Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Za sklem

V průběhu našeho víkendového putování Kokořínskem jsme využili nabídky večerní prohlídky zámku Houska. V kapli jsme byli také a zde jsem měl svůj zvláštní zážitek.

Kaple na Housce je opředena mnoha pověstmi. Dnes už asi nikdo nezjistí, co je jádro pověstí, odkud se vzaly a co je romantické přikrášlení směřující k větší „tajemnosti" celého objektu.

Nevím, jak to přesně nazvat, ale oltář v pravém slova smyslu v kapli není. V kapli je stůl a za stolem jsou dva sloupy navrch propojené obloukem. Během první návštěvy kaple jsem propojeným sloupům nevěnoval pozornost. O moji pozornost si řekly během naší druhé prohlídky večer, bez světel.

Jak jsem tam tak stál, tak jsem najednou začal vnímat sloupy a jejich spojení obloukem jako takové to zrcadlo, co z jedné strany je zrcadlo a z druhé můžete koukat co se před tím zrcadlem děje, aniž byste byli spatřeni. Vidět a nebýt viděn. No a prostor kaple je před zrcadlem. Takže ten, kdo stojí za sloupy, zády ke zdi a čelem do kaple, tak může přes toto polopropustné zrcadlo sledovat děj v kapli, aniž by byl viděn. No dá rozum, že tam to zrcadlo není, to jenom tak pro ujasnění.

Nutkavá touha mě donutila jít z kaple za ty sloupy. Jakmile jsem minul sloup a ocitl za nimi, hned jsem byl v jiném světě. Hmatatelně jsem to cítil. Byl jsem evidentně jinde. Jako první přišlo uvědomění, že mohu být kýmkoliv, kým chci. Jakoukoliv bytostí. Aniž jsem si cokoliv uvědomil nebo si přál, kým být, stal jsem se až do stropu vysokou bytostí, kterou nazýváme ďábel. Plášť, červené špičaté uši, tmavá pleť. Rozdíl byl v tom, že tato bytost byla klidná, vyrovnaná, všechápající. No, to teda pěkně děkuji, pomyslel jsem si, toho teda fakt nemám zapotřebí, lekl jsem se a hned se zase stal sám sebou, bez jakéhokoliv přání někým být.

Pocit, že mohu být čímkoliv, kýmkoliv, prostupoval celou mou bytostí. Stačilo se rozhodnout, jaký tvar či identitu vzít na sebe a mohl jsem vyrazit. Kam, ptáte se? No přece za oponu. Před to zrcadlo, za kterým jsem stál a sledoval život tam. Za sklem. Nutkání bylo tak silné, že jsem se neubránil a šel do kaple. Přerod byl fyzicky hmatatelný. Najednou jsem byl jeden z lidí. Roztěkaný, pobíhající, věčně něco hledající. Jeden z mnoha, kteří žijí své životy, jak nejlépe umí. A tak zase zpátky za sklo! Ha, najednou jsem klidný, vyrovnaný ve svém středu. Absolutně se mě netýkalo dění na druhé straně skla. Trpně a bez zájmu jsem sledoval celé to hemžení a shon. Nedalo mě to a párkrát jsem vystoupil zpoza skla a hned nato se zase za sklo schoval. Pokaždé pocity stejné. Ale bylo zde ještě něco, neuchopitelného, titěrného, co jsem si nedokázal uvědomit, natož pojmenovat.

Byl tam rozdíl. Když jsem byl v kapli mezi lidmi, něco jsem mohl, když jsem byl za sklem, byl jsem bez toho. Musel jsem si několikrát projít trasu sloupy - kaple, abych si uvědomil, co to je za pocit (připadal jsem si jak blbec, když jsem chodil tam - zpátky). Již jsem mu začínal rozumět. Na straně za sloupy, jsem mohl být vším, čím jsem chtěl, být kde jsem chtěl a mohl jsem se koukat na cokoliv, kdekoliv, kdykoliv. V kapli jsem ale mohl cokoliv. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Co jsem si usmyslel, mohl jsem provést. Zkrátka a dobře, v kapli jsem mohl tvořit. Pouze zde, na této straně jsem byl strůjcem svého osudu a mohl jsem tvořit na základě mého svobodného rozhodnutí. Zde mě byla dána schopnost / dar tvořit. Pouze před sklem jsem mohl pracovat s hmotou.

Toto opětovné zjištění mě vyrazilo dech. Už jako tolikrát. Bohužel stále si málo uvědomuji, že máme v rukách tento dar. Stvoření, která mohou tvořit. Využijme tohoto daru. Tvořme. Tvořme si svůj vlastní osud. Je to možné.

Libor Domas  

Oltářní prostor v kapli (foto Myšák)
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart