Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.
Všerubský průsmyk spojuje
 

vyšlo tiskem v časopise Nová REGENA, publikujeme s laskavým svolením redakce.  

Krajina pod Domažlicemi nabízí podobný energetický obraz, jaký známe třeba z Kladska nebo Chebska. Lidé i Země tady vytvořili jakousi přechodovou enklávu, samostatný krajinný a hraniční celek, kde se lidé dvou národů stýkali či potýkali odjakživa. Krajinu ostražitou, uzavřenou do sebe, odtažitou, a přesto tak toužící po pohlazení a laskavosti. Pověru málo se však Zemi dostávalo těchto lidských splátek za její mateřskou péči.

Desítky kilometrů strmých a dlouho do jara zasněžených svahů vysoké Šumavy stáčely kroky poutníků z jedné strany, ze strany druhé zase střežený Čerchov a za ním do daleka se táhnoucí svahy a neprostupné lesy Českého a Hornofalckého lesa. Není divu, že prastaré i novodobé zemské stezky vedly a vedou právě tudy - Všerubským a Domažlickým průsmykem. Jde o jedno z mála míst ve stokilometrovém pásu hor, kde se dá zemská hranice přejít poměrně pohodlně, bez velkého stoupání a klesání a bez bloudění divočinou hor. A proto také není divu, že zdejší průchody byly vždy přísně střeženy a monitorovány. Ať už v dobách pověstných chodských Psohlavců, či daleko dříve na úsvitu našich dějin přemyslovskými strážci a vojsky. A dozajista stejně tak i za Germánů, Keltů a předchozích, dnes nepojmenovatelných kultur mohylových, milavečských, šňůrových, lineárních, i těch mýtických atlantických, iberských či hyperborejských... Krásný příklad toho, jak krajina svou tváří, dispozicí a energií profiluje a tvoří povahu a životní úkoly pro své obyvatele. Ať jsme jakéhokoliv vyznání a jazyka, nemůžeme se tomu ubránit. Žijeme v její náruči, jíme její potravu a pijeme její vodu. A chtíc nechtíc přijímáme její zadání, poslání a úkoly, které nám dává. Ať už jsou to úkoly pragmaticky zemědělské či řemeslné, nebo vojenské či duchovní. Každý detail v mozaice krajiny má svůj smysl a ovlivňuje celek včetně lidské osádky.       

Krajina Všerubské vrchoviny se rozkládá mezi Čerchovem, coby poslední výspou Českého lesa, a Nýrskem, kde už kopce začínají šplhat k výšinám Šumavy. Ze severu je zdejší krajina uzavřená a oddělená od Čech masivem Korábu, Nového Herštejna a Rýzmberku. Na jihu, už v Německu tvoří hranici pohoří Bavorského Lesa, Zwartzriegelu a Burgstallu. Z východu pak uzavírá údolí kopec Jezvinec a chudenínské vrchy, ze západu zmíněný Čerchov a Dachsriegel. Co kopec, to významný pozorovací, a hlavně energetický bod tvořící silnou hranici. Rozdělení tohoto jednotného údolí zemskou hranicí mezi Čechy a Bavory je kompromisním výsledkem nepřetržitých, stovky let trvajících půtek o hraniční území. Ale údolí samo o sobě je celistvé a Země to dává hodně silně najevo. Spojíme-li si vyjmenované kopce čarami na mapě, dostáváme přibližný tvar elipsy, která je krásným příkladem samostatného geomantického celku, jenž ale těží ze svých propojení na oba sousedící větší celky Česka i Německa. Dostává energie z obou stran a přesto (či právě proto) tvoří svébytnou a velmi samostatnou část, která nepatří k ani jednomu celku. A vychovává si i svébytné a samostatné obyvatele, kteří se vzpírají patřit tam, či onam. Svobodymilovní Chodové jsou toho krásným příkladem. Jejich vzpurnost a hrdost se stala synonymem boje proti malosti a přivlastňování mocí. Sloužíme jen Bohu a králi... a snad i Zemi, chtělo by se dodat. Na rozdíl od velké řady sudetských oblastí si Chodsko podrželo převahu českého obyvatelstva, a tak ani poválečné odsuny a naopak dosídlování tady nebylo tak masivní jako jinde. Lidé i krajina si tak podržela jistou veselost. Místo sebeobrany, opatrnosti a zachmuřenosti se tady lidé a jejich srdce více smějí. Domažlice, celé Chodsko, ale i příhraničí Německa se tak stávají příjemnou a domácky důvěrnou destinací pro dnešní turisty. Nemusíme tady už (zase) řešit dávné konflikty a křivdy, i když historie je jich plná. Ta „lehkost bytí" je tu vlastně zvláštní, protože klid tady nebyl nikdy. Historicky známá je už bitva u Brůdku v roce 1040 mezi vojsky Břetislava I. a Jindřichem III. Černým. Daleko později někde v těchto místech proběhla i známá husitská bitva u Domažlic, kde husité zahnali křižáky už jen svou písní. A kardinál Cesarini, prchající spolu s křižáky, tu v tom spěchu ztratil klobouk, což dokládá gloriet u Koutů. Dodnes se tady smějí křižáckým katolíkům... A jistě nesčetněkrát v bezejmenných šarvátkách vpadli Bavoři do Čech či na oplátku zase Češi do Bavor, ať už pod legalizovaným vedením hradních pánů či jako loupeživé a marodérské bandy. Opevněné hradní pevnosti dosvědčují věčný neklid, příkoří a lidské zločiny maskované bezpočetnými krevními mstami a odplatami. Věnovat se tady zemědělství a řemeslu bylo adrenalinovou sázkou na vlastní či kolektivní schopnost se ubránit. Proto Chodové, čakany a chodští psi a jejich svobodomyslnost, samostatnost a nutná soudržnost. Vydržela dodnes i za vydatné podpory soudržné energie krajiny.

Brůdek - kostel sv. Václava a Tannaberk

Logiku zdejších cest si možná nejlépe vychutnáte při cestování na kole. Cyklista dobře váží svou cestu a kopcům (a jejich objíždění) věnuje náležitou pozornost. A tak ho jeho plánování může vést právě tamtudy, kde vedla stará zemská stezka. Z Domažlic, které docela překvapivě leží dole v údolí Zubřiny, se vyšplhá k původním historickým výšinným hradištím Tuhošť (hradiště či polesí Tuhošť se považuje za původní Domažlice, jméno je i podkladem pro německé pojmenování Domažlic -Taus) a Bořice, aby cestou přes Kout na Šumavě a Prapořiště vystoupal do Všerubského průsmyku u Brůdku. Tady také přejede významné rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Jak už dlouho víme, jsou rozvodí také častou hranicí geomantických celků. Ale každé pravidlo má své výjimky, a tak tady tomu tak není. Krajina za Všerubským průsmykem začne klesat k Všerubům, Eschlkamu a Furthu, ale ráz a energie se nezmění.

Ještě než začneme ztrácet pracně nabytou výšku a sjíždět dolů ke Všerubům, zastavme se u Brůdku na dvou místech. Údolí je tu sevřené z obou stran, jak se na průsmyk sluší. Právě tady měla proběhnout bitva v roce 1040, kdy přemyslovská vojska zastavila armádu Jindřicha III. Tomuto vítězství prý napomohlo zatarasení zemské stezky pastmi a záseky z poražených stromů, a také obklíčení a překvapení putující německé armády. Vojenský stratég by takové místo třeba vybral, ale historické popisy bitvy už zdejší krajině příliš neodpovídají, takže se uvažuje i o jiných místech bitvy. Argumentem pro Brůdek je existence kostelíku svatého Václava, který je velmi starý a měl být postaven těsně po bitvě jako místo díkuvzdání. I jeho zasvěcení by mohlo vypovídat o vděčnosti za ochranu české země i vojsk. V dnešní době je energie místa smířlivá a příjemná. Kostelík asi najdete zavřený, ale i tak je místo moc pěkné a s výhledem na průsmyk. A neodbytně vás to odtud bude posílat i na protější stranu údolí, kde najdete poutní místo s kostelem svaté Anny, zvané Tanaberk. Oba kostely mají silné energetické propojení. Úplně se to nabízí a vnucuje - na jedné straně skromný a opomíjený románský kostelík svatého Václava, na straně druhé honosný (a dnes znovu opravený) barokní kostel svaté Anny na slavném poutním místě Tanaberku. Čtyři skromné stěny bíle omítnutého zdiva s šindelovou střechou u svatého Václava, naproti pak barevné kruhové ambity, barokní zdobnost a věže? Že by česká chudina proti německému bohatství? Evangelická střídmost proti katolické pompě? Rozdíl v pojetí duchovní služby či sláva vítězů a trpění poražených? Chcete-li se zabývat takovými otázkami a hledat svoje argumenty pro i proti, máte naservírovanou ideální příležitost. A až najdete tu svou pravdu, tak se podívejte, co tomu říká krajina kolem vás. Jak lhostejné jsou jí takové soudy a dělení. Jak oceňuje tvořivou spolupráci a zahlazuje stopy zmarů a nezdarů. Stíny smrti a nespravedlností blednou a vytrácí se ve stínu a vůni kvetoucích lip na Tanaberku, kde můžete velmi snadno dosáhnou ekumenického i nacionálního přesahu, zbavit se stínů minulosti a hledět kupředu s velkorysostí, optimismem a nadějí.

Loučimská madona a Neukirchen beim Heiligen Blut

Zdejší pohraniční půtky se odráží i v jedné z mnoha kouzelných pověstí zdejšího kraje. V chodské osadě Loučim najdeme kostel panny Marie, odkud pochází slavná loučimská madona. Jde o starou dřevěnou gotickou plastiku, jejíž hlava je puklá. Originál plastiky je v kostele v Neukirchen beim Heiligen Blut (Nové Kostely při svaté krvi). V Loučimi dnes nalezneme jen volnou repliku této sochy v podobě černé madony se zaseknutým mečem v hlavě. Loučimský kostel je ale velmi starým poutním místem už od dob Karla IV. Svého času byl nejnavštěvovanějším poutním cílem obyvatel celé Šumavy a Chodska. Gotický mariánský kult je tu tedy původní, jde o místo historicky i architektonicky velmi cenné a hodnotné, leč i tak je dnes po většinu času kostel svým obdivovatelům i uživatelům uzavřen.  

Pověst spojuje obě místa takto: V obavě před husity místní obyvatelé v roce 1419 odvezli svou cennou sošku panny Marie a ukryli ji v hraničních lesích na bavorské straně právě tam, kde dnes stojí Neukirchen beim Heiligen Blut. Husité jí tam přesto objevili a rychtář Ctibor Krčma z Otav ji chtěl zničit. Třikrát ji hodil do studny, ale socha se vždy objevila znovu v dutině stromu. Pak vytasil meč a ťal ji do hlavy. Když se z praskliny vyřinula krev, konečně to vyděsilo i známého urputného rváče. Nešťastník padl na kolena a prosil za odpuštění. Později často přicházel do Nových Kostelů už jen jako kajícný poutník. Tuto značně tendenční legendu katolických vítězů zachycuje františkánská klášterní kronika v Nových Kostelích. Zázračná socha už navždy zůstala v Nových Kostelích a je připomínána řadou podobenství panny Marie s šavlí zaseknutou v hlavě. Klášter i kostel stojí za prohlídku. Zmíněnou pověst si tam můžete prohlédnout v podobě jakéhosi komiksu ve freskách. Uvidíte také další sochařské vypodobení legendy, kdy za madonou stojí jakýsi Turek s napřaženou šavlí. Panna Marie je pokrytá stovkami růženců a v boční kapli jsou stovky zapálených svící. Kostel je trvale otevřen, věžní zvonkohra v chodu, udržováno je i okolí kostela. To vše svědčí o kontinuální víře, tak rozdílné od českého (nejen) pohraničí. A možná, že i tady znovu budete řešit dávné i nedávné konflikty českých i německých Čechů a Němců z obou stran, katolíků i protestantů, mariánské zbožnosti, evangelické střídmosti i ateistické lhostejnosti k vlastní historii. A odpovědi? Doporučuji je hledat na návrší oproti kostelu a klášteru v Novokostelí.

Na výšině tam stojí kaple svaté Anny a rostou tam další lípy. Shlíží na kostel s nadhledem, který můžete přijmout i vy. Rozhodně jde o silné energetické místo, dokonce i se studnou zmíněné zázračné vody. Zdejší zemské energie snad i vám pomohou opět nalézt ztracený klid a ukážou spravedlivý nadhled nad lidskými skutky všech dob, jazyků i věr.  

Jiří Škaloud

Regena 02 - 2019
Kostel sv Václava Brůdek
Tannaberk
Kostel v Loučimi
Lípy a Jan Nepomucký, kostel v Loučimi
Neukirchen beim Heiligen Blut
Zpodobnění pověsti
Svíce v kostele
Vnitřek kostela
PM pokrytá růženci
Původní soška
A na průčelí kostela
Neukirchen, v popředí kaple sv Anny
Energetické místo a pramen vody
designed by Panavis & Panadela | contents ©2019 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart