Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Krajina v pocitech - Léto

Přežití, nebezpečí, výzva a drsnost. To jsou pojmy, které mne ve spojitosti s krajinou nenapadají. Pokaždé, když se dostanu ven, cítím radost, klid a harmonii. Neutralitu přírody, která po mě nic nechce a pouze nabízí. Nejvýstižnější slovo je zřejmě domov. Kdybych mohl, nevracím se vůbec. Největší vliv na moje vnímání krajiny a lesa mají stále původní národy. Převážně severoameričtí indiáni, ale i ostatní kmeny z Afriky, Polynésie nebo Austrálie.

Vůně, barvy, volnost, horko a klid to vše je léto asi už od pravěku. Najednou je všeho všude dost, stačí jen natáhnout ruku a brát co hrdlo ráčí. Ať se podívám, kam se podívám.  Dlouhé dny svádí k nicnedělání a jeden málem neví jak se zabavit. Kam dřív? K vodě, do hor, na pláž k řece, anebo jen tak lenošit doma. Jediným rozptýlením jsou prudké bouřky. Všichni se opalují, předvádí a zkouší nové věci. Všechny svody světa jsou tak dostupné. Vše ostatní nám připadá divné. Být v práci je málem hřích. A přitom stačí tak málo.

Když prší víc jak pět dní, už máme pocit, že je něco špatně. Náhle nic není, jak má být, a léto rychle ztrácí své kouzlo. Barvy vyblednou a zatažená obloha nám připadá málem nepatřičná. Protože léto, to je slunce a lenošení. Možná pro nás. Obklopeni vším možným, nevidíme co se vlastně děje. Zacyklení v představách se jen těžko smiřujeme s realitou, která vybočuje. Ale to nevadí, a pokud se nepokoušíme poručit větru a dešti, zjistíme, že příroda si našich nářků nevšímá. Naštěstí.

Tak pojďme. Schválně, co se nechá v létě objevit, když se nám podaří dívat se kolem sebe. Ať dělám, co dělám, všude vidím neustávající činnost. Začala už na jaře a neubírá na intenzitě. Ba naopak. Po zázraku zrození nepřichází žádná pauza. Hned se jede dál. Vytěžit z toho co je, co nejvíc. Vyrůst, zesílit, dospět, být nachystán. Chvilku se nedívám, nedávám pozor. Náhle je všude zničehonic půlmetrová tráva. Kopřivy do pasu a lopuchy jak jídelní tác. Zastavím se a poslouchám to ticho. Kdepak! To jen všechno ztuhlo mojí přítomností. Po malé chvilce je kolem mne kravál jak na Václaváku. Bzučení, pískání a kvákání. Všechno někam pádí, pospíchá. Nic chvilku nepostojí. Jakoby na každé louce, v každé louži propukla soutěž brigád práce.

Ti trochu větší se krmí jak zjednaní. Malý musí vyrůst, a ty starší zesílit. Nikdo nemá čas. Mláďata se učí co a jak, první léto rozhoduje o schopnosti přežít. Rodiče předávají znalosti tím nejkrásnějším způsobem. Neuhýbají nářkům a vyžadují důslednost, připraveni kdykoli zemřít pro své mladé. Kdo nezažil kačera, jak nápadně odvádí vetřelce od hnízda, nebo laň, jak se staví do cesty nebezpečí. Všude je cítit obrovská snaha ukázat, vychovat a předat co nejvíc. Práce a zase jen práce. Je jí nad hlavu a zdánlivě nemá konce. Naštěstí je léto tak dlouhé.

Stačí jen sedět na louce a dostat se do klidu. Není to lehké. Zkuste to. Kdejaký hmyz se rozhodne prozkoumat tu velkou teplou horu, která se mu usadila před barákem. Komáři a ovádi se hned přiletí občerstvit a mouchy snad ani nebudu komentovat. Takže zůstat úplně potichu a v klidu vyžaduje obrovský kus sebeovládání. Když se to povede, přijde odměna.  Člověk se stane na chvíli součástí systému, který už dávno opustil. Naštěstí systém neopustil člověka. Je skoro k pláči zjistit, potvrdit si, jak je to jen a jen naše volba. Přírodě, všem živočichům a rostlinám je zřejmě jedno, jestli se chceme zúčastnit nebo ne. Nemají čas nás hodnotit. Vše živé, kromě člověka, je opravdovým mistrem v umění žití přítomného okamžiku.

Některé indiánské kmeny od Velkých jezer učili mladé umění stát se zpět součástí přírody. Stačilo jen, aby adept zůstal v lese a přestal mu překážet. Je to okamžik, kdy veverka sedí na vaší botě a nemá potřebu utéct, Nebo když sotva pár metrů od vašeho místa vyjde srna a nebojí se vám ukázat své srnče.  Pak se stanete součástí krajiny a přestanete být jejím návštěvníkem. Pak se vrátíte do okamžiku, který je v legendách přírodních národů nazýván dobou, kdy lidé, zvířata a stromy mluvili stejnou řečí. Je to čas původních dohod a závazků. Pro mne se tento stav nejlépe hledá v létě.  Právě pro dlouhé dny a příjemné teplo, se nemusím balit do zbytečných vrstev oblečení a bát se o svoje křehké zdraví. Když vejdu v létě do lesa, slušně pozdravím. Vždyť vstupuji do pulsujícího centra plného aktivity.

 Už letní ranní brzké svítání je potřeba dovolit si co nejvíc. Obvykle je oranžové. Dlouho před východem slunce je vidět a je nám dovoleno vystoupat co nejvýš v rámci možností. Vzduch je tak čerstvý a ostrý, že bolí dýchat. Pokud to jde, snažím se vykoupat  před nebo během svítání. Potom, už úplně probuzen, mohu vidět a vnímat ten každodenní zázrak. Je to pro mě neustále se opakující zrození. Potvrzení reálnosti karmy. Nový začátek nového dne, kdy věci, které jsme udělali včera, budou mít své následky dnes, a nám je dána nová možnost udělat vše správně nebo alespoň jak nejlépe dovedeme. Stojím na skále, mokrý z ranní koupele a čekám. Náhle se ukáže malý střípek slunce, který stoupá závratnou rychlostí a roste do obrovského hřejícího kotouče. Mám znovu svůj stín, svého životního druha. Citelně se oteplí a krajina rázem ožije.

 Ptáci zpívali už dávno před rozbřeskem. K nim se přidává bzučení všeho božího hmyzu, kterému slunce dostatečně usuší křídla a on si může vesele létat. Najednou je ostřeji slyšet vítr v korunách stromů a stéblech trav. Všechny zvuky, které noc milosrdně tlumila, jsou ostré a výrazné. Noční směna končí pomalu svou činnost a nastupuje obrovská přesila denních živočichů. Jako by z ničeho nic je všude pohyb. Však je také jen na pár hodin. Stoupající slunce ohřívá vzduch a veškeré hemžení pomalu ustává. Sladké ubíjející vedro zdánlivě zastaví veškerý život. Je obrovský rozdíl, jestli jste ve stínu stromů na břehu potoka, nebo vprostřed horské louky.

Polední horko rozpaluje zem tak, že se nad ní tetelí vzduch. Každý pohyb je nepříjemný a pláž se zdá být jedinou rozumnou volbou. Každý pohyb je náročný a jde jen sedět. Myšlenky se zastavují. V tu chvíli se kdesi uvnitř probouzí pravěký lovec, který nejenom že znal, ale i poznával nové. Vždyť kdy jindy je možné najít nové krajiny. Kdy jindy se objevují nové zázraky. V letních horkých a bouřkových dnech, se každá krajina odhaluje ve své kráse. Barvy lesa a hor jsou tak výrazné, že je těžké odolat volání dálek a nepodlehnout touze objevit, co je nového za nejbližším kopcem. Vše je umocněno vědomím, že v létě to jde snáz. Není potřeba ztrácet čas hledáním tepla. Člověk může volně jít a na konci dne se spokojeně uložit pod vhodný strom beze strachu.

Po poledním žáru se znovu vše kolem probudí do horečné činnosti. Času je dost, vždyť je tak dlouho vidět, a jde toho tolik stihnout. Není to už tak hektické jako ráno, přece jen den už pokročil a zdá se, jako by se již podařilo splnit plán. V kolébavém rytmu letního odpoledne, se pomalu mění i krajina. Světlo s blížícím se podvečerem měkne, a vše je rázem výraznější. Vzduch se lehce ochladí, a člověk jakoby osv ěžen cítí příliv nové síly. Dá se toho ještě tolik stihnout. Ještě tolik vidět.

A pomalu, nenápadně přichází to skoro nejkrásnější z letních dnů. Večer. Nikdy jindy si neužívám tu krásnou změnu nálad. Teplý letní večer. Na nebi se k zapadajícímu slunci přidává babička měsíc a první nedočkavé hvězdy. Je ještě stále světlo a zároveň se blíží soumrak. Noc  půlí oblohu. Konečně se ochladí tak, že je potřeba si vzít něco na sebe.  Veškerá činnost utichá, zvuky dne již nejsou. Noc má vlastní pravidla a řád.

Léto je jedna velká odměna pro vše živé. Je to krátký čas radosti a uvolnění, čas nabrání sil, před závěrečnou zkouškou cyklu. Podzim se bude brzy brát o svá práva, a účtovat celé snažení jara i léta.

Pavel Chřestýš Blahůšek     Aki-ni

 

designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart