Programy? No ovšem, programy! Mockrát jsem slýchával, že vše kolem nás jsou do nás a kolem nás předem nastavené nahrané programy. Po kultovním filmu Matrix to celé ještě zesílilo. Nevěnoval jsem tomu zbla pozornosti. Již delší dobu mě jeden človíček masíruje tím, že vše kolem nás jsou programy, my jsme programy a naše činy jsou programy. No jo, fanda Matrixu myslel jsem a žil jsem klidně dál. Ne však dlouho. On se totiž onen človíček rozhodl, že mě asi znepříjemní život nebo co. Vyplaval na povrch jednou za čas a vždy o těch jeho programech a jak se jich zbavuje a jak je to těžké. Chudák, myslel jsem si, asi mu přeskočilo. No, jemu ne. To moje kůže se potila. Jak to tak u mne bývá, tomu čemu se bráním nejvíce, mám pak na hřbetu nejvíce. A měl jsem požehnaně! Ani nevím jak, začaly si ty programy se mnou hrát. Najednou jsem zažíval takové neskutečné, rozporuplné skutečnosti, okolí se chovalo naprosto nevypočitatelně. Zcela zdánlivě a mlhavě tím vším byla propojená taková jednotná forma projevu, velmi nezřetelné, ale naprosto stejné zákonitosti provázely každou událost. Jako kdyby to bylo všechno podle nějaké šablony či co. Jako by to bylo vše napro... a do pr.. naprogramováno. Byla mě dána možnost si prožít, jak takové programy fungují, jak se v nich chovám já, moje okolí a všechno dohromady. Najednou se začaly dít tak nesmyslné, nelogické věci, hlavně chování lidí bylo až šokující, že jsem vůbec, ale vůbec nechápal. To máte tak. Byla vytvořena situace, do té obsazeni aktéři z mého okolí a hra se začala odvíjet. Bylo těžké nejen sledovat dějství, ale hlavně chápat aktéry samotné. Teprve po velmi dlouhé době a neskutečných nervech jsem byl s to nahlédnout za oponu. Tedy nejdříve z rychlíku. Z toho pohledu jsem měl hlavu zamotanou ještě víc. No ale nakonec se nějak zadařilo a slovo programy vytanulo na povrch a pak mě začalo svítati, býti jasno, až jsem pochopil. Ano, bylo to tak. Bylo mě ukázáno, že když se jakákoliv začínající a nevinná situace nebo chování dá do předem připraveného programu, ten program to semele tak, že z toho vyleze něco neskutečného. Aktéři se chovají naprosto neadekvátně, situace se vyvíjí ven koncem, zasel mák, sklidil koukol. Bylo to přesně tak, jak onen človíček vždy vyprávěl. Že na vše jsou udělány programy a každá ta situace dříve nebo později do toho sklouzne. Ten program si ji prostě sám stáhne. Mě bylo totiž divné, jak to, že lidé, které jsem znal, se najednou chovají tak nějak jinak, divně. Byli v programu. Jak jsem to poznal? Jejich chování neodpovídalo situaci. Ta se nějak vyvíjela, ale oni stále viděli pouze jednu její část a té se, skoro až nesmyslně, věnovali a lpěli na ní. No a to byla ta část ovládacího programu. Přitom stačilo tak málo k opuštění zajetých kolejí. Stačí málo, ale stojí to hodně sil si uvědomit, že tomu tak je. Nebojte, však my ty zajeté programy začneme bořit. Už se tak děje. Jenom to odhalit. A co dodat na závěr? Jsem v programu? Jsem v programu. ... teda možná Libor Domas
|