Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Dřevěné kostelíky II.

Z minula už víme, že dřevěné stavby mají zajímavé energie, které propojují lidskou víru, náboženství a duchovnost s přáními stromů... Dřevěné kostelíky mají teplejší a lidštější energie než studený a přísný kámen. Řada dřevěných kostelů k nám byla přemístěna na začátku první republiky z východního Slovenska či ze Zakarpatské Rusi. Zkoumali jsme, nakolik úspěšné či neúspěšné bylo a stále je jejich propojení s novým místem.

Z překvapivě dlouhé řady dřevěných kostelů u nás jsme minule navštívili ty v Čechách asi nejznámější - nejstarší původní dřevěný kostel v Broumově, kostelík v Praze na Petříně, přivezený ze Zakarpatské Ukrajiny, a také méně známé kostelíky v Dobříkově a Velinách. Řekli jsme si, že použití dřeva pro stavby bylo většinou zapříčiněno nedostatkem peněz stavitelů, ale ve svém důsledku dalo kostelům daleko příjemnější a živější energie, než má strohý a chladný kámen a vlhnoucí omítky. Dřevěné stavby dýchají láskou a úctou k lidem, kteří je zhotovili. Nejsou jen raritou a historickou pamětihodností vhodnou pro skanzeny, ale jsou i živými místy, které volají po plnohodnotném zapojení do aktivního současného života. Svojí zatuchlou a přikrčenou krásou jsou podobny starým lidem, a stejně jako mnozí z nich nechtějí stát neužitečně stranou jen sami pro sebe. Nechtějí být nepochopitelným reliktem z minulosti, pouze chráněni, udržováni a obdivováni, chtějí být součástí dneška, chtějí mít funkci a smysl, chtějí pomáhat ostatním nalézat cestu k moudrosti, kterou ve svém dlouhém životě už pochopili a přijali. Pokud je nepřijmeme coby místa pro setkávání, víru, obřady i třeba kulturní akce, stojí smutně a neživě. Emoce, přání i víra, kterou z nich cítíme, jsou důkazem genia loci, jinak řečeno - vědomí. Pojďme se dnes podívat na další dvě místa se zajímavě kontrastními energiemi, které nám pomohou pochopit rozdíl mezi takovými stavbami.

Hradec Králové

Dvojicí kostelíků, které stojí za to porovnat, jsou kostely v Hradci Králové a ve Smidarech. Ten hradecký je poměrně známý „kostel cestovatel" s podobným osudem, jako má kostel v Praze či v Dobříkově. Je zasvěcen sv. Mikuláši a do Hradce Králové byl převezen z východního Slovenska od Medzilaborců. Původně pocházel ze slovenské obce Habura, kde stál už kolem roku 1600. Po požáru Habury v roce 1740 byly zbytky poničeného kostela prodány do sousední obce Malá Polana, kde byly nespálené fragmenty použity k přestavbě tamního kostela v poněkud jiné dispozici. Některá trámy byly zkráceny a posunuty, takže původní výmalby plně nesedí. Tento přestavěný kostel z Polany následně zakoupilo město Hradec Králové v roce 1935 z nadace tehdejšího starosty Pilnáčka. Kostel byl rozebrán a znovu sestaven v Hradci. Takže kostel se rozebíral a stěhoval dokonce dvakrát. Je jasné, že nesoulad vnitřních výmaleb musel dost zamotat hlavu dělníkům při opětovné stavbě. Obyvatelé slovenské Habury na svůj prastarý kostel nezapomněli a v roce 2011 si znovu postavili přesnou repliku toho hradeckého. A tak stejný kostel dnes můžeme vidět v Hradci i v Habuře. Stavba v Hradci Králové je umístěna v Jiráskových sadech a původně měla sloužit jako památník zesnulým v první světové válce. Stojí na kamenné podezdívce a dnes je obkroužena stylovým ohradním dřevěným plotem. Kostel je vysvěcen, konají se tady občasné bohoslužby a v letní sezóně tady probíhají i víkendové turistické prohlídky. V interiéru najdeme hodnotné prvky původní výmalby ikonostasu s podobiznami Bohorodičky, sv. Michaela, Ježíše Krista a sv. Mikuláše, podobizny starozákonních proroků i apoštolů. Jinak je areál uzavřen a zabezpečen proti vandalům i požáru. V takovou chvíli se návštěvníci musí spokojit pouze s pohledy zpoza plotu. Ale i taková obhlídka je velmi pěkná, ač poněkud hladová. Kostel prošel v minulých letech rozsáhlou rekonstrukcí a zakonzervováním, dostal nové dřevěné prvky, oplocení i kompletní obití novým šindelem.

A jak je na tom kostelík s energií? Stejně jako v Praze na Petříně, stojí i v Hradci kostel uprostřed parku. Zdá se, že i naši dědové cítili, že dřevěné stavbě svědčí přírodní okolí víc, než kdyby stál někde na náměstí. To je dozajista pravda, přesto to ale k propojení kostela s místem nestačí. Energie kolem kostelíku v Hradci je pěkná, něžná, harmonická. Ale když se podíváte pozorněji a podrobněji, zjistíte, že nejde o energii stavby, ale místa samotného, tvořenou především nádhernými duby v okolí. Jiráskovy sady jsou položeny na cípu země těsně před soutokem Orlice s Labem, zemské energie se zde opírají hlavně o energii vody a jejích lužních společenství. K tomu energie dubů a buků neodmyslitelně patří, energie dřevěného kostela už méně. Ten s místem spojen není, naopak je obklopen silnou ochranou proti přirozené energii v okolí. Energie lužních a mokřadních společenství jsou totiž extrémně nepříznivé pro existenci starého dřeva, které by v přirozeném prostředí velmi rychle podlehlo zkáze. Nejde jen o pochopitelnou a přirozenou hnilobu, houby a mikroorganizmy, ale o silnou zemskou energii zrychlující procesy obnovy. Smrt, útlum a rozpad je jen začátkem obnovy téhož. „Smrt" dřeva podmiňuje zrození nového. I proto jsou v okolí stavby energie harmonické a rovnovážné. Nespěchají, utéct přirozenému procesu se nedá, dá se jen zpomalit a oddálit. Díky lidem kostel tomuto přirozenému zániku vzdoruje. V jeho energii se objevují nostalgie, vzpomínky, uložené obrazy. Možná i vy pod klenbou a ochranou zdejších stromů uslyšíte tichounký zvuk zvonků pasoucích se ovcí na rozlehlých loukách, ucítíte štípající suchý mráz horských zim i hukot dávných bouří kdesi na Poloninách. Díky nedávné rekonstrukci je dnes kostelík plný plánované energie a úsilí restauratérů i dělníků. Je nově obrněn proti zániku, ač tato obnova jen znovu oddaluje nutné a konečné řešení. Dostal a dostává nový program, od bytostného centra víry a naděje obyvatel horské vesničky se už dávno odklonil a nabírá jakýsi moderní a poněkud bezobsažný náboj památky a zajímavosti. Už jen málokdo mu snad ještě říká „ten náš kostelíček", zdobí ho květinami a vkládá do jeho prostor své sny a naděje. Stejně jako velká řada dalších kulturních památek se stává přežilým symbolem minulosti. Místo spojení s aktuálním životem se stává památníkem. I proto se ve zdejších energiích tolik objevuje čas. Čas, vznik a zánik, který přináší dynamiku změn, které v některých případech toužebně očekáváme, v jiných proti nim bojujeme konzervací a památkovou ochranou. A stavba, která přežila svou dobu, se cítí ztracená v novém světě i v nové roli. V nás zdejší místo provokuje úvahy o pomíjivosti, stárnutí a hledání stále nového místa a úlohy ve světě. A znovu se objevuje i úkol pro nás - návštěvníky a obdivovatele turistických míst a památek - smysluplnost a užitečnost přináší radost nejen lidem, ale stejně tak i stavbám. Tak až navštívíte tuto krásnou památku, dejte jí svůj obdiv a lásku najevo. Nemusíte nahlas, ale určitě jí udělejte místo ve svém srdci. Nemusíte se bát, místa je tam dost, do srdce se vejde celý širý svět.     

Loučná Hora

Severně od Nového Bydžova, vedle Smidar leží osada Loučná Hora a v ní najdeme dřevěný kostelík sv. Jiří. Jeho historie snad sahá až do první poloviny 14. století, nicméně kostelík v dnešní podobě je pozdně barokní z 18. století. Použití dřeva pro tak velkou stavbu bylo v této době už spíše raritní. Dřevostavby se považovaly za ještě tak dostačující pro vesnická stavení, ale rozhodně nebyly nijak obdivované a okázalé. Kdo „na to měl", stavěl z kamene či cihel. Nedostatek peněz byl jistě i u kostela v Loučné Hoře příčinou zajímavě zvolené konstrukce. Vlastně se docela podobá moderním dřevostavbám, které na první pohled nerozlišíte od těch zděných. Kostel byl totiž postaven ze dřeva, ale od počátku se počítalo s tím, že bude ohozen, a to tak, aby zejména zvnějšku byl kostel k nerozeznání od těch cihlových či kamenných. Přesahy sroubených trámů byly ořezány a trámy byly zarovnávány k vnější ploše. Do trámů byly hustě natlučeny tzv. floky, což byly dřevěné kolíčky, které držely omítky a omazávky, aby z dřeva nespadly. Na severní straně si dodnes můžeme prohlédnout, jak omítka vypadala. V provedení profilových říms v podstřeší můžeme vidět snahu o co nejvěrnější nápodobu provedení cihlových kostelů. Kostel prošel v různých dobách řadou oprav i rekonstrukcí, a jeho dnešní vzhled je raritní ukázkou zvláštního stavebně-technického řešení. Je cenný i z hlediska architektonického, jde o cennou ukázku barokního smyslu pro symetrii a hmotovou vyváženost staveb, inspirovanou zámeckými koncepcemi. Dřevěné stěny jsou dnes zbaveny omítek a střecha je pokryta šindelem. Vedle kostela najdeme i dřevěnou zvonici, která je sice replikou původní stavby až z roku 1942, ale areál kostela velmi vhodně doplňuje a rozšiřuje. Celkový dojem stavby je podobný jako u kostela ve Velinách, o kterém jsme si povídali minule. (viz web putujici.cz) To umocňuje i podobná historie a architektonické řešení. Jde o původem místní kostel, který je perfektně s místem spojen. Nese v sobě historii zdejšího kraje i mnoha generací zdejších obyvatel. Na druhou stranu - je tady cítit rozpor stavitelů. Dnes hrdě přiznáváme a obdivujeme to, co se původní stavitelé snažili zakrýt. Dřevo pro ně bylo jakousi náhražkou a snad i „hanbou", kterou se snažili schovat. Místo pochopení síly a využití předností živého materiálu, ho brali jako nutné zlo. Čiší z toho nepochopení a rozpor, který se navíc lidé později snažili udržovat. Dřevo znovu a znovu shazovalo nechtěnou a nepřirozenou omítku, protestovalo proti snaze sloučit neslučitelné a lidé znovu a znovu opravovali a navraceli tento nepřirozený stav. Snad až dnes jsme to konečně pochopili a napravujeme, co se dá. Proto dnes kostel srší nadšením i nadějí. Při návštěvě adventního koncertu se mi zdálo, že málokterá sakrální památka je tak životaschopná a nadějeplná jako tento kostel. Objevuje se tu energie obratu, jakéhosi restartu, který dává stavbě nový elán, novou myšlenku, nové poslání. To je v plném a silném kontrastu s kostelíkem v Hradci. Na jedné straně zasmušilost, nostalgie, vzpomínky a hledání. Na druhé straně vděčnost, nový dech, nové poslání a úkoly. Kostel ze sebe (a to doslova) shodil tíhu přetvářky a minulosti, oddechl si a s novým elánem se rozhlíží kolem sebe s nadějí. Žije.  

Jiří Škaloud

 

 

 

Regena 05/2020
Kostel v Hradci Králové
Vstupní brána
Kostel sv. Mikuláše
Pod ochranou dubů
V lužním lese?
Loučná hora
Dřevěný kostel maskovaný omítkou
Barokní vyváženost a symetrie
Dřevěné floky vystupují z trámů
Se zvonicí to pěkně ladí
designed by Panavis & Panadela | contents ©2020 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart