Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

A přece tečou!

Blíží se buldozer, voda musí ustoupit! Rozhodli jsme se tady postavit dálnici, nebo továrnu či dům. V polích chceme vláhy tak akorát a meliorace nám pomůže přebytek vody rychle odvést. Vyvěrající voda se stává nežádoucí, podmáčí stavbu, svah dálnice se sune, půda kysne, ve sklepích bude vlhko. Je nutno ji zastavit, odpudit, omezit, svést do kanálu.

Zájmy člověka při přeměně krajiny často se zájmy vody kolidují. Studánka v lese nikomu nevadí, naopak, jezdíme ji obdivovat a píšeme o ní básně. V suchých skalách si pramenů nadobyčej vážíme, v pouštích má oáza cenu zlatého dolu. Ale běda, když voda kříží naše plány! Pak nastupuje technika, kanalizování, hráze, meliorace, izolace. Až po letitých katastrofálních zkušenostech vracíme vodě zpět část jejího prostoru meandrů, tůní a mokřadů. Spíš z donucení než z pochopení.

Zdánlivě největší soulad lidského zájmu s vůlí vody a pramenů nalezneme v lázních s minerální vodou či u poutních a zázračných pramenů. Prameny jsou tady ceněné, hýčkané a udržované. Jsou pro nás zdrojem zdraví, víry i peněz. Ovšem i tady vodu umravňujeme. Prameny jsou převrtávány, aby poskytly větší průtok kvalitnější minerálky, přírodní zdroje nestačí a tak jsou naráženy nové vrty. Přirozené vývěry uzavíráme, výtoky přesměrováváme do jiných, pro nás výhodnějších míst. Logika mnoha takových úprav z přírodního, tedy energetického hlediska, neexistuje. Už jenom zadržení hladiny ve studánce a vytvoření přepadu pro lepší nabírání vody je nepřirozené. Opevňujeme a zastřešujeme studánky, budujeme asfaltové cesty, aby nevznikalo bláto, lázeňské prameníky udržujeme v čistotě skla a nerezu. Místo dynamických procesů věčné přeměny chceme zafixovat vodu do stabilního stavu, jaký nám z nějakého důvodu vyhovuje. Ale voda se nechce nechat svázat. Je to proti její přirozenosti. Zanáší a ucpává naše trubky, ztratí se z pracně renovované studánky, aby vyrazila zpod betonu do té nejhorší louže, změní se na stojatou kaši bahnité tůně, pokud jí nedáme prostor k dynamické obnově. Ovšem, ne vždy a ne všude. Někdy je voda smířlivá, nechá se zmanipulovat a usměrnit a my pak domýšlivě hovoříme o správně provedených melioracích, opevnění břehů, výzbroji vrtu, či hydroizolacích. Jsme jako jepice, která se vznese z vodní hladiny, podívá se na svítící sluníčko a jásá - pryč s vodou, už nikdy nebude pršet! Většinou má pravdu, už nikdy ve svém jednodenním životě jepice nezmokne. Voda je živel, jehož časové měřítko je "trochu" delší než to naše, pracuje v dlouhodobých perspektivách a s našimi štulci a pohlavky se smiřuje jen dočasně. Přijmeme-li jako fakt náklonnost vody ke změnám, o to více si začneme vážit pramenů, které z vůle vody tečou v jednom místě zdánlivě odjakživa. Historické dokumenty hovoří o staletích, kdy člověk danou vodu využíval. Kolem takových míst bychom měli chodit po špičkách. Ne ze strachu, abychom je nezničili, ale z pokorné úcty k darovanému pokladu. Pojďme se dnes podívat na tři prameny, které se takto chovají. Nejsou daleko od sebe, všechny stihneme během jednoho výletu autem. Všechny tři jsou upravené pro člověčí potřebu, trpí přílišným lidským zájmem či naopak arogantním nezájmem a stavebními úpravami v okolí, a přesto tvrdošíjně nabízí velice kvalitní vodu v přírodní podobě. Vodu, která je nepoškozená tím, co se děje v okolí prameníku.

Studánka U Antoníčka

Tuhle lesní studánku nalezneme u Staměřic. Dříve se ukrývala v hlubokém lese, "kam ptáci, laně chodí pít", dnes se nachází asi padesát metrů od dálnice mezi Olomoucí a Ostravou, kam chodí málokdo. A navíc dálnice překonává v těsné blízkosti studánky mostem potok. Hluk projíždějících vozidel rezonuje v tunelu a je tak silný, že často neslyšíte vlastního slova. Ve vzácných chvilkách ticha, kdy zrovna neprojíždí žádný kamion, zaslechnete nesmělé bublání zurčícího pramínku. Zdá se, že meditovat v takovém prostředí není možné. Nejde jen o rušení hlukem. Horší než hluk je neklid, spěch, nervozita i agresivita, kterou s sebou nese silný provoz na dálnici. Silnice, doprava i nervózní i vystresovaní řidiči v sobě nesou silně negativní energetický proud a chaos, který nějakému spočinutí v klidu rozhodně nesvědčí. Zaposloucháte se do ticha, a v tom, vhummm, další kamion. A po vteřině další. Chcete něco říct a myšlenku vám vyžene zatroubení auta. Při skřípění brzd a řevu motorů se člověk mimoděk přikrčí, očekává náraz, který tentokrát naštěstí nepřijde. Po pátém, desátém vyrušení se návštěvník tohoto podivného místa dostává do rozčilené nervozity, dopravní chaos ho vcucne, pohltí, rozmačká. Ostatně, tuhle bídu zná každý řidič - sedneme si za volant a stává se z nás někdo jiný...

Většina návštěvníků odchází od pramene U Antoníčka rozzlobena, znechucena, případně trochu zahanbena, čehože jsme se na takovém pěkném místě dopustili. Ale když vydržíte ten hluk a podíváte se na samotnou vodu, můžete s překvapením zjistit něco jiného. Zjistíte, že tohle extrémní spojení klidného lesního pramene s dálnicí je k něčemu dobré a má nám cosi ukázat. Kontrast klidu pramene a chaosu dopravy je tady tak do očí bijící. Čekali bychom od přírody a matky Země výčitku, pokárání, pohlavek, ale nic z toho tady nenalezneme! Naopak, nalezneme tady vodu, které společnost dálnice ani trochu nevadí. Přestože stavaři přímo ve spádové ploše nad pramenem museli udělat hluboké a izolované základy pilíře mostu, museli navést a zhutnit vysoký násep dálnice, pramen přesto vydržel na svém místě. Přestože se terén i hydrogeologické podmínky nutně změnily, voda stále teče a nabízí stejnou kvalitu. A není to žádná vodní popelka, naopak, voda je minerální, železitá a s nádechem sirovodíku. Má vynikající kvalitu, kterou zatím nepoškodily ani ropné látky ani stavební práce ani emise z dopravy. A neškodí jí ani energie chaosu dálnice, které tak moc ovlivňují zdejší návštěvníky. Jakoby voda ani nezaznamenala, že místo lesní samoty je v jejím dosahu dálnice. Náhoda a štěstí, řeknete si, ale není tomu tak. Ta voda zpívá stejnou píseň, jakou zpívali i ptáci na Golgotě. Píseň o tom, že naše lidské konání není středobodem konání matky Země. Že životní úkol není jen na bedrech člověka, i když má moc zničit svět, v kterém žije. Takže člověk tady dochází k toleranci, ale ta tolerance není "jeho", ale "s ním". Země nám toleruje všechno, za nic nás netrestá, jen přirozeně reaguje na naše konání. Jsme její součástí a naše konání je (či není) jen a pouze samo-destruktivní. Tím, že poškozujeme přírodní prostředí, neničíme matku Zemi, jen řežeme svou vlastní větev, na které sedíme. Pokud planetu doslova neroztrháme na kusy, tak přežije. My lidé nejsme nutnou podmínkou pro život matky Země. Pokud se vyhubíme, matka Země virtuálně pokrčí rameny a třeba si v duchu řekne: "škoda, třeba to vyjde příště, nashle za půl milionu let..."

Sirná studánka u Nových Dvorů

Reakce samotného živlu vody na naše zásahy nikdy není projevem hněvu či trestu, ale ani odměnou. Není reakcí na naši vinu či nevinu. Jde o energie, vyrovnávání a překonávání energetických přeměn. Ucpeme-li pramen, voda se začne hromadit. Stává se to při změně podzemního proudění vody, třeba při špatně navržené kanalizaci, melioracích, kanalizování řek, při odlesnění, při poddolování území, stavbou silnice, a někdy i jen zhutněním půdy těžkou technikou. Průsakové vrstvy se mohou ucpat, nebo se naopak může prorazit nepropustné podloží a rázem je po prameni. Voda se sice neztratí, ale nalezne si cestu jinudy a změní se v neznatelný průsak, nebo změní složení, či fyzikální parametry. Vždy si nalezne novou cestu, i kdyby to mělo být o kilometr dále. Pokud v oblasti nezaprší, vody se nedočkáme ani po tisícinásobné motlitbě. Živlová rovnováha se děje v rámci větších celků. A proto jsou globální změny tak nebezpečné - ty skutečně mohou zasáhnout celé krajiny hluboko do všech detailů. I proto je třeba si stálých pramenů vážit. Podzemí je stále velmi málo probádané a nepřístupné prostředí. O spoustě pramenů ani nevíme, kde sbírají své vody, a kde tedy musíme být zvlášť opatrní, abychom je neporušili nebo neznečistili. Každý pramen je vzácností, které bychom si měli vážit. Stejně jako je krystal minerálu skvostným květem hornin země, je i pramen květem živlu vody, zbytnou a přesto tak nádhernou okrasou celé přírody. Voda, čerstvě zrozená ze země má v sobě obrovskou sílu kontinuity koloběhu vody. Je nenahraditelným zdrojem života, a jako takové bychom si jí měli vážit a ctít jí. 

Nové Dvory jsou malá osada vedle Lipníku nad Bečvou. Zdejší sirovodíková studánka leží přímo u asfaltu silnice a nezasvěcenému oku připomíná spíš kanalizační propustku pod vozovkou. Snad jen umístění sošky vodníka a lavička trochu naznačují, že zdejší lidé si vody váží a přítomnost silnice berou spíš jako nutné zlo. Voda mírně voní po sirovodíku a je kvalitní pitnou vodou. Sbírá své zdroje v kopcích nad sebou. Její energie se postavením silnice moc nezměnila asi hlavně proto, že to vždycky byla studánka na cestě. Moravská Brána je tady úzká a sevřená do nivy kolem řeky Bečvy a od nepaměti sloužila jako tranzitní koridor. Putovaly tady stáda zvířat i lidí při migraci, cestovali tudy armády, kolonisté, formané, kamiony i poutníci. V kopcích kolem Brány stavěli lidé hradiště a posilovali statická energetická místa. Koridor kolem řeky Bečvy zůstával dynamický, prostupný, poutní, cestovní. Voda i život se pohybují a tvoří proudy energie. Věřím, že i proto nejen tahle studánka akceptuje dynamiku cest a putování. Tvoří významný předěl na cestě, zastávku, která rozděluje "nekončící" a dlouhou pouť do snesitelných úseků. Pomáhá nám tím v určování a vnímání času.       

Poutní kostel a pramen v Jednově

Tahle studánka patří k opečovávaným pramenům zázračné vody. Lidé si jí váží a starají se o ní. Možná že až moc. Voda je zavřená ve studniční kapli, v létě funguje čerpadlo a vodovodní kohoutek, v zimě si můžete nabrat vody šoufkem. A věřte, že sem stále přijíždějí žádostiví zájemci a vodu si odvážejí. Je skvělá a děkujeme jí za to. Ale ptáme se, co chce od nás ona sama?

Původní místo bylo součástí vedlejší vesnice Suchdol, neboli Suchý důl, místo, kde se vodou šetří. Podle pověsti u vzácného pramene, který nikdy nevysychá, křtili Konstantin s Metodějem. Později pramen posloužil i rozvíjejícímu se mariánskému kultu v baroku. Byl postaven kostel Navštívení Panny Marie, kdy pramen vyvěral přímo pod oltářem. K potřebám lidu pak byla voda svedena do vodní kaple na levé straně pod kostelem. Dnešní stav pochází až z roku 1905. Slávu poutního místa pozdvihlo zázračné procitnutí osleplého úředníka Ainsera. Celé místo začalo být nazýváno Ainserdorf, což přeloženo do češtiny dalo dnešní jméno osady -  Jednov.  Voda sloužila po staletí všem procesím, kterých přicházelo až sedmdesát za rok. Hlavní pouť navštěvovaly tisíce poutníků. A voda dávala a dává stále. Občerstvení, sílu, harmonii, zdraví. Vracíme jí dost jen našimi díky? Okolo pramene asfalt, kameny, dlažba, čerpadlo, nerez, plasty, hrníčky. Jako bychom se ani vody a světa kolem ní nechtěli dotknout. Žádné bosé nohy v blátě, žádná voda v dlaních a zašpiněná kolena. Žádný syrový a necivilizovaný kontakt. Přebytek glorifikované a skvělé voda mizí v kanálu pod silnicí, aby se bezejmenným přítokem už bez slávy a tiše spojil s Brodeckým potokem, kde ostatní vodě vypráví o trochu směšných a přece tak silných a působivých činech podivného tvora - člověka. 

Jiří Škaloud

Regena 06 - 2017
Studánka u Antoníčka
Studánka u Antoníčka
Studánka u Antoníčka
Sirovodíková studánka u Nových Dvorů
Sirovodíková studánka u Nových Dvorů
Sirovodíková studánka u Nových Dvorů
Jednov
Jednov
Jednov
Jednov
Jednov
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart