Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Svatyně z hloubi času

Podívejme se dnes na dvě stará hradiště, kde energetické působení místa bylo velmi pravděpodobně prvním důvodem k lidské duchovní aktivitě a vytvoření svatostánku. Vrozená schopnost vnímat energie krajinných prvků se projevuje jako jakýsi "pocit posvátnosti a velebnosti". A není důležité, zda je to u kamenů, kopců, pramenů či starých stromů... Tento pocit pak byl (a je) nejčastějším důvodem, proč na takových místech vznikaly svatyně, posvátné háje, božiště, obětiště, a později i křesťanské stavby. 

Hradiště Boudy ( Hrad u Čimelic)

Hradiště Hrad u Čimelic se oficiálně jmenuje "Boudy" podle nejbližší přilehlé obce. Na základě archeologických nálezů se jeho vznik datuje někam do pozdní doby bronzové, ale fungovalo i později za kultury halštatské a také v laténu, tedy v době Keltů. Z plejády českých hradišť vyniká zejména tím, že se téměř jistě jedná o rituální a sakrální prostor, který nebyl nikdy využit (nebo přestavěn) jako obranné hradiště. I oficiální archeologie opatrně připouští, že "místo mohlo sloužit k shromažďování a k náboženským účelům". Pokud se nemusíme zaštiťovat profesní opatrností, zdá se to být víc než jasné. Hradiště je velmi malé, je obkrouženo dvěma téměř kruhovými valy kolem vrcholku kopce, přičemž vnitřní kruh má v průměru jen nějakých padesát metrů. Uvnitř vnitřního kruhu byla podle archeologů ještě umístěná další soustředná zídka z volných kamenů, vzdálená od valu nějakých pět metrů, a tato zídka na západní straně snad byla nahrazena jen volně stojícími kameny s mezerami mezi sebou. Uprostřed vrcholu jsou velké kamenné bloky, dnes rozvalené kolem pravidelné čtvercové prohlubně. Tedy snad něco na způsob dolmenu a kolem stojícího kromlechu. Valy obkružující hradiště nikdy neměly před sebou příkop, jak to běžně nalezneme u jiných podobných staveb. Neexistence příkopů napovídá, že valy, případně i zídky z volně skládaných neopracovaných kamenů nemohly sloužit k významné ochraně prostoru.

Podíváte-li se dnes na kamenné obkružující valy na hradištích, může vás překvapit jejich pravidelná struktura. Nejde jen o to, že půdorys kruhu kolem centrálního prostoru je pravidelný, ale také, že hromady kamenů jsou všude víceméně stejně vysoké a rozvaliny pravidelné. Kromě archeologických sond a novodobých prokopů valů vypadá val tak, že se nabízí myšlenka, jakoby už tak snad byl navršen. Dnešní archeologie už také opatrně přiznává, že valy z volně ložených kamenů možná nikdy nevypadaly o mnoho jinak, než jak vypadají dnes. Na hradišti Boudy se při nedávném archeologickém průzkumu uvnitř valů našly pozůstatky lícovaných stěn, ovšem bez jakýchkoliv dalších podpůrných konstrukcí. Lícované stěny jsou několik metrů od sebe, a prostor mezi nimi měl být vyplněn jen volně naházenými kameny. Zídky ovšem nemohly být příliš vysoké, odhaduje se maximálně jeden metr výšky. Jejich sklon je totiž příliš malý a tlak vnitřní výplně by neudržely. Druhý vnější val kolem hradiště Boudy prozrazuje opět jen pravidelná kruhová vrstva kamenů ležících v úrovni terénu. Ani tady nebyl příkop. Kamenů je ovšem tak málo, že zídka z nich postavená by musela být nižší, než dnešní ploty. Množství kamenů je víceméně rovnoměrné, takže se nedá ani předpokládat, že by snad kameny někdo odvezl. Obranný charakter takových zdí je tedy více než sporný. Spíš šlo o vymezení prostoru, usměrnění pohybu lidí a snad i energetické zásahy do funkce místa. V prostoru hradiště nikdy nebyly nalezeny stopy po trvalém obývání, není zde zdroj vody a nálezy keramiky obsahují téměř stoprocentně pouze střepy plochých misek. Žádné zásobnice, amfory či větší nádoby se nevyskytují. Uvědomme si, že misky tehdy nahrazovaly poháry a tedy pravděpodobně sloužily pro obětiny, případně byly i rituálně rozbíjeny. Tento zvyk známe velmi dobře ze starověkého Egypta, ale i u nás se v jakési mutaci dochoval dodnes, když se po přípitku rozbíjejí skleničky.

Dá se tedy s velkou pravděpodobností říci, že hradiště Boudy sloužilo jako rituální prostor pro shromažďování lidí z okolních sídel. Oblast byla v té době docela hustě osídlena, v dosahu několika hodin chůze se nalézá celá řada dalších známých sídel. O podstatě obřadů a důvodech slavností či sněmů pochopitelně nic nevíme, ale dá se předpokládat, že byly víceméně totožné s těmi, které známe z pozdějších dob či jiných oblastí. Bozi a víry se mění, ale lidské myšlení a rituály jsou v podstatě stále tytéž. Dovolte tedy drobný výlet do senzibilního vhledu na toto místo. Vypadá to, že nejzajímavější by mohla být nejvnitřnější zídka z volně skládaných kamenů a dokonce i z volně stojících kamenů - menhirů. Na zídce mohly být jakési věžičky, připomínající dnešní kamenné mužíky. Nebo to mohly být i mělko založené kůly, obložené volnými a neopracovanými kameny. Tyto kameny, mužíky či kůly nesly jednotlivé znaky a znamení. Každé sídlo, jehož obyvatelé se zúčastňovali zdejších obřadů, mělo svůj vlastní. Krom toho existovaly i další totemy ve směru hlavních světových stran, spojené s božstvy živlů. A pravděpodobně i sloupy pro vyznačení významných slunečních směrů a tedy i svátků. Lokalita je dnes zalesněná a tedy pozorování z místa je nemožné, nicméně existence "vizírů", neboli viditelných a snadno rozpoznatelných míst na obzoru, se dá víc než jen předpokládat. Uprostřed prostoru mohl stát dolmen nad uměle vytvořenou prohlubní, vytvořený ale z přírodních kamenů, které jsou dodnes kolem. "Rodové" totemy navíc pravděpodobně určovaly směry k jednotlivým sídlům a mohly tak sloužit i jako energetické zářiče, přenášející energii příslušným směrem. Krajina se tak propojila do jakéhosi loukoťového kola energie, kterýžto obraz známe z celé řady energetických paprskovitých míst. Tvar místa tak můžeme vnímat jako klasický "kromlech", který ale v tomto případě nebyl tvořen pouze jedním kamenným kruhem, ale třemi soustřednými kamennými strukturami a centrální svatyní, v tomto případě dolmenem. Podstatným spojujícím prvkem je to, že šlo o společné dílo mnoha rodů a klanů. Propojení a sociální vazby byly velikou nutností pro vznik silných spolupracujících společenství. Kruhová struktura, která zákonitě nemá "přední a zadní část" je pochopitelně tou nejspravedlivější. I předpokládaný pravotočivý spirálový přístup k lokalitě je úzkostně spravedlivý. Celá struktura sloužila pro soustředění nestranné lidské energie do středového prostoru, kde se ve vlastním energetickém středu spojovala do vertikálního proudu energií Země i Univerza. Ochrany celého areálu jsou volné, prostor není nijak uzavřen, jde o volně přístupné místo pro setkávání a duchovní služby, s úzkostnou snahou být nestranný. Dnešní dojem z energie místa je podobný, místo nás jaksi "povyšuje", vede nás k duchovnosti a smířlivosti s jinými lidmi. Říká se nám, co je a co není správné, tříbí se náš morální kodex. Lidé odtud mohou odcházet s laskavostí a pochopením pro druhé. Posilují se tady společná víra i sociální instinkt. Místo podporuje cosi jako "příbuznost". A to v tělech i duších. Na tomto místě se daly uzavírat dohody, obchody a pochopitelně i sňatky.

Nedaleko od hradiště Boudy se nalézá ještě další silné a zajímavé místo. Jde o tzv. viklan na Malém Kosatíně. Místo leží na západ od osady Boudy a je na mapách označeno. Nicméně turistická cesta k němu nevede. Nedaleko se nachází i halštatský mohylník (pohřebiště), takže místo bylo stoprocentně známé a užívané. Ostatně i pod viklanem jsou doloženy archeologické nálezy keramiky. Viklan je přírodní balvan ležící na skalním výběžku, a momentálně se neviklá. Přesto je velmi pěkný a silný i v energetickém působení.

Věnec

Hradiště Věnec se nalézá kousek od Čkyně v podhůří Šumavy. K vrcholu vede značená turistická cesta, a současně i tzv. Keltská stezka, kterou novodobí příznivci Keltů doplnili několika menhiry a ozdobili dřevěnými totemy s kostmi a lebkami. Děti to jistě ocení :-). Minete také trojici vzorně upravených pramenů, za což je už chvála stoprocentně namístě. Navštívili jsme vrchol těsně po jarní ohňové slavnosti Keltského telegrafu, a přesto bylo místo vzorně uklizené a to i z hlediska přítomné energie.

Prostor hradiště byl navštěvovaný už v době kamenné, samotné opevněné hradiště snad pochází z halštatu, tedy období před Kelty, kteří tu ale sídlili také. Nálezy z období raného slovanského osídlení tu ale nejsou, zdá se, že sídliště nebylo v té době objeveno. To ostatně naznačuje i historie "moderního" středověkého znovu-osidlování Šumavy. Původně dost husté osídlení tzv. Hercynského lesa, či Gabréty, jak Šumavu Keltové nazývali, bylo v období mezi rokem 0 až řekněme 700 n.l. na dlouhá staletí přerušeno. Další "novodobá" kolonizace probíhala až za vlády Přemyslovců.

Na rozdíl od hradiště Boudy, je Věnec hradištěm daleko větším, a téměř jistě byl dlouhodobě upravován a byla měněna jeho podoba. Tím se odlišuje od nedalekého, a dodejme - velmi tajuplného hradiště, zvaného Obří hrad u Popelné. Ale o tom jindy. Věnec byl z původně odlehlého a zřejmě sakrálního místa postupně přestavěn na skutečnou obrannou pevnost, profánní sídliště a mocenské sídlo. Přesto však některé sakrální i esoterní funkce zůstaly i tady zachovány. Východní a jižní část hradiště je ideální polohou pro malé sídliště. Plochy jsou ukloněné k jihu a od severu jsou chráněné skalním hřbetem, což v nadmořské výšce kolem sedmi set padesáti metrů je jistě velmi vítané. Jarní slunce se opírá do svahu a i dnes tu sníh mizí o poznání dříve než dole v údolí. Plošina je dodnes hodně rovná a byla uměle vyčištěná. Východní strana končí valem a přírodním skaliskem, které je hodně důležité i z hlediska esoterních energií. Dnes bychom východní a jižní prostor snad nazvali "dolním hradem", samotná akropole se pak tyčí na západě, je znatelně vyšší a je obkroužená dalšími valy. Lidé tady velmi umě využili existenci přírodního skalního žebra, jehož výška postupně stoupá k několika desítkám metrů. Chrání akropoli od severu a činí jí tak z této strany nedobytnou. K žebru dosedají několikanásobné kruhové valy. Skalní žebro je určitě přírodní, ovšem některé jeho obrovské bloky a kameny jsou odděleny od podloží a vzbuzují tak pochybnosti, zda jsou v přirozených pozicích. Ovšem - lidé by je nikdy na skaliska vytáhnout nedokázali, že? Skalní žebro končí na úplném západě výběžkem, zvaným Velký kámen. Senzibilní návštěvníky to přitáhne právě sem. Ovšem i samotný vrcholek akropole je zajímavý. A z jižní strany se k akropoli přimyká malý a zvláštním dvojitým valem chráněný prostor. Dnes tam bohužel vyrůstá nová mlazina smrčků, a tak se tam z vrcholu spustí málokdo. Mohutné valy z volně ložených kamenů jsou v případě Věnce doplněny fragmenty nasucho skládaných zídek.

A jaký je dojem esoterní? Jak už vyplývá z popisu různých funkcí hradiště, energie se tady tříští do obvyklých paradoxů a rozdílů. Zájem a účel duchovní se potýká s cílem mocenským a také čistě profánním, realistickým. Všechny tři vlivy jsou přítomny a míchají se dohromady. Duchovnost a stará druidská moudrost, jak ji vnímáme z dob protokeltských civilizací, tady trpí odklonem Bójů od matky Země. Nejsou pro to žádné nezpochybnitelné důkazy, ale zdá se, že Bójové se v jistou dobu příliš přiklonili ke známé triádě bohů Taranis - Teutates - Essus. Triádu ovšem zapomněli (možná záměrně) doplnit o regulující sílu matky Země. To jim sice dalo neobyčejnou sílu a schopnost bojovat a vítězit, ostatně nakonec dobyli i Řím, ale odvedlo je to od zemědělství k válce a současně je to dlouhodobě vrhlo do zkázy a zániku. Tahle lidská volba přízně a podpory "silových bohů" se dá dodnes vycítit i tady na Věnci. Zemské (i dnes stále ještě neveřejné) místo je v opozici k hlavnímu místu na Velké skále. Tvoří jakési startovací tlačítko, je v jakési vyčkávací pozici a v případě, že ho naleznete a otevřete, teprve potom se na hlavním silném energetickém místě Věnce začnou dít věci.


Jiří Škaloud
Regena 10 - 2017
Hradiště Boudy
Obvodové valy
Vrchol hradiště
Rozvalený dolmen?
Viklan Malý Kosatín
Cestou na hradiště Věnec
Cestou na hradiště Věnec
Cestou na hradiště Věnec
Valy hradiště Věnec
Zbytky skládaných zdí
Velký kámen
Akropole - nejvyšší bod
Přírodní proces nebo Obři?
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart