Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Dcera bouře

Vylila do sebe hrnec s horkou kaší a neměla dost. Hned dala vařit další, a ještě za varu ponořila do hrnce jazyk a už byla půlka v ní. Oči jí zářily. Sice z nich tekly slzy, šok těla ze spálení, ale ona byla v transu. Pobíhala po pokoji, kouřilo se jí z pusy, a přitom chtěla víc a víc. Nebylo co by ji zklidnilo. Klepala se. Těkala nesoustředěně pohledem. Měla na sobě roztrhanou polodlouhou košili, hodila si tašku přes rameno, a bosa vyběhla ven. Zrovna vycházelo slunce. Ve vzduchu byl ještě cítit noční chlad, a ona se chvěla, ale to chvění nezpůsobovala zima. Šla. Cítila pod sebou stabilní dřevo lávky, slyšela šumění potůčku, vstupovala do lesa. Hlína z navlhlé půdy se jí přichytávala na chodidlech. Ve svém směru ani jednou nezaváhala. Za malou břízou zašla doleva, našlapovala chvíli špičkami po mechu, a vylezla do koruny stromu na kraji lesa. Vyhoupla se na větev a obkročmo si na ni sedla. Houpala se sem a tam, lomcovala jí, jako by ji pokoušela. Nohy pak dala k sobě a zavěsila se na větev hlavou dolů. Rozesmálo ji to. Pustila se rukama, aby z kabely vytáhla malý dalekohled a slídila vzhůru nohama po pláni. Bosýma nohama rozedřenýma do krve vesele pohupovala, dlouhé hnědé vlasy poletovaly vzduchem. Broukala si známou melodii, když tu v hledáčku zpozorovala divokou lišku. Rychle se narovnala. Srdce jí samým vzrušením pulsovalo velmi rychle a nahlas. Zachytila šelmu naoranžovělé barvy uprostřed lovu, čenichem u země zrovna větřila svou oběť. Šla po její stopě, která se neustále měnila. Musela si pospíšit. Vyskočila a zaryla čumák do země. Vypadalo to, že něco má. Liana se naklonila blíž, zakroutila dalekohledem a spatřila v zubech lišky šedou myš. Čouhal jí z tlamy ocásek, sahal až k bílé náprsence. Se zaujetím pozorovala každý pohyb hltající šelmy. Trhala sebou, jak si soukala do krku svůj úlovek. Pak se otřepala a utekla do protějšího lesa. Liana se kvapně sesoukala ze stromu a svižným tempem se vracela do chalupy. Louku za lesem už prohřívalo slunce, ale po ranní rose zbyly ještě stopy. Usadila se na lavici před domem a sáhla do brašny pro nůž. V kapsičce nahmatala křemen, kterým se chystala nůž nabrousit. Přikutálela špalek, na který položila kámen a pustila se do práce. Přinesla i veškeré nože z kuchyně. Brousila poslední nůž a tu se zpoza domu vynořila postava muže s delšími hnědými vlasy svázanými do copu. Přes rameno měl přehozený vak. Jen co si jí všiml, vytáhl z něj rybu a položil ji před dívčiny bosé nohy.

„Za chvíli vyrážíme," zavelel s bodrým výrazem a zmizel uvnitř.

Usmála se, přitáhla si slizkou rybu k sobě a poznala, že jde o candáta. Chytla ho z vrchu a otočila tak, aby mu zespoda mohla rozříznout měchýře a vyndat ledviny a žluč. Po pár rychlých řezech nožem jí vedle nohou přistála hlava. Rozpůlila ho podél a tahem nože zkopírovala páteř. Kosti dopadly na rybí hlavu. Vytáhla z tašky krabičku se solí a rozdrolila ji mezi prsty nad filety. Skrčila se nad zbytky na všechny čtyři a trhavými pohyby sežvýkala syrové maso. Pak se otřepala, očistila nůž o trávu a rozrazila dveře.

„Připravená," vyhrkla a uvědomila si, že má z rána spálený jazyk. Pološílený výraz stále nemizel. Muž se na ní otočil ze skromné kuchyně a musel se zasmát. Přistoupil k ní. „Tys byla vždycky šídlo, viď," rozcuchal jí vlasy.

„Tati! Už nejsem malá!" začala se vší silou ohánět a on jí sevřel ruce ve svých.

„Já vím, že nejsi malá. Ale stejně ti dám radu. Nikdy nestartuj s plnou silou. Hodně to protivníkovi ulehčíš," zdůraznil příjemným dunivým barytonem. „Teď se jdi převléct z tý noční košile."

Upalovala pro triko a tříčtvrteční šusťáky. Navlékla to všechno kmitem na sebe a vyletěla ze dveří. Tam jí otec vrazil provizorní pádlo do ruky a společně zamířili k řece, kde měli pod spadanými větvemi schované vory. Sam pomohl vytáhnout Lianě na hladinu ten menší vor, vmžiku na něj naskočila. Její první plavba. Rychlost proudu ji uchvátila. Snažila se pádlem ještě přidávat, ale spíš se zasekávala a balancovala. Sam ji brzy předběhl. Okukovala jeho techniku; stál vzpřímeně s nohama mírně rozkročenýma a pádlem jen volně měnil směr. Liana ho napodobovala, čímž začala víc chápat, jak udržet stabilitu. Sam zpomalil, aby se podíval, jak to jde dceři.

„Už to mám! Už to mám!" tetelila se Liana a samou radostí skákala na voru. Zvedla ruce s pádlem vítězně nahoru.

„Jde ti to dobře," Povzbudil ji. „Před námi je jez!"

„Vsaď se, že ho sjedu v největší rychlosti, co umím," předváděla se dcera.

„Fajn," svolil neochotně otec a předjel ji, aby sjel dolu jako první a mohl v případě potřeby zasáhnout.

Opřela se do pádla a blížila se k jezu. Uvědomila si, že je už skoro u sešupu a zaváhala. Napětí uvnitř jen sílilo. Ta emoce nebyla stejná jako ráno. Řítila se do neznáma a najednou pocítila strach. Roztřásla se jí kolena a když vor plesknutím dopadl na hladinu, neustála to a smetl jí proud. Dopadla rukou na kámen a začala sebou ve vodě mlít. Přetočila se a chtěla vyplavat nad hladinu, jenže nad ní byl vor. Otec plul směrem k ní, naštěstí se včas vynořila z vody a se zakrvácenou rukou sebou mrskla na dřevěný vor. Beze slova přivázal její vor ke svému a odplul ke břehu. Tam jí pomohl na zem a postaral se o obě plavidla. Sedla si s nepřítomným výrazem na kámen. Vřelo to v ní, ale nepodlehla panice. Dlouhé vlasy si obvázala okolo ruky jako obvaz, zavázala na uzel a utáhla. Po chvíli jí ale vlasy povolily a vracely se do původní polohy.

„Můžu ti nějak pomoct?" sedl si Sam vedle ní.

„N-ne," ozvalo se.

Chvíli tam tak seděli a pak ji vzal táta za ramena. „Tak pojď."

Zpátky zvolil jinou cestu než podél řeky. Šli zlatým polem těsně před sklizní. Vyprávěl jí vtipné historky a ona byla zticha. Nečekal žádnou odpověď, znal ji. Až se uklidní, začne zase mluvit. Doma se uklidila do kouta. Sam pečoval o zahradu a současně sbíral do košíku zeleninu zralou na večeři. Liana po chvíli vyšla ven a uvelebila se na lavici. Naschvál upustil celý košík plný okurek a uslyšel za sebou smích.

Utrhl pak žlutou rostlinu a přiložil ji k ráně. „Řepík. Funguje jako dezinfekce."

Společně vešli dovnitř. Při krájení zeleniny si pochvaloval naostřené nože a Liana spokojeně usrkávala čaje. Jednala neobvykle pomalu, což značilo, že se zklidnila. Ale za jaké ceny, uvažoval Sam.

Postavil před ni talíř s výživnou večeří a podíval se na svou dceru. Ta na jeho ustaraném svraštěném čele okamžitě poznala, že chystá vážnou debatu a vrátila kouřící hrnek na stůl.

„Poslouchej, tvé osmnácté narozeniny jsou zítra," začal jemně.

„Ano," nespouštěla z něj oči.

„Mrzí mě to, ale nejsi připravená."

„Vždyť jsi mi to slíbil!", naléhala.

„Jen ve chvíli, kdy prokážeš samostatnost."

„Ale já jsem samostatná. Umím si obstarat jídlo, orientuju se v lese, peru si, štípu dříví, krmím zvířata, umím rozdělat oheň, brousím si nože, to všechno přece sama."

„To tě ctí, ale také je třeba rozvážnosti a trpělivosti," řekl rázně. „Ty jsi zbrklá."

„Umím být klidná," řekla napůl klidně, napůl zoufale.

„To jsi dnes nepředvedla."

„Předvedu ti to. Ještě ti to předvedu," probodla ho pohledem, z něhož téměř sršely plameny, a hrdě vyšla ze dveří do lesa tak, jak byla. Ve chvíli, kdy pod ní zapraskala lávka postoupilo setmění do své nejrychlejší fáze. Za pár minut neuvidí na krok. Odhodlanost ji ovšem neopouštěla. Než vstoupila do lesa, zastavila. Ještě nikdy jsem neponocovala sama v lese, napadlo jí. Ohlédla se, aby si zdálky prohlédla chalupu. Otec za ní neběžel, nebyl strachy bez sebe, to není jeho styl. Hm, konstatovala pro sebe, no dobře. Přidala do kroku a slíbila si, že už se nebude ohlížet. Broukala si zas tu svojí melodii a poohlížela se kam by složila hlavu. Chtěla zažít naprostou samotu, a tak šla hluboko. Vybrala si jeden pevný dub, o který se opřela zády a vší silou si snažila udržet vidění, přestože jí v tom tma moc nepomáhala. Přestávala vidět jasně a rozbušilo se jí srdce. Lehce zpanikařila a v tu ránu jí dohnal předchozí potlačený šok. Přerývavě dýchala, v ruce svírala nůž a rozplakala se. Pustila všechny myšlenky i emoce. Řvala a proklínala svého otce i sebe i celý svět. Skoro to vypadalo, že začne běsnit, a pak to za ní zapraskalo a Liana nadskočila. Zvedla se a rozhlédla se okolo sebe. Nikde nikdo. Jak se tak otáčela dokola, zakopla a přistála bradou v hlíně. Rozesmála se. Jsem to ale nešika, napadlo ji. Sbírala se ze země a zdálo se jí, že se v blízkosti několika metrů něco opět pohnulo. Lianě se rozšířily zorničky. Rozhlédla se po stromech a spatřila jeden vyhovující. Zamířila pomalu k němu a vyšplhala potichu na něj, ale ne tak vysoko jako prve. Usadila se na větvi směrem na východ a zaklonila hlavu k nebi. Napočítala 50 hvězd, ostatní zakrývala koruna stromů. Přemýšlela nad tím, co ji asi v příštích dnech čeká. Naučí se někdy lovit zvířata puškou? To ještě neumí. Nebyla si jistá vůbec ničím, co bude následovat, a tak to hodila za hlavu. Probděla na té větvi v jedné poloze celou noc. Člověk by řekl, že se její myšlenkové mapy rozšíří o několik tisíc kilometrů, ale to by se pekelně mýlil. Posledních několik hodin před východem slunce zela její mysl klidem. Vnímala les. Viděla tmu. Nebála se. S červánky se objevil i úsměv na dívčině tváři. Úsvit nového dne ukazoval, že se vše změnilo. Tak hřejivý pocit už dlouho nezažila. Vychutnávala si všechny polohy, které obloha po ránu nabízela. Jakmile bylo slunce dostatečně vysoko na obloze, slezla ze stromu, natrhala pár třezalek a vydala se zpátky domů. Zaklepala na dveře chalupy, počkala si na pokyn, a vstoupila. Podala tátovi trs třezalky, která roste jen na jednom místě.

Přísně se jí zadíval do očí.

„Celou noc jsem probděla," Liana neuhnula pohledem.

„Věděl jsem, že to dokážeš," pochválil ji.

„Sbal si, večer se stěhujeme do města," dodal a pevně se objali.

 

Text:  Barbara Voj.

Foto: Tono Stano

DCERA BOUŘE,  Tono Stano, 1999
designed by Panavis & Panadela | contents ©2021 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart