Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Sibyla Lubossa a patron vodáků

Pohanská věštkyně Sibyla „učarovala" i křesťanům. Ale Sibyla nebyla jedna osoba, byla jich celá řada. Mystická podoba křesťanské víry z období karlovské gotiky byla plna obdivu k těmto bytostem, které by později spolehlivě skončily na hranici. I u nás najdeme místa, kde se jejich tradice objevuje.   

Obec Libiš je samostatnou obcí plynule přecházející do sousedních Neratovic, s kterými byla až do roku 1990 spojena. Historicky je Libiš velmi starým místem osídlení. Archeologické nálezy dokazují osídlení od doby kamenné. Ve středověku tudy vedla důležitá cesta, směřující k nedalekému přívozu přes Labe, zvanému Štěpánův. Stezka byla jednou z větví Žitavské cesty i cesty na Mělník. Nedaleko od přívozu existovala tvrz, kde pravděpodobně sídlili i páni Libiše a Obříství.  Také kostel v Libiši je starobylý. Jeho gotický původ je doložen už před rokem 1391. Vznikl tedy někdy za vlády Karla IV. nebo nejpozději za jeho syna Václava a to pravděpodobně na pozůstatcích ještě starší stavby. Gotickému období stylově odpovídá i kompletní a dobře zachovalá fresková výzdoba vnitřních stěn, které tvoří z tohoto kostela skutečný skvost tehdejšího nástěnného umění. Co se týká výmalby se tak kostelík rázem stává památkou souměřitelnou se skvosty jako je Karlštejn či klášter Na Slovanech. Tam se také nalézá i zpodobení Sibyly a císaře Augusta, které pravděpodobně inspirovalo velmi podobný výjev právě v Libiši. Jiný výjev - o pošetilých a moudrých pannách,  pak najdeme i na nedávno objevené gotické fresce na faře v Broumově. Přestože je kostel v Libiši dnes zasvěcen sv. Jakubovi Většímu, jeho výzdoba je plná motivů a podobenství ze života panny Marie a Ježíše Krista. Fresky zřejmě byly brzy po svém zhotovení zabíleny, snad v obavě před puritánskými husity. Proto jsou obrazy po novodobém odkrytí v 19.tém století v poměrně dobrém stavu a zobrazení jsou dobře rozeznatelná i co se týká barevnosti a detailů. Umístění kostela u dávné zemské stezky a zasvěcení kostela sv. Jakubovi ho předurčuje k ochraně poutníků. Tomu odpovídají i veliká spodobení sv. Kryštofa, patrona poutníků a archanděla Michaela coby ochránce. Ke kostelu se vztahuje i nedoložená pověst o jeho založení Václavem IV. a jeho manželkou Žofií. Jejich postavy by měly být zobrazeny ve výjevu na jižní stěně presbytáře. Tam najdeme snad nejzajímavější výjev v celém kostele, na kterém věštkyně Sibyla ukazuje pohanskému římskému císaři Augustovi vidinu „Panny ve slunci" s dítětem v náručí. Tváře Sibyly a Augusta mají být obrazy tváří Václava IV. a Žofie a je pravdou, že se nápadně podobají i dalším známým zpodobením tohoto královského páru.

Samotný výjev je jedním z mnoha Sibyliných proroctví o příchodu Mesiáše na zem. Proroctví údajně vznikla v 6. století v Byzanci. Křesťané mystické karlovské gotiky rádi ponechávali čestná místa ve svých svatostáncích zpodobení pohanského císaře i magické věštkyně, která by v pozdějších dobách skončila nejspíš na hranici coby čarodějnice. Vždyť výjev byl pro ně důkazem o vítězství nad pohanskou vírou z dob, kdy křesťanství bylo ještě tvrdě potlačováno. Výjev je hlásáním příchodu Ježíše a panny Marie na Zem. Z tohoto pohledu tedy zobrazení pohanské Sibyly tiburtinské (či tiburské) v křesťanské svatyni není úplně překvapením. Na fresce v kostele sv. Jakuba v Libiši můžeme vidět sedící postavy císaře a Sibyly a mezi nimi Pannu Marii už jako Nanebevzatou královnu nebes, „v slunce oděnou", s korunou na hlavě a stojící na měsíci s lidskou tváří Adamovou. Obraz tak legendisticky propojuje Sibylino proroctví s výjevem nanebevzetí, je plný náznaků a je tendenčním dotvořením původně jednoduchého proroctví o ženě s dítětem v klíně. Ovšemže - už samotné přiznání existence Sibyliných proroctví, proroků a věštkyň vůbec, je nezdůrazňovaným důkazem víry v existenci nadpřirozených schopností i mezi lidmi. Tahle víra se později stala motorem inkviziční hysterie a strachu před schopnostmi čarodějnic a důsledné snahy udržet tyto síly v rukou a pod kontrolou církve.

Z dnešního moderního pohledu je tedy obraz krásným podobenstvím o propojenosti a kýžené spolupráci světské moci (císař), duchovnosti (Panna Marie) a senzibilních tlumočníků (esoterické a ekumenické vědomí a schopnosti Sibyliny).  V ideálním případě jde o propojení všech tří aspektů do jednoty jediné osvícené lidské bytosti, zvládající život ve hmotném světě s moudrostí a propojeným osvíceným vědomím. Obraz se tak stává bytostně aktuálním a moderním zpodobením cíle i pro dnešního člověka a zároveň dokazuje, že mysticismus křesťanských prvopočátků byl se současnou pravdou více v kontaktu, než pozdější náboženský vývoj křesťanských církví.   

Sibyla nebo Libuše?

Kdo vlastně byla Sibyla? Pro antický svět byla „sibyla" spíše obecným pojmenováním pro věštkyně. Je známo minimálně dvanáct věštkyň s tímto jménem či titulem, a rozlišují se podle míst působení. Nejznámější snad byla královna ze Sáby. Známe ale i Sibylu delfskou, kumskou, tiburtinskou, lybijskou a další. Podle Plutarcha působila první Sibyla v Delfách, jmenovala se Libyssa a byla dcerou Dia a najády Lamie. V jejím jméně se objevuje až podezřelá podobnost na českou obdobu „sibyl", tedy Libuše (dle Kosmy a dalších Lubossa). A pochopitelně také následná podobnost se jmény osad a hradišť jako Libice, Liblice, Libušín, Liběhrad a právě i Libiš. Stejně jako u Sibyl, zdá se, že i Libuše byl spíš titul, případně se jméno naší nejslavnější kněžky později stalo synonymem pro věštkyně. Spojení jména Libuše se Sibylou není moderním esoterickým „výmyslem". Objevuje se už v Dalimilově kronice a dalších ranně středověkých textech, například v podobě „Sibyla Libussa". Legendy o Libuši jsou hodně propojeny nejen s Prahou či Libušínem, ale valně též s celým Polabím. Proto i Libiš u Neratovic do této oblasti perfektně zapadá. Dle legend tady měla mít Libuše své letní sídlo. Archeologie potvrzuje zdejší osídlení od nejstarších období neolitu. A nálezy svědčí o osídlení i v dobách Keltů i Slovanů z období, kdy hypotetická Libuše měla žít. Tomu se ovšem nelze v úrodných nivách Polabí divit. Dokonalá sídelní poloha návrší Mělníka nad soutokem Vltavy a Labe je ostatně nadohled. Volné propojení s Libuší se zajímavě ukazuje i na jedné z legend o svatém Vojtěchovi. Povíme si jí za chvíli. Propojení Libiše s Libuší je snad malým důkazem či důvodem, proč Sibylina proroctví nalezla tolik místa ve zdejším svatostánku. Nejde totiž zdaleka pouze o hlavní výjev. Jak si uvědomil už Karel Stejskal, i další zobrazení mohou být zobrazením prorockých vizí jednotlivých Sibyl. Ať už té libyjské (podobenství o moudrých a pošetilých pannách), delfské (Korunování trním, Klanění tří králů), tiburtinské (kromě hlavního zpodobení legendy i výjev posmívání Kristu). Na jižní straně triumfálního oblouku pak vidíme veliký obraz svaté Kateřiny. I ta je volně se Sibylinými proroctvími spojena. Dle legend je totiž vítězně použila při diskuzi s pohanskými mudrci ke své obhajobě křesťanství. Výjevů je zde ale mnohem víc a na jejich podobu se musíte už podívat sami. Starý kostelík v Libiši je plný náznaků a podobenství, která ve své hloubce zachycují filozofické otázky i moderního světa. Dá se tak říci, že kostel je zajímavý pro všechny, kteří se do něj dostanou. To není vskutku snadné, kostel se otevírá pouze příležitostně nebo po objednání. Turisté, milovníci architektury, historie i umění si tady přijdou na své společně s těmi, kdo chtějí jen tak spočinou v místě, jehož genius loci je silný, podnětný a burcující. Namísto mrtvé a dávné historie nabízí žhavou současnost i podněty k zamyšlení o naší budoucnosti a vývoji. To je pravým důkazem kvality a funkčnosti zdejšího energetického působení místa.   

Sv. Vojtěch

Popojedeme-li od kostela v Libiš o kousek dál do Neratovic, tak v místní části Hájek narazíme na další církevní památku. Jde o kostelík sv. Vojtěcha ze 17.století. Sluší se podotknout, že kostelík stál už v době, kdy Neratovice byly malou rybářskou osadou na břehu Labe poměrně daleko od zmíněného kostela. Ten naopak stál u významné stezky ke Štěpánově brodu. Spíš než o kostel jde o větší kapli, které na zajímavosti dodává zdejší legenda, která je populární zejména u vodáků a námořníků. Uvnitř kostela najdeme v podlaze pod mříží zvláštní kámen. Podle legend jde o kámen, kde převozníci zbili Vojtěcha veslem či pádlem a sebrali mu boty. Údajně nechtěl zaplatit za převoz jinak než modlitbou. A protože převozníci byli ještě pohané, tak mu na modlitbu kašlali a sebrali mu jako svou odměnu boty. I kvůli této legendě se neratovickým obyvatelům hanlivě říkalo „zouváci".

Jak to bylo doopravdy, o tom můžeme jen spekulovat. Vodáci prosazují verzi, že Vojtěch, který často cestoval mezi svým rodištěm v Libici nad Cidlinou a Prahou, využíval ke zkrácení a ulehčení cesty plavbu po Labi právě sem do Neratovic, odkud byla cesta do Prahy kratší záležitost jednodenního pochodu. A snad proto, že se mu nechtělo pádlovat, případně snad pro neshody s lodníky ohledně platby za svezení, došlo k legendárnímu konfliktu. Že nešlo o malichernou příhodu, o tom svědčí jeden z atributů světce, kterým je pádlo. Kvůli tomu je dodnes patronem lodníků, vodáků a námořníků. Zmatek ale může být ještě větší, když se podíváme na etymologii slova pádlo. Je odvozeno od slovesa padat, přičemž tzv. „padla" byl mučicí nástroj, jakési prkno (v podobě pádla), kterým se odsouzenci tzv. vplétali (rozuměj vtloukali) do kola. A ještě podle jiných názorů se mučení pádlem či veslem vztahuje až k samotné smrti svatého Vojtěcha v Prusku. Údajně měl být sražen vesly a posléze probodán oštěpy při pokusu vystoupit na posvátný ostrov. Čím, kde a kolikrát to tedy vlastně Vojtěch dostal, je záhada. Ale ať už je pověst z neratovického kostelíka pravdivá nebo ne, kámen v kostele je zajímavý. Je totiž energeticky aktivní, je rozdělený na dva kusy, ale spíš než jako erozí zaoblený menhir vypadá jako vrcholek rozeklaného skaliska. Ale když si uvědomíme, že se nacházíme na vrstvách usazenin říční nivy Labe, je jasné, že nejde o původní pozici kamene, tedy jeho umístění je s velkou pravděpodobností umělé. Ovšem doba, kdy k tomu došlo, je už otázkou snad jen pro senzibilní zkoumání. Nezapomínejme, že kontinuální osídlení zde doložené archeologickými nálezy trvá minimálně sedm tisíc let, a tedy i zasahuje do mýtické megalitické doby, kdy vztyčování aktivních kamenů a menhirů bylo na vrcholu. Kdo ví, kolik podobných kamenů překryly náplavy ze stovek povodní, které se od těch dob přehnaly tímto záplavovým územím. Ať už kameny sloužily jako milníky cest, památníky, rozcestníky či svatyně při zemských stezkách.

Volné propojení mezi Libicí a Libiší je postaveno nejen na jménu a společných legendách o kněžně Libuši, ale může mít pragmatické propojení i přes mocenský vliv spřátelených komunit podél říčního toku. Snad tady v Brandýse, Kostelci, Neratovicích, či u tvrze v Libiši byla dávná přístaviště lodí pro snazší putování ke Praze či Mělníku. A jistě tu bývaly i brody a později přívozy přes Labe. Řeka tak hraje zásadní propojující roli v pochopení zdejšího kraje. Už proto, že nejslavnější český soutok je nedaleko. Libice nad Cidlinou byly blatným hradištěm, které se opíralo o ochranu vody. Stejně tak i tady dole u soutoku byly každoroční záplavy realitou. To však dávní obyvatelé nebrali jako životní pohromu. Vždyť rozsáhlé podmáčené louky a lužní lesy byly odjakživa dokonalým lovištěm plným zvěře a později zase zdrojem množství velmi cenného sena i pastvy. Dřívější lidé uměli daleko lépe žít i přežít v záplavových územích. Povodeň a řeka samotná jim nepřinášela velké škody na majetku, naopak byla zdrojem zúročitelného bohatství. A život v souladu s vodou musel být i zdrojem klidu a míru v duších zdejších obyvatel. Vždyť takový je živel vody i řeka po většinu roku. Kdo strávil alespoň jeden večer s měsíční stezkou nad vodním zrcadlem, či zažil východ slunce do ranní mlhy, mi rozhodně musí dát zapravdu.      

Jiří Škaloud

Regena 10 - 2019
Kostel v Libiši
Hlavní oltář
Fresky na stěnách
Podobenství o pannách
Sibylino proroctví
Kostel sv. Vojtěcha - dřevěný oltář
Detail obrazu
Vojtěchův kámen v podlaze kostela
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart