Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Setkání na Humpolecku

Pojďme dnes za krásami v okolí města na Vysočině. A průvodcem nám budiž osoba nejpovolanější. Setkali jsme se náhodou u studánky Pod židovským hřbitovem. Kráčel svižně s vycházkovou holí, na sobě tmavý oblek, na hlavě klobouk, tak trochu jak z předminulého století, tvář zdobí upravený plnovous a slabý úsměv. Když jsme se potkali, připadal jsem si rázem jako mladík. Přejel mě vševidoucím pohledem a já si mimoděk začal upravovat šaty a přemýšlet o špinavých botách a domácích úkolech...

Ale pan profesor Albert Metalický z reálného gymnázia v Humpolci je nad věcí. Při každodenní procházce k hradu Orlíku se většinou nenechává vyrušovat. Jeho zrak se pochybovačně zastavil na mé holi zdobené křišťálem, i na kartách rozložených kolem. Dali jsme se do řeči, a protože jsme měli společnou cestu, za chvíli už kráčíme ke skaliskům Andělka a Čertovka. Jde o velké skály, navíc jsou energeticky aktivní a opředené pověstí, jak jinak než o čertovi a andělovi.

„Jen počkej, profesůrku", říkám si v duchu, tahám virguli a karty a začnu povídání o energiích kamene i místa. O zjevných polaritách pohlavních principů obou skal, o různém napojení na zemi i vesmír, o propojení geomantickou linií, o vyvažování a harmonii v přírodě i u lidí. Mlčí a zamyšleně poslouchá. Očekávám laskavou pozvánku do místního blázince, ale s údivem slyším úvahu o hranicích lidského poznání, o teoriích a potvrzeních, o pokoře k neznámému a toleranci jinakosti. O fantazii, intuici, víře i omylech, které přesto mohou vést k správným závěrům. O křivolakých cestách, kudy kráčí duše, osud i poznání.  

O pár desítek metrů dál už čekají další kameny. Hned ten první je krásný kámen s velkou miskou, po deštích plnou vody. Energie vody přidává kameni další možnosti působení a z hladiny se dá čarovat, nebo ji alespoň můžeme použít jako autohypnotickou pomůcku. Stoupáme svahem k hradu a míjíme další a další energetické kameny. Řeč se točí kolem existence iniciačních a školicích stezek adeptů poznání geomantie, mluvíme o hypotetických  školách druidů, o meditacích v přírodě, o svatyních různých kultů, o posvátných místech s tajným účelem, o různých funkcích kamenů i působení energetických míst. Pan profesor si to překládá do „lidštiny", hledá a nachází propojení a souvislosti s realitou. Ale co je realita? Co je fikce a co skutečnost, pokud se bavíme o věcech nezjevných? Jak se vypořádat s informacemi, jejichž „skutečnou a pravdivou" realitu si nemůžeme osahat ani změřit?  A jak mění hodnotu informace její pozitivní či negativní obsah? Těžké otázky v dnešním virtuálním světě falešných zpráv.        

Svatá Anna Dobrohostov

Další společnou výpravu jsme zasvětili vodě. Jednu z nejslavnějších poutních studánek kraje najdeme v údolí Úsobského potoka nedaleko Dobrohostova. Údolím vede i silnička ke zdejším chatám, ale určitě lepší je sem přijít pěšky nebo přijet na kole po modré značce. V krásném a nehlubokém údolí nalezneme zázračný pramen vody, vhodné pro léčení očí, voda v sobě nese vyšší obsah jódu a radonu. Doložené „zázračné" uzdravení se datuje k roku 1812. My moderní lidé nejsme ale zdaleka první, kdo místo objevili. Na kopci nad pramenem jsou pozůstatky valů a mohyl dávného, snad slovanského hradiště. Pramen zcela jistě neunikl jejich pozornosti. Posvátnost místa se tedy může tradovat už po tisíciletí... S tím souhlasíme oba. Původně tu býval jen pramen, vyvěrající do mokřadu v údolí potoka. Místo bylo mokré, plně pod nadvládou mokřadních společenstev rostlin a živočichů. Přišel člověk a místo změnil. Vybudoval přístupovou cestu, zpevnil terén, postavil velkou kamennou kapli i památník obětem války, upravil vývěr vody a vyvedl ho do odběrového pramenníku. Konají se zde mše a poutě. Zkrátka, lidé si upravili místo pro svou potřebu. Příroda musela jako obvykle ustoupit. Přesto je místo nádherné a harmonické. Jak je to vlastně možné? Jak může vzniknout harmonie na něčí úkor? Podíváme-li se pozorněji, třeba zpoza potoka, uvidíme trochu širší obrázek. Prostor je pramenem a stružkou rozdělen na dvě poloviny, v té jedné skutečně je upravená štěrková plocha kolem kaple, v té druhé ale bují mokřadní louka plná květin, kopřiv a rákosí. Svítí na ní slunce a dýchá dusným vlhkým dechem vonícím po květech, mechu a blátu. Brouká si s brouky a piští s komáry. Přírodní polovina sem tedy přináší původní energie místa, vody a pramene. Sílu vody i zemského podloží. V druhé polovině je chladný stín starých lip, kaple dýchá posvátností chrámu. Nutí k zamyšlení, vede k duchovním otázkám o víře a přirozenosti. Člověk výrazně místo přetvořil a z původního přírodního pramene vytvořil posvátné poutní místo a přiřadil ho svaté Anně samotřetí. Silné zemské místo syrových přírodních energií doplnil duchovností do vzácné harmonie. Voda pramene si ponechala svou původní léčivou energii a není spojená s konkrétní katolickou vírou, působí stejně jako dříve. Co se ovšem změnilo, je přístup lidí k ní. Víra jim dává odrazový můstek k přijetí síly vody. To není nic špatného, naopak. Voda v sobě nese velmi realistickou a čistou schopnost nám pomoci, a pokud k ní přistupujeme s vírou, že to dokáže, její účinek to jen zmnohonásobuje. Duchovnost místa nás navíc vede i k zamyšlení, tedy nejen že nám pomůže samotná voda, ale celkově se zde dají nalézat odpovědi a získat chuť i plán, jak řešit vlastní potíže. Dá se zde tedy opět získávat širší pohled na realitu a současně získávat naději včetně konkrétní formy, jak své touhy naplnit. Místo je skutečně kouzelné zejména v horkém letním dni, který je v tomto místě přesto chladivý. Hladina v potoce byla po nedávných červnových silných deštích ještě zdvižená a voda naplňovala údolí nejenom hukotem peřejí, ale také chladným a vlhkým vzduchem. Jen občas sem z rozpálených pasek zavonělo jehličí z kůrovcem napadených, umírajících a kácených smrkových porostů. I toto „memento mori" sem ale určitě patří, přináší vážnost, důkaz pomíjivosti štěstí, pokoru, odpovědnost i kontrast z nabytí a ztrát. Samotný pramen chrání staré lípy a úzkost umírajících smrků sem neproniká. To, že je kaple zamčená, určitě nevadí.  Člověk si svou duchovnost přináší ve svém srdci i duši a naplňuje místo duchovností přesně ušitou sobě na míru. Hukot vody naplňuje prostor kolem a nedává jiným zvukům proniknout k našemu sluchu. Vytváří tak dokonalý prostor pro ničím nerušenou meditaci. Občasní zájemci o zdejší skvělou vodu, chataři i houbaři sem přichází většinou tiše, zdraví se s úsměvem a mimoděk či vědomě tak podléhají dokonalé energii šťastného místa.

Studánka Panny Marie

Další, pověstí opředenou studánku, jsme našli v rekreační osadě Kachlička poblíž Skály. Ve svahu nad námi vede rušná silnice mezi Humpolcem a Havlíčkovým Brodem, ale auta a motorky ruší zdejší klid jen částečně. Studánka je nádherně upravená přírodními kameny, místní chataři se o ní pečlivě starají. A není divu, je zdrojem dokonalé pitné vody, která je dokonce spojená se zázračným uzdravením. Bohatá žena z Leštiny si zde uzdravila oční chorobu a z vděčnosti rozdala svůj majetek chudým... Vedle stojí i boží muka a květiny od poutníků i věřících. Tak trochu symbolicky, a spíš asi s nechtěným humorem, je výtok vody vytvořen z plastového patníku od silnice. Je to praktické a účinné. Znovu v tom můžeme hledat projev smíření a člověčí paradoxy. Lidé touží po návratu k přírodě, ale současně si do ní přináší své pohodlí, vymoženosti i prokletí civilizace. Autem až k chatě, ploty kolem pozemků, elektřina, sekačky, televize, sprchy a bazény. Invazivní květiny a nepůvodní dřeviny v zahrádkách, romantické večery u grilů, zázračná voda z patníku. Voda i panna Marie se na to dívají a smějí se. Trochu hořce a úzkostlivě. Ale ne ze strachu nad sebou, ale z obavy, zda lidé stihnout dospět před tím, než se sami zničí...  

Kaple a pramen svatého Haštala

Asi už tušíte, že ani třetí studánka nebude o moc jiná, než dvě předchozí. Jistě nebylo náhodou, že mě sem pan profesor také vzal. Kapli sv. Haštala jsme našli na kopci nad Želiví. Podle pověsti měl pramen vzniknout tak, že zde opat Haštal ze zdejšího kláštera zabodl do země svou hůl, a v tom místě vytryskl pramen k občerstvení žíznivých ženců. V přímé blízkosti kapličky i silného pramene dnes stojí domy malé rekreační osady Svatý Haštal. Chalupy ale nevadí, místo je opět skvěle harmonické a naplňující. Růžové keře, hrníčky na plaňkách dřevěného plotu, ledový proud a žulové kameny. Opravená kaple a lavička pro poutníky. Kvalitu a občerstvující energii pramene oceníte zejména v kontrastu s případnou předchozí prohlídkou kláštera v Želivi. Od plného a rozpáleného parkoviště a turistického ruchu k mokré trávě. Od předražených pivních lákadel z tamního vyhlášeného pivovaru k ledové vodě zdarma. Od zakonzervované důstojnosti konventu a klášterního chrámu k syrovému a plnokrevnému životu silného přírodního místa. Od (naštěstí už pominulé) tragédie a hrůz komunistického internačního tábora pro příslušníky církví, po jásavý život v přítomnosti. Jasně se nám tady naznačuje, kudy a jak máme kráčet dál. Kde hledat a nacházet tu pravou a žhavou duchovní současnost. Kam přenést tu nejvyšší možnou duchovnost, které jsme schopni. Kam napřít svou sílu, moudrost a člověčí znalosti. Kde hledat, nacházet, opravovat či obnovovat náš vztah k přírodě, Zemi, klimatu, vesmíru, lidem i k libovolným bohům. Kde hledat a nalézat dlouhodobou rovnováhu naplňujícího a spravedlivého života pro všechny tvory, kameny i rostliny mezi nebem a zemí. V přirozenosti neubližujícího lidského žití se duchovnost dá najít vždycky a nepotřebujeme k tomu teatrálnost kamenných síní plných podobenství a historie.

„Tak jest to správně, mladíku," souhlasí se mnou profesor, a hned pokračuje v řeči: „Býval jsem učitelem na reálce a víru v Boha jsem odložil už velmi dávno. Ale dnes se k ní vracím, jen ji už nehledám v kostele. Víru potřebujeme vždy, ale její zaměření není podstatné. Dřív jsme spoléhali na boží pomoc, později racionalismus naší víru přesunul na vědu a člověka. A co nám říká dnešek? Že ani jedno samo o sobě nestačí. Že je potřeba propojit oboje a chápat svět vcelku, zahrnout všechny bytosti a jejich požadavky na místo ve světě. Je jedno, jakou cestou k harmonii dospějeme, pokud bude pro všechny."

Naše setkání bylo přínosné pro obě strany a loučili jsme se jen neradi. Diskuze a různé pohledy na stejnou věc jsou vždy přínosné a objevné. Provokují nás k přemýšlení a formulování vlastních pravd. A vedou k poznání, že „pravd" může být více. Anebo jinak - že  ta naše pravda může vždy být obsáhlejší, větší. Rozloučili jsme se na náměstí v Humpolci a já si v tomto městě najednou připadal tak trochu neskutečně. Možná to bylo i proto, že ani nejslavnější obyvatel Humpolce nikdy neexistoval, i když tu má pomník. Jeho zná celý národ, ale kdo si vzpomene na opravdové rodáky z Humpolce, jako byli Jan Želivský, Gustav Mahler, Aleš Hrdlička nebo Jindřich Honzl? Snad jen ten můj fousatý profesor - Albert Metalický, přezdívaný Hliník...

Jiří Škaloud 

 

Regena 12/2020 - 01/2021
Poutní místo Dobrohostov
Pramen sv. Anny
Oční voda
Svatá Anna Dobrohostov
Studánka Panny Marie ve Věži
Zázračné uzdravení
Krásné místo
Klášter v Želivi
U studánky sv. Haštala
Kaple sv. Haštala
Skvělá voda
Opat Haštal a hůl
Energie pramene
Skály na Orlíku I.
Skály na Orlíku II.
Skalní mísa při cestě k Orlíku
Čertovka
Andělka
designed by Panavis & Panadela | contents ©2021 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart