Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Mukov - Prokopův pramen (studánka sv. Prokopa)

České středohoří

Nejmohutnějším projevem sopečné činnosti v Česku je území Českého středohoří (Böhmisches Mittelgebirge). Jedná se o geomorfologický celek o rozloze 1 265 km2 s nejvyšším vrcholem Milešovkou (837 m). Magická krajina plná projevů zemských sil a silných energií. Podél řeky Ohře dříve existoval tzv. Ohárecký rift, geologická struktura (asymetrický tektonický příkop), kterým se žhavé magma dostávalo na povrch a kterým řeka Ohře protéká. Územím rovněž prochází tzv. Litoměřický hlubinný zlom, který z pohledu geologie tvoří hranici mezi středočeskou a krušnohorskou oblastí. Zde se v zemských žilách hromadilo magma a tvořily se lakolity (magmatická tělesa různých tvarů vzniklá utuhnutím magmatu pod zemskou kůrou). A poměrně nedávno, asi tak před 23 miliony lety se začaly z pískovcového podloží vyzdvihovat sopečné kužely a vodní toky obnažily ztuhlé podpovrchové magma a začaly prohlubovat údolí a tvořit ráz zdejší krajiny. Tak vznikla i Porta Bohemica. Kouzelnou paletu míst a energií pak dodává směs usazených i výlevných hornin. Nalezneme zde znělce i čediče, opuku i pískovce, ale i granáty, olivíny nebo diamanty. Nacházejí se tu ledové jámy i pseudokrasová jeskyně a léčivé prameny. Spolupráce ohně a vody, střídání vlády, harmonie a vyváženost jin a jang, to je České středohoří.

Druhým nejvyšším vrcholem středohoří je tajuplná čedičová hora Hradišťany (Radelstein,752 m), ležící severovýchodně necelých 2,5 km od obce Mukov, kam se za chvíli podíváme. Zdejší pravěké hradiště se zachovalou dvojicí kamenných valů i pozůstatky studně má stejnojmenný název jako zdejší vrch, Hradišťany. Jeho stáří je datováno mezi lety 1 300 - 1 000 př. n. l., do období tzv. Knovízské kultury. Místo nebylo trvalo osídleno, ale představovalo tak posvátný rituální okrsek našich předků. Jedná se též o významné archeologické naleziště. Byly zde nalezeny kamenné i bronzové sekery a střepy z keramiky již zmíněné kultury od Slaného. K vrchu se váže mnoho legend a pověstí. A k tomu Milešovka (Hromová hora), největrnější místo Česka, je odtud jen 7 km vzdušnou čarou. Ale my se dnes vydáváme do obce k našemu dnešnímu cíli. K prameni a lípě (sv.) Prokopa a zdejší jeho legendě, která byla publikována v němčině v roce 1911 místními obyvateli.

Před nepamětních časů na úpatí Hradišťan býval pramen jménem Born (Zřídlo). Jeho voda byla černá, v blízkosti nerostla tráva ani mech, když něčeho živého dotkne se, to musí zemřít. Tato studna přivolávala mlhy, bouře a krupobití. V roce 1000 přišel do této krajiny svatý Prokop a jeho první bylo obyvatele zdejší od zlověstné studny osvobodit. I vyžádal si v blízkosti temné mrtvé vody poustevnickou celu a tři dny a tři noci se postil, bděl v meditaci a prosil u všemohoucího, dovolávající se jeho pomoci. Třetí noci ho přemohla únava a spánek. Ve snu se mu zjevil anděl, jenž mu přikázal „vezmi mokré dřevo a přikryj pramen". Příští den vzal Prokop dveře z malé kapličky, jež byla v místě, přikryl jimi pramen a zaházel zemí. Nahoru pak zarazil svoji poutnickou hůl, ze které hned vzápětí vyrazily tři olistěné pruty a vzrostly v mohutnou lípu. Tak byla tato oblast od zlé moci a trápení osvobozena a voda od té doby platila za nejlepší v celém okolí.

„Jak voda mrtvá přelévá se v živou a naopak. Jako když síla jin, vyrovnává působnosti síly jang a naopak. Universum a Země, Vojtěch i Prokop, vše je jedno".

Původní pramen byl dlouhá léta využíván jako zdroj pitné vody a sveden do obecního vodovodního řadu. Zázračný pramen, z něhož pak po dobu pobytu sám světec pil se nachází pod kamennou deskou v uzamčené kapličce. A voda samotná je dnes podchycena ve vodojímací šachtě. Dnes je již bohužel nevyužívaná, neboť pro obec byl vystaven nový vodovodní řad z výše položené pramenné oblasti v chatové kolonii. Výbornou pitnou vodu pak nalezneme tam, u bezejmenného zřídla, asi 200 m severně od kapličky. A jak psal Jiří Škaloud již v roce 2013 na e-studánkách, tam se můžeme zkusit nestranné a čisté vody ptát na bytost a poustevníka jménem Prokop a na legendu o napravené Studánce neštěstí. Nebo v barokním kostele sv. Prokopa z r. 1760, jehož postranní branky jsou zdobeny plastikami sv. Václava a Víta. Zajímavou historii má i plastika světce na náměstí. Původní socha ke cti svatého Prokopa, patrona Země české a zdejší studánky nad obcí byla zhotovena v roce 1737. Aby svou přímluvou u Nejvyššího chránil světec zdejší obyvatele před hladem, morem a válkami. Po nástupu totalitního režimu byla nepohodlná socha několikráte poškozena a následně sražena. Před jistou zkázou ji ochránil nedobrovolný letitý pobit v úkrytu v základech družstevní váhy. Osud plastiky tak trochu připomíná život nás dnešních lidí v době koronavirové a zásadní otázky, zde je více svoboda než bezpečnost, nebo bezpečnost může převládnout nad svobodou.  

V dubnu 2008 po namáhavém hledání na základě vzpomínek bylo torzo plastiky světce nalezeno, v roce 2009 restaurováno a znovu osazeno v bezprostřední blízkosti původního umístění. „Takže konec dobrý, vše dobré, aneb vše probíhá přesně tak jak má".

„Svatý" Prokop spolu se sv. Vojtěchem a sv. Václavem je uctíván jako jeden ze tří českých zemských patronů. Většinu údajů o něm známe jen z legend. Jedné české veršované a tří latinských. Není ani jisté, zda byl r. 1204 svatořečen. Narodil se okolo roku 970 v Chotouni, vzdělával se na slovanské škole, byl knězem i vedl poustevnický život. Benediktiny byl vzdělán v geomantii a jistý čas působil i v Praze v Břevnovském klášteře, kde se po nějaký čas učil společně se sv. Vojtěchem. Po nějakém čase se však názorově rozchází. Prokop jako umírněný zastánce pohasínající slovanské liturgie, naopak Vojtěch se stává urputným zastáncem té druhé, římskokatolické rozpínající se větve. Dva směry, dva postoje k propojení pohanské přírodní magie s původním křesťanstvím oproti prosazování mocenských a politických choutek Vatikánu. Ale co bylo, to bylo, dnes je již vše správně. V zaniklé jeskyni v Prokopském údolí v pražských Jinonicích měl pak údajně sepsat tzv. Remešský evangeliář, na který později přísahali při korunovaci francouzští králové. Klíčové pak bylo jeho nenáhodné setkání s knížetem Oldřichem, které vedlo k založení benediktinské sázavského kláštera se slovanskou liturgií. Celé setkání a další příběhy světce a knížete tak trochu připomínají legendu o Merlinovi a králi Artušovi (Břetislavovi).  Prokop byl pak na Sázavě opatem až do své smrti v roce 1053, tam zemřel i byl také pochován a s ním bohužel i jeho odkaz. „Z každého a jen to dobré. Jenom propojením sil zemských a nebeských dosáhneme svého středu, ticha a klidu. Otevřením všemu, ne uzavřením před vším. To je jediná cesta z koloběhu".  Roku 1588 byly Prokopovy ostatky převezeny do Prahy do kostela Všech svatých na Pražském hradě. Nachází se při vstupu do sakristie gotického kostela dokončeného v roce 1386 podle plánů Petra Parléře, nesoucí ještě odkaz již osm let zemřelého Karla IV.

Závěrem se ještě obloukem vraťme do Mukova. Cestou tam i zpět se během jediného dne vystřídalo veškeré možné počasí, ukázaly se všechny živly a jejich kombinace. Magický den v magické a kouzelné krajině, ideální místa pro nácvik geomantie a přírodní magie. Energie původního místa a pramene v Mukově pak všem vnímavým přináší čas od času nutný restart, navýšení citlivosti a vyladění vnímavosti pro věci a děje nezjevné a mužskou naději, že zpráva z poselství je stále nadějná a jediná. Únor bílý pole sílí a krajina je tišší a o poznání hlubší a pravdivější. Tak vzhůru do Českého středohoří vstříc všem našim živlům vnitřním i těm všem vnějším. Nebo se ptát, zda ten Prokop je ten Prokop. V říjnu r. 1772 v Mukově nocoval i sám císař Josef II.  

Ať se to podaří. 

P.B., V.B.

České středohoří
Magická krajina
Našich předků
Mukov (Hradišťany)
Kostel sv. Prokopa
Zde nocoval císař Josef II.
Prokopův pramen
 Kouzelné místo
Voda prosakuje
 Horní pramen
Dávná svědectví
Socha světce
Loučení
Tak někdy příště
designed by Panavis & Panadela | contents ©2021 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart