Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Výbuch (zatím) nehrozí?

Stejně jako na Chebsku jsou minerální prameny v Jeseníkách posledním projevem dávné sopečné činnosti. Sopky tady už před milionem let ztratily schopnost dopravit tekuté magma až k povrchu a už jen oxid uhličitý proniká po zlomových vrstvách. Ale v geologickém měřítku času jsou „dozvuky" velmi nedávné a upozorňují nás na možnost obnovení. Zlomy stále existují, kontinentální kry se sice už dlouho nehýbou, ale dlouho neznamená navždy. Kdo ví, jak tomu bude v příštím miléniu? Nebo za rok? Tohle je významná informace zdejších minerálních pramenů, které mluví o změnách, dočasnosti, koncích a začátcích.

Zátor i Lichnov nalezneme v Bruntálské vrchovině na půl cesty mezi Bruntálem a Krnovem. Zátor leží u řeky Opavy, Lichnov pak v povodí jejího přítoku Čížiny. Vodní toky jsou pro zdejší prameny důležité, protože vyhloubily údolí, která následně využily i minerální prameny k cestě vody a plynu na povrch. Oba prameny jsou těsně vedle koryta potoka. Z geologického hlediska to svědčí o tom, že údolí potoků jdou napříč zemským zlomům. Plyn z hlubin země se tlačí k povrchu mezi nepropustnými vrstvami břidlic a unáší s sebou i hlubinnou podzemní vodu. Na povrch voda i plyn pochopitelně vyvěrá tam, kde to má nejblíž - tedy v zařízlém údolí potoka. Opět tak můžeme vidět charakteristický úkaz, že přestože pramen vytéká těsně vedle vodního toku, nemusí jeho voda s povrchovým tokem nijak souviset. Nejde o vodu, která se z potoka vsákla do země třeba sto metrů nad pramenem, aby se po krátké cestě pod zemí zase vrátila na povrch. V případě nasycené minerálky je to samozřejmě vyloučeno. Dobře si to můžeme prohlédnout na názorné informační tabuli u Zátorské kyselky. 

Zátorská a Lichnovská kyselka jsou si velmi podobné, jak chemickým složením, tak svou historií a nakonec i energií. Oba prameny jsou od sebe vzdáleny asi tři kilometry. Kdysi šlo o přirozené vývěry vody, dnes jsou oba převrtány. Zátorská kyselka je známá od počátku 19.století, kdy pramen ještě vyvěral samovolně na povrch. Současná podoba odběrového místa vznikla v roce 1931. Další historie je dost typická: místo postupně chátralo a v roce 1996 bylo prameniště poškozeno povodní a minerálka kontaminována povrchovou vodou z potoka. I proto byl v roce 1999 proveden vrt, který zachycuje vodu ještě před její kontaminací. Voda se dnes odebírá z hloubky 15 metrů a jde o velmi kvalitní sodno-vápeno-hořečnatou kyselku se středním sycením oxidem uhličitým. Zajímavé je, že obsah minerálních látek i nasycení oxidem uhličitým docela významně kolísá. Svědčí to o rychlých změnách v podloží. Tedy žádný klid a stabilita navěky...  

Lichnovská kyselka má osud prakticky stejný. I tady původní vývěr vedle koryta potoka zničila povodeň v roce 1996. A také zde byl proveden sanační vrt, který narazil na minerálku v hloubce. Voda byla znovu navrtána v roce 2013 a je zastižena pod přirozeným přetlakem, takže voda vyvěrá na povrch bez čerpání. To samozřejmě značně usnadňuje a zlevňuje odběr. Na rozdíl od původního stavu je dnes vývěr na druhé straně potoka přímo v centru obce. Voda je znovu hojně užívána jako kvalitní stolní kyselka. Ke šťastnému konci příběhu patří i provedení samotného prameniště. Odběrové místo je ozdobeno zajímavou plastikou zdejšího rodáka, sochaře Lubomíra Otiska. Jde o dílo určitě netradiční a provokující k úvahám o významu plastiky. Stařena, držící hlavu dítěte, z které voda vytéká... Co to tedy vlastně pijeme? Wink Ale ať už vaše představy jsou jakékoliv, sochařské dílo dává lichnovskému prameništi nezaměnitelnou podobu, kterou si nemůžete splést s žádným jiným pramenem. Krásný důkaz, že peníze věnované na „umění" a originalitu nejsou vyhozené. Už proto, že umělecký originál tvoří ze všednosti a účelovosti cosi unikátního. Namísto obyčejného vrtu, jeho výzbroje a vodovodního kohoutku je zde nezaměnitelná socha, která dodává další unikátní střípek do kaleidoskopu naší krásné země. Tvoří cosi zdánlivě nadbytečného, ale přesto naprosto zásadního. Právě touto plastikou se Lichnov a jeho pramen dostává na mapu světa a zapisuje se do paměti návštěvníků. Kámen plastiky (ač umělý) dává tvar vodě, a voda zase oživuje kámen. Společně tvoří i energii, kterou si tady můžete spolu s vodou nabrat. Bezezbytku lidské dílo vrtu i prameniště se tady vědomě či nevědomě sešlo s plánem a darem matky Země.     

Uhlířský vrch

Při návštěvě pramenů Nízkého Jeseníku nemůžeme pominout ani další pozůstatky jejich velkého tvůrce, tedy sopečné činnosti. Velice viditelným důkazem hlubinných zlomů zemských ker, geologických proměn, a nakonec i geomantických hranic jsou zdejší sopky. Kontinentální kry na svých zlomových plochách zhruba ve směru od severozápadu k jihovýchodu dovolily proniknout k povrchu hlubinným magmatům, a díku tomu tady na Bruntálsku vznikl stratovulkán s několika sopečnými kužely. A není tomu tak dávno, sopky zde soptily ještě před nějakým miliónem let, což je z hlediska vývoje krajiny opravdu nedávno. Společně s těmi chebskými patří zdejší sopky k nejmladším na našem území. V lomových odkryvech tady můžeme na mnoha místech pozorovat nejen vysoké nánosy sopečného popela s množstvím zachovalých sopečných pum, ale i dávné lávové proudy a horninové pozůstatky prudkého chladnutí lávy ve vodách tehdejších jezer či řek. A protože krajina a geomantie je s geologií důkladně propojena, dá se očekávat, že zdejší pozůstatky sopečných vrcholů budou i energetickými místy. Horninové změny, tektonické zlomy, vrásnění a v extrémní podobě i sopečná činnost, svědčí o bouřlivých procesech i rychlých změnách nejen geografie, ale i krajinných energií. Dá se tedy očekávat, že i energetické body budou podobné - dynamické, silové, proměnlivé a podporující změny.

Na dohled od města Bruntálu je asi nejznámějším pozůstatkem zdejší čtvrtohorní sopečné činnosti Uhlířský vrch. Geologickou stavbu kopce můžeme dobře poznat na jeho jižní straně, kde strukturu hornin odhaluje lomová stěna bývalého lomu. Těžily se tu sopečné tufy a popele, které se používaly jako písek a kamenivo na zpevňování cest. A pochopitelně se těžila i láva v podobě bazaltů (čedičů), která byla žádaným pevným kamenem. Dnes už zničení Uhlířského vrchu těžbou nehrozí, protože je chráněn jako přírodní památka. Při pohledu na odkryté horniny je třeba si uvědomit, že sopkou není jen ta špička kopce, kde vidíme odkryv hornin v lomu, ale celý ten veliký kopec, na který jsme stoupali celou cestu od Bruntálu. A navíc i tak veliká hora je už jen malým erozním zbytkem původního vulkánu. V době své aktivity to tedy byla sopka opravdu veliká. Dnes je kopec pokrytý lesy a pastvinami. Na vrcholu stojí poutní kostel Panny Marie pomocné, ke kterému vede krásná čtyřřadá lipová alej, která sama o sobě stojí za to, abychom se sem vydali. Z pohledu krajinné energie ovšem Uhlířský vrch nestojí příliš vysoko. Zdejší energie nejsou příliš silné a jsou spíš podřízeny duchovnímu programu křesťanského poutního místa. Kostel byl v době mojí návštěvy zavřený, takže uvnitř jsem nebyl, ale místa v místě vyhlídky na jižní a západní straně kostela jsou energeticky nebezpečně prázdná až únavně negativní. Kvalitní a živé zemské energie lze nalézt spíš na přístupové cestě před kostelem, nebo dole pod kostelem na jižní a západní straně, v místech odkryvu tufů v bývalém lomu. Pod převisy bývalých těžebních jam lze dodnes vystopovat dračí síly živlu ohně, coby tvůrce sopečné aktivity.     

Velký Roudný

Jinak je tomu u nejvyššího sopečného vrcholu zdejší oblasti. Je jím Velký Roudný (780 m n.m.). Tento silově dominantní kopec vyniká zejména při pohledu zblízka. Jeho svahy jsou skutečně strmé a při výstupu nás pěkně rozehřejí. A možná že to není jen prudkým stoupáním, také živel vnitřního ohně planety se tady neodbytně hlásí o své místo i na povrchu. Červená a drobivá půda a přítomnost kapkovitých či vřetenovitých vyvrženin neomylně prozradí sopečný původ kopce. Ovšem vrchol je už oblý, jen zkušené oko geologa tady najde prohlubeň, která se považuje za zbytek kráteru. Na severní a západní straně vrcholu jsou k vidění i zbytky lávových výlevů čedičových hornin. Překvapivě klidné místo na vrcholu doplňuje i zrekonstruovaná kaple, ke které vede zatím neznačená poutní a křížová cesta z osady Roudno. Kousek před vrcholem Roudného jsme u zelené turistické značky minuli označený kámen. Říká se mu poněkud neoriginálně Čertův kámen. Jde o rozlomený deskový kámen ze sopečné horniny. Na jeho povrchu nalezneme malou misku s vodou, což je u sopečných hornin spíš neobvyklý jev. Lidová tvořivost si ji vysvětlila coby stopu vytlačenou samotným Bohem, který se zde měl přetahovat s čertem na puklém kameni. Jednu polovinu obsadil Pán Bůh, druhou ďábel. Stopy čerta jsou nevýrazné škrábance na levé polovině. Dobře to dopadlo, Bůh zase jednou vyhrál a zahnal čerta zpátky do pekla. Díru do pekla pak zavalil kameny. Asi není třeba dodávat, že samotný kámen žádnou takovou energii nenese. A naopak zajímavé může být, že kopec Roudný kolem sebe shromažďuje pověsti o trpaslících, kopání v podzemí, pekelném ohni a vůbec o dírách do země. Může snad jít o dávné povědomí o sopečném původu kopce?    

Rozhled z vrcholu Roudného je usnadněn dřevěnou rozhlednou. A teprve při pohledu z výšky do okolních údolí řek Moravice a Opavy a dále do oderských rovin už v Polsku, vynikne i úloha Roudného, coby hraniční hory a strážce. Při pohledu zdálky totiž Velký Roudný spíš splývá s hornatinou okolo sebe, na jihozápadě mu výškou konkuruje táhlé návrší kolem nejvyšší hory Nízkého Jeseníku - Slunečné (800m n.m.). A severozápadní obzor zase uzavírá Hrubý Jeseník s výrazným vrcholem Pradědem (a Petrovými kameny), který se neodbytně hlásí coby silový bod, s nímž je Velký Rodný také propojen. Naopak, Uhlířský vrch se krčí dole pod námi v údolí u Bruntálu a viditelný je jen díky výrazné stavbě kostela na svém vršku. Krásný obrázek toho, jak teorie, které si třeba tvoříme s tužkou nad mapami, berou při prvním skutečném pohledu a vnímání skutečnosti často velmi rychle za své. Velký Roudný je ve skutečnosti typický dvoj-vrchol. Vedle stojící Malý Roudný je totiž jen o pár metrů nižší a se svým větším partnerem tvoří nerozlučnou dvojici. A jako u mnoha dalších dvojitých vrcholů, i tady dochází k rozdělení úloh, energií a převládajících polarit obou kopců. A protože oba mají ohnivé energie na rozdávání, nelze se divit, že i jejich vzájemný stav je plný jiskření a rychlých proměn. Taková italská domácnost. Tady výbuch hrozí každou vteřinou, naštěstí jen v rovině esoterních energií... Kdo ale ví, nakolik mohou být tyto proměny propojeny se změnami hlubinné geologie, a tedy například i s kolísáním složení minerálních pramenů?

Navíc oba vrcholky leží na společné přímce k vrcholu Slunečné a není divu, že tvoří i silnou geomantickou linii. A ještě navíc je to linie v azimutu 50°, tedy směrem k východu Slunce při letním slunovratu. Svátek nejohnivějšího dne roku se tak dá snadno propojit nejen s vrcholem hory Slunečné (!), ale i s ohněm sopečných vrcholů Malého i Velkého Roudného. Pokud bych měl hledat jakousi pradávnou svatyni slunečního kultu v této části Slezska, hledal bych jí kdesi na této linii.

Jiří Škaloud

Regena 06 - 2018
Zátorská kyselka
Zátorská kyselka
Zátorská kyselka
Zátorská kyselka
Lichnovská kyselka
Lichnovská kyselka
Lichnovská kyselka
Lichnovská kyselka
Uhlířský vrch - lipovka
Uhlířský vrch - lipovka
Uhlířský vrch - kostel a lomová stěna
Uhlířský vrch - kostel ze západu
Uhlířský vrch
Sopka
Sopka
Velký Roudný - vrchol
Velký Roudný
Čertův kámen
Boží stopa
Prasklý Čertův kámen
Pohled z Velkého Roudného k Pradědu
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart