Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Po megalitech Évory, Portugalsko - I.

Naskytla se mně možnost cesty do Portugalska a zrovna ne moc daleko od města Évora, kde západním směrem od tohoto města se nacházejí megalitické památky. Odjezd se sice protáhnul o pět měsíců, než byl původně plánován, ale nakonec jsem se ho přece jenom dočkal.

V takové malé trilogii vám na stránkách Putujících a na Rajčeti, kde zveřejním více fotek, budu předkládat úlovky, ke kterým mě bylo umožněno se dostat. Doufám, že i vy z nich budete mít stejnou radost jako já, když jsem mezi nimi lítal s foťákem a nevěděl, co dřív. Když jsem cestu plánoval, našel jsem si jejich pozici na mapě, prohlédnul fotky na webu a  těšil se, jaké to tam bude doopravdy. Nic jsem si o těch místech nezjišťoval dopředu, chtěl jsem, aby na mě působila bez předsudků. Snad se mně to podařilo. Co se světové orientace týče, tak jsou všechny památky zhruba drženy v linii Z - V. Na fotkách je vždy buzola s orientací světových stran.

A úvodem ještě poznámku na okraj. Sice to je k nevíře, ale všechny památky jsou k nalezení na http://www.mapy.cz/

Anta do Zambujeiro 

Cesta ke všem kamenným skvostům byla v podstatě stejná - napříč korkovými háji - kde černé kmeny stromů jsou svědkem, že jejich kůra již dávno, coby korkový uzávěr lahve, chrání nejeden poklad vinařů a příznivců Bakchova moku.

Do poslední chvíle nebylo vidět vůbec nic. Jenom prošlapaná cesta, vedoucí kamsi za korkový porost. Pak, jenom tak matně, byla vidět střecha z vlnitého plechu. No to jsem dost zakolísal, jdeme dobře? Zabloudit se v podstatě nedalo. Nu dobrá, co tam potom ale dělá ta střecha? „Střecha vždycky něco kryje, ty tupče", slyšel jsem hlas ve svém nitru. Musel jsem mu dát za pravdu - kryla. Kryla takovou podivnou směsici kamenů, kamenných desek a bloků, všelijak naskládaných na sebe, přes sebe a vedle sebe, že to nakonec vydalo tvar příchozího koridoru do umělé jeskyně. No páni, myslel jsem si, co si tady počnu? Dovnitř, musím dovnitř té jeskyně. No jasně, už tam na tebe čekají, opět se nechal ten hlas slyšet. Prošmejdil jsem to ze všech stran a vskutku zde byla příchozí cesta lemována deskami z obou stran kladených vedle sebe a ta ústila do kruhového prostoru, který byl vytvořen asi tak 3 - 5 metrovými deskami postavených nastojato. Takže vymezovali takový vnitřní kulatý prostor o průměru cca 6 m. No nevěděl jsem, co si o tom mám myslit. A aniž jsem se moc rozpakoval, už jsem tam byl. Protáhnout se škvírou mně sice dalo fušku, ale šlo to.

No tak jsem byl uvnitř, a co teď? Co teď přijde? Mystérie sama, zklamání z ničeho, spadne to na mě? Vše jsem, včetně sebe, zanechal osudu. Nejdříve jsem se opřel zády o desku čelem k příchozí uličce. Nic. To místo mi nevyhovovalo. Tak jsem šel doprostřed. Sice jsem to považoval za troufalost cpát se tam, ale musel jsem tam. Zas nic. A najednou mně vyvstal před očima jasný obraz celého monumentu. Ty desky nastojato, ony vlastně tvořily tvar vajíčka, ta příchozí cesta, že by symbolizovala pochvu? Hrabe ti, říkal jsem si. Oni na nic jiného nemysleli, než na dělohu s pochvou! Ale počkat. Co to, co to je? Světlo. Ty desky svítí! Ano! Rozzářily se a jsou schopny předat člověku svoji krystalickou (informační) formu. No jasně!

A bylo to! Místo zrození. Úzká cesta symbolizovala pochvu, kudy prochází semeno zrození. Což tady byl člověk - adept. Tak jako semeno došlo do dělohy, což bylo vskutku více než symbolické, protože ten tvar kamenů mě nenechával na pochybách, tak i on musel dojít do místa početí a zde, zde se zrodil nový člověk - nyní již světelný a dost možná že i s krystalickou mřížkou. A opět - jak nádherné - musel stejnou cestou jak dovnitř tak i ven, stejně tak jak rodící se plod nového života, světelného člověka.

To vše mě během několika mžiků vířilo hlavou a najednou, najednou se kolem mne rozjasnilo. Tonul jsem v záři světla. Vpravo ode mne byla štěrbina mezi bloky, a jistě náhodou se stalo, že tudy při mých myšlenkách na mě vykouklo sluníčko (byť bylo pod mrakem a čekali jsme déšť) a zalilo mě svou zlatavou září. Nebyl jsem na pochybách. Děkoval jsem.

Pak mě jenom čekalo vydrápat se štěrbinou zpět a rozvažovat o tom, zda-li jsou moje úvahy správné, nejsou-li vnuceným přeludem, a že vše může být jinak. Buď jak buď, stalo se.

http://putujici.rajce.idnes.cz/Po_megalitech_Evory%2C_Portugalsko_I._-_Anta_do_Zambujeiro/

Libor Domas, Putující Putující

Anta do Zambujeiro
Boční pohled
Přístupová chodba
Vnitřní prostor vajíčka
Že by vodní miska?
Vodní miska - detail
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart