavách je nejlépe vidět síla jara. Všude, kam se dostanou, bez nejmenších skrupulí odstraňují překážky a čistí. Vytvářejí nová místa. Bourají staré a nepotřebné. Někdy se divím, kudy všude umí voda protéct.

Rád chodím na louky dívat se a užívat si. Všude je toho tolik k vidění. Všude něco leze nebo poletuje. Když mohu, strávím klidně na louce celý den.  Nejdřív jsem vetřelec. Všechno stichne a vyčkává. Po malé chvíli se znovu rozproudí čilý ruch. Sednu si potichu, tak abych nerušil a jen se dívám. Najednou z té jednolité zeleně vystupují známé tvary bylin a trav. Je to až s podivem. Před týdnem tu nic nebylo a teď tohle. Žluté a bíle květy v zeleném ploše. Po malé chvilce zaregistruji včely a čmeláky. Už se pilně snaží nasbírat co jen mohou. Na okraji ve stínu se míhají první vážky.  Když mám opravdu štěstí vyvede srna mladé na pastvu. V tu chvíli vím, že už neruším. Spokojeně si lehnu na záda, vnímám vlhké teplo země, a vychutnávám modrou oblohu s běžícími mraky. Tenhle pohled se mi nikdy neomrzí. Je jedno kde jsem, jarní nebe a jeho rychle běžící mraky dávají tušit dálky celého světa. V tu chvíli už vím, že přichází čas hojnosti v každém směru.

Když sedím na jaře pod stromem na louce, neubráním se myšlence, co je vlastně drsnější. V hlavě mám ještě vzpomínky na zimu a její  náročnost. Ještě pořád se dá vnímat v hlubokých roklích ve zbytcích sněhu. Ještě pořád zavane chlad z údolí a dává vzpomenout na těžkosti zimy. Kolem sebe vidím, vnímám jaro a uvědomuji si, jak i ono pod vší tou krásou neustále zkouší všechny účastníky z připravenosti. Jak nabízí a neodpouští. Je to přirozený přechod z jednoho do druhého, kdy jedno bez druhého nemůže existovat. Celou svou bytostí  cítím, jak není ani lepší, ani horší období. Jsou jen ta potřebná. Jaro je čas možností a uvědomění si ceny života. Neznám jiné roční období, kdy bych mohl celou svou bytostí vnímat opravdovou sílu. Pokaždé vnímám, jak jsem malý, a jak jsem jen a jen součástí. Mohu se jen obdivovat té nádheře, a užívat si možnost být při tom.

Pavel Chřestýš Blahůšek     Aki-ni

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart