Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Hora

Bylo nebylo, před mnoha staletími stala se událost, kdy mečem účelově ukovaným, rituál na hoře byl vykonán. Po mnoho staletí pavučina obestřela horu, země jí přilehlé i lid zde žijící. Zastavil se zde čas.

Dílo to bylo silné, přetrvávalo věky. Mnoho chrabrých duší se pokoušelo řetězy pavučin sejmouti, však jen pár článků se vždy podařilo odstraniti, nikolivěk však pavučinu. I šel mládenec světem, šel na zkušenou. Tu i tam, tady i onde, všude byl zdejší. Všade se něčemu přiučil, všade vyzvěděl něco nového.

I stalo se, že návštěvu z cizí země zámořské on i jeho bratři obdrželi. I vespolek vandrovali širo širým světem dál. Každý z nich jiný, přesto stejní byli. Však tam byla jedna, černá dáma jí říkávali, vždy v rouchu černém chodívala. I jak tak vandrovali, tak charaktery jejich měnily se. Zároveň tak i barva šatstva jejich. To už nebyla dáma v černém. To už byla dáma v tyrkysovém, dle nálady v nachovém a někdy i šarlatovém.

I dovandrovali vespolek na onu horu, ze které pavučina proudila v kraj jim milý. Posteskla si jejich srdce na tom místě smutném a rozhodli se zatančit si do kruhu vespolek. I přál si náš mládenec míti dámu v šatu šarlatovém po svém boku, leč ve víru tance zůstala mu naproti.

Pohroužili se do srdcí svých, každý na svou zemi vzpomínaje a vzpomínku tuto, tomu druhému ze zámoří posílaje. I cítí náš mládenec, že kdosi vedle něho stojí. I nevěnuje tomu žádnou pozornost. Co však děje se to? Ten vedle stojící náramně rychle vyroste a na našeho mládenečka kouká. Ten zas kouká na něj a nic nechápe. Postava vedle něj stojící je vysoká, zlatavou barvou zářící, štít u nohou stojící, meč po boku pevně připevněn a ruka kopí s praporcem drží. Mládeneček vyjeveně kouká a ptá se: "A kdo ty jsi?"

"Tys mě nepoznal? Přílbice, štít, meč a kopí s praporcem? Já jsem sv. Václav, ochranitel země tvé."

"A co tady děláš", vysouká ze sebe mládenec.

"Jsem zde, abych do tebe vešel."

Nic nechápající zděšení v očích toho pozemského vidět bylo. Než si mládenec stačil cokoliv uvědomit, začala se velká zářící postava soukat do těla chlapcova. Věřte tomu nebo ne, vešla se tam.

"Tak", sdělil návštěvník, "a teď chyť ten meč, co zabodnutý stále ve tvé zemi je a vytáhni ho."

Ano, skutečně, mládenec viděl před sebou jasně a zřetelně meč v zemi. Sáhl po něm rukou, chytit ho chtěl, však marně. Jeho zlatavě zářící ruka ho uchopiti nemohla. To je zvláštní věc, ruku mám, ale rukojeť meče uchopit nemohu, probíhá mládenečkovi hlavou.

Tu uslyší hlas: "Jenom ten, kdo meč do země zapíchl, ho opětovně vyndati může."

No, to já nebyl jsem, pomyslí si. Aha, v kruhu jsou dva starší, kteří v rukách berlu mají, ta jim znakem jejich vysokého úřadu je, ti by snad mohli pomoci a meč vyndati mohli. I opětovně slyší hlas, oni to nebyli, ty jsi ten, který tam meč zapíchl. Tak já, já byl ten, ten ...

"Meč je navázán na svého nositele, ty jsi jím byl, meč na tvé energie navázán je. Nyní, byť jsi to stále ty, máš energie jiné, nemůžeš ho proto vynadati. Pokud ho vyndati chceš, musíš se navrátit do tvých tehdejších energií."

Tohle mládenec chápal, proto jednal rychle. Levou ruku od paže dolů začal nastavovat na svoje tehdejší energie. Barvy ruky šedá byla. Nyní již mohl meč uchopit a vyndat. Pravou, zářící rukou, usekl meč od své levé ruky a ten si převzal sv. Václav. Mládenec na pokraji šílenství opět své levé ruce navrátil zlatavou barvu.

A Sv. Václav znovu dí: "vidíš to před sebou?"

 Och ano, před mládencem něco je, něco jako velká čočka. Není zelená, vypadá jako ze skla. Velká skleněná čočka.

"No a co?", zeptá se mládenec.

"Je třeba tomu znovunavrátit všechny barvy. Copak nevidíš, že místo je bezbarvé?", odpovídá sv. Václav.

"No jo, ale sklo je bezbarvé", namítá mládenec.

"A nemyslíš si, že sklo dokáže rozložit paprsek světla na duhu?", říká sv. Václav.

"Jo, to je pravda", uvědomí si chlapec. "No jo, ale kde tady vzít duhu?"

A hned vidí obraz černé dámy stojící v kruhu před ním. Má šarlatový šat a přes sebe pléd s barvami duhy.

"To není možné, to snad není možné", vyhrkne ze sebe mládenec.

Ani neví jak, a drží v ruce meč sv. Václava. Jím od dámy k místu vyhloubí v trávě kanálek a ještě než dílo dokončí, již začne téci duhový potůček do skleněné čočky. Ta okamžitě začne nabírat potůček do sebe a hrát všemi barvami. Sv. Václav už zase stojí vedle chlapce a směje se na něho. "Tak co, spokojený?", ptá se ho.

Kdepak je konec našemu mládenečkovi! Tomu víří myšlenky hlavou a jednotlivé díly skládačky se v jeden obraz skládají. Tak proto dáma v černém, tak proto nejprve duhový pléd a následně tyrkysový šat, tak proto naproti mně, vedle mě by toto možné nebylo! Tak proto ze zámoří. Po jak dlouhé době jsem opět tu čistou energii dámy obklopenou hvězdami pocítil? Och, jak to bylo krásné! Děkuji ti sv. Václave, děkuji ti dámo v tyrkysovém šatu.

Bylo nebylo ...

 

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart