Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Iva Danková

 

 

Déšť

Padla mi na ruku jedna kapka malá,

jen ona ví, co všechno dokázala.

Možná už byla led,

možná tu není naposled.

Možná vznášela se kdesi

jak pára nad pralesy.

Možná na květu se usadila

a celou duhu v sobě skryla.

Teď tu opustila mraky,

ta cesta, ta je nad zázraky.

Teď přijaly jí její družky,

 už po chodníku tečou stružky.

Splétají se do potůčků, řek,

aby si v moři mohly vyprávět.

 

Svíčka

Z vosku spředena,

ať žlutá nebo zelená,

své světlo nese vzhůru

 a svou pupeční šňůru vzpíná k vesmíru.

A přání, i když je jich nadmíru,

jež jsou nad ní vyřčena,

jako by byla splněna.

 

Samhain

Život v každé buňce ztich,

Každý pohyb je teď hřích. 

Země zklidnila svůj dech 

a tak to chce i po lidech.

Příroda ukládá se ke spaní

(ta to ví i bez ptaní)

Zlehka listy k zemi posílá,

do kukly obalila motýla.

Mlha a tma je tu s ní,

melancholie těchto dní.

 

Úplněk

Měsíc jasný, zcela naplněný, 

tak jako lůno matky-ženy,

svítí a nedá spát.

Ten neodbytný prstoklad,

co do hlavy nám píše domněnky

 a nedá pokoj ani za směnky co snažíme se podepsat,

 a tuhle hru s ním přestat hrát.

 

Za obzorem

Kam  chodí  Slunce spát,

tam  chtěla  bych  jít taky.

Jako  dítě se umět smát 

a věřit na zázraky.

Snad zítra  půjdu  s ním,

chci vyprávět mu pohádky,

a až se ráno vynořím,

svítit budu, jak polepena pozlátky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

designed by Panavis & Panadela | contents ©2019 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart