Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.
Kapky z Českého lesa

Les je krásný a ten Český zvláště. Liduprázdný, bez velkých ambicí a chuti stát se významnou turistickou destinací, plný sytých přírodních barev a vůní. S desítkami křišťálových studánek, kam chodí pít nejen ptáci a laně, ale i rysi a víly.  Nakoukněme dnes na okraj tohoto opomíjeného horského celku mezi Dylení, Přimdou a Čerchovem.

A začněme hned nejvyšším vrcholem Českého lesa, Čerchovem. Strategicky umístěná hora s 1042 metry je významnou dominantou pohoří. Leží jihozápadně od Domažlic a masiv Českého lesa ukončuje. Od vrcholu Čerchova už kopce klesají do údolí kolem Domažlického a Všerubského průsmyku, aby potom Všerubskou hornatinou pokračovaly k patě Šumavy a hoře Ostrý. Čerchov je tak kopcem významným nejen pro Český les, ale také jako ochranný vrchol a strážce zemské stezky, procházející odedávna pod ním do Čech. Čerchov byl v hraničním pásmu a padesát let byl nepřístupný. Byla zde (a stojí i nadále) vojenská odposlouchávací věž, místo bylo přísně chráněno železnou oponou, ostnatými dráty, strážními psy a dokonce i minovým polem. Dnes je sem přístup možný a o víkendech sem zajíždí i cyklobus. Vedle dominantní vojenské věže můžeme navštívit i opravenou Kurzovu rozhlednu. I ta dříve sloužila vojákům, ale dnes je jí navrácen původní účel. Tyhle dvě věže samozřejmě hned evokují myšlenku na Pána prstenů a člověk snad nezůstává na pochybách, v které věži by dnes sídlil zlý Saruman 😊. Vojenská věž stále vypadá jako rytíř se sklopeným hledím na přilbě, který posupně šilhá štěrbinami do Německa na svého soupeře - tedy podobnou odposlechovou věž na Hohen Bogenu, z které nás zase šmírovali „zlí imperialisté".

Celý vrchol je dodnes pokrytý chátrajícími vojenskými objekty a jediné přírodní a původní místo, které zde můžeme najít, je skalisko u nejvyššího bodu, kde je i trigonometrický bod. Domnívám se, že tento významný zeměměřičský bod 1. řádu byl důvodem, proč skalisko vydrželo a nebylo odstřeleno a zplanýrováno. A díky tomuto štěstí máme u něj i zachované energetické místo s poměrně zajímavou energií. Posadíme-li se tady na chvíli, určitě vás při pohledu na dvě věže nebudou opouštět myšlenky na pomíjivost, vojenskou i civilní historii, útlaky, zákazy a jejich porušování a odvolávání, lidskou řevnivost, hloupost a půtky. Ale když se zkusíte podívat pod tenhle novodobý balast a pokusíte se uvidět energii Čerchova v jeho původní pravěké podobě, nezatížené lidskou historií, uvidíte překvapivě klidné a přívětivé místo. Příroda je tu pochopitelně syrová, ale drsné klima povětří tu vyrovnává hřejivá zemská energie matky, střežící všechny své děti se stejnou láskou. Čerchov se dnes znovu nadechuje, je v procesu přeměn a věřme, že ho čeká už jen světlá budoucnost. Jediné, co musíme hlídat, je svoboda myšlení, rozum, velkorysost a vzájemná tolerance. A k takovému hlídání ostnatý drát a minová pole skutečně nepotřebujeme. 

Česká studánka

Půjdeme-li z vršku Čerchova směrem k Domažlickému průsmyku, pak ve výšce 750 m najdeme jednu z pověstných chodských studánek. Jmenuje se příznačně Česká. Jedná se o silný pramen skvělé křišťálové vody uprostřed ticha hlubokého lesa. Místo a altán zastřešující zdroj vody bylo opětovně upraveno a zpřístupněno v roce 1990. Samotu tohoto místa v hlubokém lese jen zdánlivě narušuje hra světla a stínů pohybujících se větví. Neustálé střídání a proměny v okolí trochu ruší koncentraci, ale současně jsou taktovkou, která nás udrží v rytmu, abychom se příliš nezrychlovali a ani nestagnovali. A snad pod vlivem taktů světla, se tomu, kdo vodu ochutná, chce najednou zpívat. Pokud se nedostává slov, může pomoci pár textů a not vyvěšených v altánu: „Ta naše studánka Česká, ta je tak hezká...hezká...". Nebo „Znám studánku v kraji pod Čerchovem, z ní vytéká křišťálový pramen...". A když pomine počáteční euforie a radost z vody a místa, můžeme v meditaci slyšet vyprávět zdejší znovu objevovanou krajinu, která v něčem svými energiemi trochu připomíná daleké Slezsko a jeho Beskydy. Poslyšme příběhy o síle, hrdosti a nezlomnosti zdejších obyvatel. O tvrdé skořápce a ušlechtilém srdci. A třeba i o sv. Vojtěchu a benediktinských mniších a jejich zastaveních na cestách z Říma do Prahy. A někde v hlubinách hory pak můžeme slyšet tichý šepot České vody. O nejvyšší harmonii všeho a všech bez rozdílů.

Aortův pramen a Dolní Nuzarovský pramen

Na rozdíl od České studánky může následující dva prameny navštívit i pohodlný autoturista. Najdeme je těsně vedle lesní silničky stoupající od Nového Kramolína do kopců ke Starému Herštejnu. V místě kdysi stávaly domy Nuzarova. Přestože oba prameny vytékají asi sto metrů od sebe ze stejného svahu, každý má trochu jinou vodu. Asi netřeba dodávat, že oba prameny jsou pitné. Jedna voda je zaměřená hlavně na základní podporu životních procesů, plodnost i očistu těla vně i uvnitř. Voda druhého pramene je zaměřena na podporu celkového zdraví, proměnu těla i ducha a životní optimismus. Zkuste sami poznat, která voda je která.

Aortův pramen je skalní voda, naopak dolní pramen je spíš lesní voda z paseky. Vizuálně estetičtější je asi spodní studánka, s domečkem ozářeným sluncem a obklopeným kapradím. A chemickou kvalitou vody by zase asi vítězila voda Aortova pramene, která vyvěrá vyloženě z hlubin skály. Vody obou pramenů jsou úžasné, zejména pokud je pijete na místě samém. Pak přijímáte spolu s každým douškem i atmosféru a energii místa, energii čistého lesa i skalnatých hor. Ani jedna voda není lepší než ta druhá, jen každá má svou kvalitu, která je dobrá k něčemu trochu jinému. Lesní voda je spíš v energii biosféry lesa a skalní voda je hodně „základní", tedy míří svým účinkem k podstatě bytí. Je to taková anorganická křišťálová voda s hlubokou zemskou podstatou toho, co matka Země pro nás připravuje. Vynikající začátek pro rozvoj celé biosféry, nejen pro jednotlivce, ale i celek. V hlubokých pramenech se objevuje klid a kontinuita „monotónnosti bytí". Je to tím, že zádrž vody v zemi způsobuje vyrovnávání špiček. Když je velké sucho nebo naopak velká bouřka, tak hluboké prameny tyto změny nezaznamenají, tečou víceméně stále stejně. Všechny výchylky ať do plusu nebo do mínusu se vyrovnávají do monotónnosti živlové harmonie. To je krásný obraz, jak voda umí tlumit energetické špičky, což funguje samozřejmě i v oblasti jemněhmotných energií a působení na člověka. Je to mimořádně cenná energie zejména v době eruptivních a zrychlujících se změn. Pro člověka to přináší jakousi „krásnou nudu stability". Z toho se dá usuzovat i na její léčivé účinky na duševní stavy, nervovou soustavu, ale i biorytmy, hormonální rovnováhu atd... 

Pramen Radbuzy

Radbuza je zvláštní jméno i zvláštní řeka. Předpokládá se, že jméno vzniklo odvozením od slovanského vlastního jména Radbud, či Radůz. Snad tedy Radbudova řeka či kraj... Pro mne ale je to Rad-buza, tedy radostná a povzbuzující, optimistická řeka. Rád tu jsem i budu... Radostnost a optimismus nalezneme už u samotného pramene řeky. Říká se, že jde o jeden z nejhezčích západočeských pramenů.   

Řeky vyvěrá v několika místech, přístupné jsou dvě hlavní zdrojnice, přičemž cedule vás dnes dovedou k té vzdálenější a snad i hezčí. U světlé paseky to vodě sluší víc než v přítmí hustého lesa, a tak zde lidé postavili přístřešek a rozhodli, že hlavní pramen bude tady. Jde o velmi příjemné a silné přírodní místo, které nabízí jakousi energii optimismu a tvořivosti. Ta je ale kreativitou samotné přírody, nikoliv člověka. Člověk zde dostává pochvalu za to, že udržel na uzdě své tvořivé síly a pramen neupravil. Udělal sem sice cestu, ale zanechal na ní veliké kameny. Postavil sice přístřešek pro turisty, ale ten stojí decentně stranou a pramenu příliš nevadí. Je tu zachován soulad přírodního místa s uměřeným a adekvátním lidským zásahem. Přestože by tady mohli lidé udělat jímku, či studnu a pro odběratele vody přístupnější pramen s trubkou, tak nechali pramen vytékat z pod kamene. A když si chceme nabrat, tak musíme používat hrnek či dlaně a nabrat si z tůňky. Není tu žádný beton a trubka, která by vnášela do místa napětí. Často to tak je - hned od počátku vodě klademe do cesty překážku pramenné jímky a nutíme jí se zdvihat k trubce výtoku tak, abychom si mohli pohodlněji nabrat. To tady ale člověk neudělal a je pro místo je to evidentně pozitivní signál spolupráce s člověkem. Tvořivost samotné přírody tady člověk ohleduplně nenásleduje.  Doufám, že to tak vydrží. Optimismus místa se zase ukazuje ve víře v to, že věci mají svůj smysl. Možná i vy zde nabudete přesvědčení, že všechno pokračuje tak, jak má. Vše je zatím zdravé a životaplné, což je vidět na těch rostlinách kolem. Voda čisťounká, kapradí šťavnatě zelené. Plodivá síla zdraví podporující zdravý růst. Z tohoto místa si můžeme odnést optimismus, že ještě stále příroda má dost síly na to, aby přežila a zůstala takovou, jakou jí chceme mít. Optimismus, že věci mají ještě svůj řád a že stále ještě máme naději, že všechno dobře dopadne. Kůrovec a zmar jsou (zatím) daleko. Pramen Radbuzy je místem, odkud se dá odcházet s lehkostí duše a se zpěvem na rtech.  Navíc je voda stejná, jakou najdeme v řadě zázračných „očních" nebo též smyslových studánkách. Přináší posílení všech smyslů. Tedy posílení či léčení všech systémů vnímání světa. Pomáhá nám vidět svět ostřeji, lépe i správněji ve smyslu doslovném i přeneseném. Uslyšíme zvuky s vyšší schopností je rozlišovat i rozumět jim, podporuje náš hudební sluch i schopnost jemněji rozlišovat chutě a vůně. Rozšiřuje nám všechny smysly, včetně těch paranormálních.  Toto je velmi silný a překvapivě častý program vody. A tady v prameni řeky Radbuzy je silný stejně tak jako u zázračných studánek. Pokud se tady žádný doložený zázrak nestal, tak je to jenom vzhledem k odlehlosti místa od civilizace.

Když to voní v Pivoni 

Cestou z kopců Českého lesa od pramene Radbuzy směrem k Poběžovicím se zastavte i u opravované ruiny kláštera a zámku v Pivoni. Osadou protéká potok Pivoňka a u zbytků původní cesty ke klášteru najdete chráněné lípy, které naplňují údolí svou medovou vůní. Když lípy kvetou, opravdu to voní v Pivoni. Rozsáhlá a velkorysá rekonstrukce a dostavba augustiniánského kláštera byla zahájena v roce 2001, ale v současnosti je zastavena a zastřešené ruiny opět zarůstají travou a náletovými křovisky (stav v roce 2018). Jako by se místo samo bránilo znovuoživení. Klášter s kostelem Zvěstování Panny Marie vznikl už někdy v třináctém století a v historii byl mnohokrát násilně poničen, a nakonec byl zrušen Josefem II. Později zde byl zámek, vojenská posádka a nakonec JZD. Ani dnes se nezdá jeho budoucnost příliš růžová. Člověka tu napadá, zda rekonstrukce je žádoucí, zda i nadále nechtějí někteří mniši zůstat a nechtějí být rušeni. Zda živí, či mrtví i nadále nečekají až splní jakýsi svůj původní úkol. Důkladná rekonstrukce byla přerušena, staveniště je uzavřeno a případní nezvaní návštěvníci se musí připravit na velmi adrenalinové zážitky propadlých stropů, temných chodeb a sklepení, znovu trouchnivějících schodišť i propadlé krypty v kostele. Těžká a dusná atmosféra je podstatně zesilována přítomnými bytostmi, a to opravdu nemluvíme o lidských hlídačích. Dolů do podzemích krypt se odváží opravdu jen až příliš sebevědomí nebojsové.

Kousek od kláštera stojí krásný menhir. Ví hodně o svatém Augustýnovi, nejoblíbenějším světci Karla IV. O platónské představě ideálního státu i o hezkých ideách na začátku, které se pak pokračovatelům obvykle zvrtnou...  

Jiří Škaloud a Petr Brzobohatý

Regena 03 2019
Čerchov - dvě věže
Na obzoru Čerchov
A z Čerchova
Energetické místo - geodetický bod
Česká studánka
Česká studánka
Aortův pramen
Aortův pramen
Dolní Nuzarovský pramen
Dolní Nuzarovský pramen
Dolní Nuzarovský pramen
Pramen Radbuzy
Přístřeší pro návštěvníky
Pramen Radbuzy
Pramen Radbuzy
Pramen Radbuzy
Pramen Radbuzy
Klášter Pivoň
Klášter Pivoň
Klášter Pivoň
Klášter Pivoň
Klášter Pivoň
Klášter Pivoň
Klášter Pivoň
Menhir u Pivoně
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart