Ježíš Kristus v NP Arrábida (Setúbal, Portugalsko) Nemyslete si, že nás „zvláštní náhody" potkávají jenom v České republice! Ony na nás číhají všude. Mršky. Fakt všude! Předložím důkaz. Byl jsem v Portugalsku u města Setúbal a západně od něj je národní park Arrábida. V tomto parku je františkánský konvent s opuštěnými kapličkami. A je snad nad slunce jasné, že tam ale musí být energií! Vzhůru tam a flákat fotky. Nevěříte? Uvěříte! Navštívil jsem kapličku zasvěcenou Ježíši Kristu. To je ten, co ho církev jaksi nehodlá sundat po dva tisíce let z kříže a neustále tak šíří utrpení Kristovo. To jen tak na vysvětlenou. Při focení jsem se šteloval tak, aby se mně oltář vešel do objektivu, protože tam bylo málo místa a neměl jsem už kam couvnout. Fotím, cvakám spouští a ejhle, co čert nechtěl, stále nějaká šmouha na fotce. Vyndám kapesník, čistím objektiv, další fotka a zase čmouha. Sakra, nejde to dolů, že by? Ale to snad ne! Že by dal Ježíš najevo svou přítomnost v podobě energetické šmouhy na fotce? Ale ano, jsou takové případy, kdy se z nehmotného světa zhmotní v podobě nějakého energetického či jiného tvaru. No jasně! Když ne tady, tak kdepak jinde? A už jsem měl horečku a extázi z blízkého setkání. A ono opravdu, šmouha nemizela, ale rostla. Pak jsem již neměl pochyb, ano ON tam byl a dával mě to takto najevo. Ten pocit byl tak úžasný, nepopsatelný, nesdělitelný! Prožil jsem to, čemu se říká - JÁ JSEM. Nádhera. Seděl jsem tam tiše na zemi a plakal. Plakal, protože oba jsme byli JEDNO. Zažil jsem jednotu, zažil jsem božství. Děkuji, děkuji TI. No, a takhle občas vznikají články do „Zvláštních náhod". Pár fotek se nepodaří a mě to nedá, než jít se svým skromným egem ven v podobě smyšleného příběhu. Pravda je ta, že šmouha na objektivu skutečně byla. A byla tam asi tak čtyřikrát, protože pokaždé, když jsem objektiv čistil již notně unaveným kapesníkem, jsem objektiv obdařil další šmouhou. A raděj se ani neptejte z čeho. Samozřejmě ne vždy jsou světelné jevy (a následné články do ZN) vytvořeny takto uměle. Často se nám stává, že opravdu nafotíme přítomnost někoho nebo něčeho, co je přítomno na místě společně s námi. Proto se vždy těšíme, co nám z focení "vyleze". Bereme to vždy jako jakýsi zpětný důkaz, že jsme tam nebyli sami, že naše práce měla a má smysl a že prostřednictvím "zkažených fotek" jsou nám dávána znamení, že vše je tak, jak má být. Nakonec jsem našel pátý roh kapesníku, ten již byl čistý a šmouha byla pryč. Ale i po důkladném vyčištění objektivu jsem nafotil snímek předposlední - a tam je! Fotka s názvem „Konec poplachu" je poslední - už čistá, normální a klidná. A nyní Bůh suď, jak to ve skutečnosti bylo. Faktem zůstává, že zážitek v kapličce s Ježíšem byl opravdu zvláštní a nádherný... Děkuji...Ti. Libor Domas
|