Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Krajina v pocitech - Podzim

Přežití, nebezpečí, výzva a drsnost. To jsou pojmy, které mne ve spojitosti s krajinou nenapadají. Pokaždé, když se dostanu ven, cítím radost, klid a harmonii. Neutralitu přírody, která po mě nic nechce a pouze nabízí. Nejvýstižnější slovo je zřejmě domov. Kdybych mohl, nevracím se vůbec. Největší vliv na moje vnímání krajiny a lesa mají stále původní národy. Převážně severoameričtí indiáni, ale i ostatní kmeny z Afriky, Polynésie nebo Austrálie.

Rána plná mlhy a tiše padající barevné listy nenechají nikoho na pochybách, co bude dál. Podzim je mezi námi, a zúčtování s proběhlým rokem je nachystáno. Začíná celkem nenápadně, jakoby se nás vše snažilo uchlácholit. Pokaždé mne tak trochu překvapí potřeba další vrstvy oblečení ráno i večer, nebo chaotické hledání ponožek, které jsem posledních pět měsíců nepotřeboval. Rána začínají být vlezle mokrá a každý se tak trochu oklepe v očekávání sychravosti podzimu. Vždyť se nedá obléknout tak, aby to byla pohoda celý den. Je to krásná hra o jednu vrstvu. Buď obléct, anebo sundat. Pořád dokola. Vítěz neexistuje.

A do toho se občas protlačí pravá tvář konce roku. Vítr, déšť a vlezlo tak obrovské, že jít jen do práce vyžaduje úsilí a soustředěnost trénovaného atleta. Kde jsou vlahé večery, kdy ještě o půlnoci se dá sedět na zemi a je tak krásně? Kam zmizela letní lehkost bytí? Nikam. Vše je jako vždy přesně jak má být. Nic se neděje. To jen naše touha mít kontrolu dostává tak trochu na zadek. A po létě si zase uvědomíme přítomnost řádu. Vždyť proběhlé léto je z pohledu celého roku úžasně nenáročné, a tak je potřeba podzimu, abychom si uvědomili hodnotu věcí. Věřím, že každý, kdo někdy pracoval se zemí a na podzim byl odměněn sklizní, to ví a oceňuje. Tak se na to pojďme podívat zblízka.

Podzim je pro mne tou nejkrásnější částí roku. Nejenom notoricky opěvované babí léto, ale celý krásný podzim. Mám pocit, že se pořád něco mění a děje v rytmu, který je naprosto odlišný od jara. Přitom energie podzimu je stejná jako jarní. Možná i větší. Je potřeba toho tolik stihnout a tolik udělat, nežli se o slovo přihlásí zima a vše jakoby zastaví. Obrovská kontrola před předáním díla. Snaha dokončit vše s vědomím, že na reparát nebude celý rok čas. Každý to vnímá po svém, a snaží se jak jen může. Sady odevzdávají úrodu, která se z ničeho nic objevuje v korunách. V zemi dozrává co může. Ptáci pořádají nálety na úrodu, a dávají odhadnout, jaká bude zima. Celá krajina, nejenom ta námi obdělávaná, pulsuje v rytmu sklizně.

Úžasný je podzimní les. Z jednobarevné zeleně léta, se náhle všude objevují barvy v kombinacích, které jsou nepředstavitelné a přitom tak jasné. Po letních vysušených a rozpálených dnech je náhle všude mokro a tajemno. Už jitra se nesou v duchu pohádek. Budím se obvykle do východů slunce, jen nyní si je z části musím představit za mlhou, která tlumí každý zvuk v okolí. Přes den sice ještě vyhraje slunečno a teplo, ale za chvíli už se dny zkrátí a mlžný opar bude naším průvodcem v krajině. Dělá jakoby laskavou oponu, abychom neviděli jasně všechno a aby les získal na chvíli klid od našich zvědavých pohledů. Pod tímto lehce tajemným příkrovem se odehrávají nové příběhy ve hře zvané život. Hledání úkrytů blízko zdroje potravy, anebo nor, kde lze bezpečně prospat přicházející čas.  Hromadění zásob není lehká práce. Vyjde to nebo ne. Budu mít dost až do jara? Anebo nouzi, která mne donutí prokázat své odhodlání žít v předjarní chudobě?

Hmyz náhle není. Pokaždé mi to dojde, když odháním dotěrného komára, a náhle si uvědomím, že je jen jeden. Nebo když kolem proletí poslední odvážná včela, zoufale hledající nějaký květ. Mravenci se stahují do svých mravenišť a musí být opravdu teplo, aby byli vidět venku. Nikde nic zbytečně neleze, nespěchá a nebzučí. To největší potvrzení živosti náhle není. Ticho, umocněné mlžným oparem, který pohlcuje vše, je náhle obrovské. O to víc se objevují zvuky, které si normálně neuvědomujeme, a probouzí v nás pravěký strach z neznámého. A nepoznaného. Člověk naučený na kontrolu je náhle bezbranný.

K tomu všemu se chystá další kolo námluv u vysoké a skoro každý kout se za chvíli bude otřásat souboji samců, kteří ve snaze udržet svůj rod klidně i padnou. Jsou na denním pořádku a obrovští býci plní testosteronu napadají vše, co se jim postaví do cesty. Někdy i včetně člověka. Je to však jeden z nejhezčích pohledů u nás, když se na louce poměřují a předvádějí jeleni v celé své kráse. Pyšní a mohutní. Praví králové lesa, kteří nemají nepřítele, když jsme jim vlka odstranili. Oni jsou ti, kteří tomu všemu vládnou. Právem. Vždyť jsou spojeni skoro s každou krajinou a symbolizují sílu lesa. Srnci štěkají tak, že donutí poutníka zastavit a počkat, až přeběhnou.

Jedním z nejhezčích pohledů na podzim je z hor. Vrcholky se koupou v mracích nebo jsou již poprášeny sněhem a pod nimi hrají stromy všemi barvami. Ostrý mrazivý vzduch se ještě dokáže přes den ohřát, ale jen na chvilku. Výhledy dostávají ostrost a vzdálenosti se jakoby zkracují. Svítání na vrcholku je odměnou samo o sobě. Do poslední chvilky nevím, jaké bude. Slunce hraje hru na schovávanou s mraky. A když se ukáže, ocitám se najednou v pohádkové krajině. Okolní vrcholky vystupují z inverzních mlh, které bezezbytku obsazují každé údolí. Jen nerady se zvedají a odhalují krajinu pod sebou. Jeden si musí dát pokorně na čas, než uvidí, kudy může jít dál, kde bude cesta. Jen pomalu se ukazují koryta potoků a říček a odhalují tak cestičky do údolí.

Když se dá konečně sejít dolů, obvykle si dopřeji svou oblíbenou podzimní hru. Na padající list. Ještě nikdy se mi nepovedlo zachytit ten okamžik, kdy se list uvolní z větve a nenávratně spadne pomalým krouživým pohybem na zem. Někdy, když je úplné ticho, jsou slyšet slabá lupnutí a nenápadné zašustění, když list dopadne. Pořád a pořád je upřená pozornost rušena pohybem listů, které se snášejí dolů. Když si vyberu jeden, tak nikdy nespadne. Takhle by se dal strávit celý den, jen chlad to nikdy nedovolí. A to i přesto, že zem kolem mne a pod stromy je pokryta barevnou záplavou, která odevzdává poslední zbytky své síly zemi. A udržuje teplo pro všechny, kteří ho v té záplavě hledají. Malí i velcí ho mohou využít. Pokud to umí.

Opadané stromy jsou náhle průhlednější a tajemnější, než si pamatuji. Větve tančí v divných pohybech, které jim diktuje vítr. A je to zase tady. Zkouška životaschopnosti. Podzimní vichry cloumají stromy a nemilosrdně zkoušejí pevnost všeho živého. Je to jak příprava, aby bylo jasné, co je ještě k užitku a co má být odklizeno. Nic se jim neubrání. Každý strom, každý list je podroben této zkoušce. Nejsou vítězové, ani poražení. Vše má svůj účel. Ten, který padne, bude potřebný pro jarní růst.

Do toho se vrchní hlídač vodního hospodářství rozhodne, že je ještě potřeba navýšit zásoby spodních vod. S každým deštěm se snaží, aby potoky a řeky byly plné po okraj a aby bylo všude dost. Jak jen to jde. Krajina je mokrá od rána do večera. Vlhkost je až nepříjemně všudypřítomná a dá velkou práci vidět v tom krásu. I s vědomím, že je obvykle nejvyšší čas. Bez vody a jejích zásob by nebyl skoro žádný život. Jen se nám v naší malosti a pohodlnosti nelíbí být nepříjemně promočen. A naše zchoulostivělá těla nám to dávají patřičně najevo. A je to dobře. Lesy se najednou vyprázdní a až na pár bláznů mají klid nachystat se na majestátnost nadcházející zimy.

Podzimní krajina mi dává pokaždé tak trochu pocítit, jak jsem malý. A tak jsem pokaždé vděčný, když se mi podaří zahlédnout střípky z jejích představení. Není to samozřejmost. Je potřeba proniknout trochu hlouběji do lesa, abych viděl, c o se skrývá za opary mlhy. Pokaždé jsem překvapen novými postřehy a vážím si čím dál tím víc toho, jak nejen les, ale každá krajina si umí poradit. Je nádherné pocítit plnost celého ročního cyklu, a fyzicky si uvědomit tu stokrát napsanou pravdu. Jsme tu jen na návštěvě a jsme jen součástí tajemného cyklu. Nejsme jeho pány a už vůbec ho nedokážeme řídit nebo ovládat. Buďme tedy vděčni za tu možnost učit se každý den od mistrů svého oboru. Vždyť jestli někdo nebo něco je opravdu v přítomném okamžiku, je to krajina kolem nás.

Pavel Chřestýš Blahůšek     Aki-ni

 

 

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart