Vodováha, aneb o pěnovcových pramenech Pěnovcové, nebo obecněji travertinové prameny jsou vzácné. Než se podíváme ke dvěma z nich, povězme si, co to vlastně pěnovec je. Většinou víme jen to, že se z tohoto kamene dělaly dýmkové hlavičky. Je to proto, že se jedná o kámen dobře opracovatelný. Chemickým složením je to uhličitan vápenatý, někdy ve směsi s dalšími minerály. Pěnovec je odrůdou travertinu, vzniká srážením a usazováním rozpuštěného vápence. Podmínkou vzniku pěnovce je tedy voda nasycená rozpuštěným hydrogenuhličitanem vápenatým, který při zvýšení teploty vody a zejména při odebrání oxidu uhličitého rostlinami kondenzuje do pevného skupenství. Pěnovce vznikají pouze za velmi specifických fyzikálních podmínek teploty a průtoku vody, a také plochy odpařování, koncentrace rozpuštěného vápence a kyselosti vody. Pokud je některá z podmínek porušena, pěnovec ani travertin nevznikne, ba naopak, již usazené vrstvy se mohou znovu začít rozpouštět. Ke vzniku pěnovců významně přispívá flóra. Různé mikroorganizmy, i mechy a řasy odebírají z vody kysličník uhličitý a voda reaguje vysrážením vápence. Ten se rychle usazuje na větvičkách, kamínkách i živých rostlinách, postupně je obaluje a vyplňuje i prostor mezi nimi. Zprvu křehká hmota se postupně mění v porézní kámen, který známe z ozdobných travertinových obkladů. V přírodě travertinové prameny a potoky patří k těm nejmalebnějším zákoutím. Kruhové schodovité kaskády jezírek, bizardní korýtka, kde voda teče zdánlivě nesmyslně v úžlabinách na vrcholcích kamenů, vodopády s přepady naprosto čisté vody - to vše patří k travertinovým tokům. Je to krása křehká a zranitelná, a není proto divu, že patří k těm přísně chráněným. Travertiny pochopitelně nalezneme především v krasových územích, kde je dostatek vápence, ale vyskytují se i mimo takové oblasti. Vápence jsou totiž přítomny v mnoha typech hornin a půd. Mohou být rozptýleny třeba v pískovcích, různých jílech a slepencích. Kyselá voda prosakující takovým materiálem postupně rozpouští a vyplavuje vápenec, a zanechává za sebou nerozpustná zrna písků, valouny a jíly. Tedy i v takovýchto typech hornin lze travertinové prameny hledat. O to překvapivější jsou pak v místech pískovcových skal, nebo v pásmu břidlic a opuk. Konec geologie, začíná esoterika: Vzácnost a jedinečnost takovýchto „hříček" přírody nám něco naznačuje. Můžeme zůstat v rovině pouhé zajímavosti takového unikátního přírodního jevu, nebo se můžeme poučit a pochopit, co se nám tu napovídá. Přece nejde jen o pouhou náhodu a geologickou zajímavost, ale právě o unikátnost a naléhavost takových míst, kde se nám matka Země snaží něco předat a naznačit. Co to je? Tyhle odpovědi přicházejí pouze tehdy, najdeme-li si čas a u pramene usedneme, zklidníme a necháme na sebe místo působit. Zprávy a informace, které v tomto místě „načteme" budou mimořádně naléhavé a působivé. Primárně se vždy budou týkat hlavně nás samých - budou osobní a intimní. Ty jsou jistě pro nás nejcennější, mají největší schopnost léčit naše tělo i duši. Není potřeba o nich mluvit nahlas, ostatně často ani nejsou přeměněny ve slova, není to potřeba. Jde o přímé působení unikátního místa. Není třeba rozumem „rozluštit" tajemství pramene, stačí jen přijít, otevřít srdce, zklidnit mysl a pobýt. Vystavit se přímému energetickému působení genia loci. Energetické působení v unikátních zemských místech je vždy významné. V případě pramenů je to samozřejmě voda, které je nositelkou této energie. A proto je žádoucí vody takovýchto pramenů pít nebo aspoň ochutnat. Nesou v sobě nejen chemické látky, ale i informaci, které je mimořádně cenná pro nás. Kontaktem s takovou vodou pozitivně ovlivňujeme celé naše bytí. A až ve druhém sledu přichází informace, které mohou uspokojit náš rozum. Třeba informace, jak místo využít, a také jak se mu odvděčit a poděkovat. Život na hraně Travertinová kaskáda je název jednoho pramene na Moravě u osady Tichá, který je unikátní i v rámci celé republiky. Místo nalezneme mezi Kopřivnicí a Frenštátem pod Radhoštěm, na úpatí Tichavské hůrky. Silný pramen se objevuje s agresivní razancí v prudkém svahu provápnělého kopce, a díky vysokému obsahu uhličitanů vytváří na toku potůčku zcela jedinečný travertinový val. Představte si ho jako nízkou kamennou stěnu, po jejímž vrcholku se klikatí korýtko plné zurčící vody. Voda opravdu teče po vrcholku zdi tvořené travertinem. Zeď je úzká sotva půl metru, přesto voda jakoby záměrně sleduje prostředek zdi a nesteče do strany. Celý útvar je porostlý stále zeleným mechem, který při tvorbě tohoto útvaru hraje velmi důležitou roli. Rostliny odebírají vodě oxid uhličitý a díky tomu vápenec silně kondenzuje. Usazuje se na rostlinách i na dně. Ovšem vzhledem k velkému spádu a prudkému proudu, zůstává korýtko stále trochu zahloubené oproti mechem porostlým stěnám. Val tak postupně roste vzhůru a voda je nucena se držet uprostřed. Zídka dnes dosahuje výšky až jeden metr. Při pohledu na pravidelný, asi sto metrů dlouhý val, se nechce věřit, že se jedná o přírodní dílo. V dolní části, kde se spád snižuje, zídka mizí a v průběhu věků se tady vytvořilo mocné travertinové těleso, kryté loukou a mokřadem. Bohužel, při povodních v roce 1997 byl travertin hodně poničen. Došlo tehdy k sesuvu, který částečně zablokoval koryto rozvodněné říčky Tichávky, do které se pramenný potůček vlévá. Pozdější protržení závalu způsobilo velkou a ničivou vlnu. Když pominu zmíněné osobní zprávy, co nám tenhle pramen může říci? Ochutnejme sladkou uhličitanovou vodu a dostaneme odpověď. Zprávu o křehké a přesto dlouhodobé rovnováze. To, co na jedné straně zaniká a je odebíráno, na druhé straně vzniká a tvoří krásu a výjimečnost. Je možné stavět na zkáze něčeho jiného? Příroda sama ukazuje, že ano. Z jedné strany něčemu ubližujeme, abychom jinde pomáhali tvořit. Máte pocit, že nemusíme škodit? Ale jistěže nemusíme, ale musíme se nejdřív naučit rovnovážným kruhům. Pokud si vezmu, musím i vracet. Ne ve stejné formě a tvaru, ale vždy energeticky v rovnováze, kruh musí být uzavřen. Rovnováha polarit je nutná, pokud se poruší, cíl a schopnosti zanikají. Vynikající skutky se dají činit i v nepříznivých podmínkách, ovšem dostatek vůle, úpornosti a přesvědčení, tvrdohlavosti a úsilí je nutnost. Není místo na pochyby, avšak běda, pokud naše konání je vedeno bludem a falešným přesvědčením. Bílá se snadno mění v černou. Končí to pak sesuvem tisícileté práce a je třeba začínat znovu a znovu, na kostech nevinných obětí. Naopak i černé skutky mají svou dobrou stranu. Síla a moc je dar, který ničí, boří a zabíjí, ale také tvoří pevné z křehkého a hladí čerstvě zrozené... A tak pramen u Tiché hovoří především o rovnováze. Rovnováze, z jejíhož uvědomění pramení moudrost. Neznám nic cennějšího pro člověka a jeho vývoj než moudrost. Z tohoto pohledu je tento pramen opravdu unikátní. Stůjte v němém a zamyšleném úžasu a vězte, že se díváte na obraz našeho bytí na téhle planetě. Stavíme pod sebou val civilizace, který nás odděluje a vzdaluje od světa kolem. Žijeme na hraně a udržujeme úzkou a křehkou rovnováhu. Pokud se rovnováha poruší, spadneme dolů. Zpátky cesty není - nezbude než začít stavět nový val na troskách toho starého. Prameny Haničky Prameny Haničky nalezneme v Babiččině údolí na cestě mezi Ratibořicemi a Rýzmburkem. Před prudkým stoupáním od řeky Úpy ke zřícenině hradu Rýzmburku, kousek od bývalého mlýna na Pohodlí na levém břehu řeky, nalezneme širokou, strmou a zvodnělou stráň, kde po spodních nepropustných vrstvách vytéká v pásu asi sto padesáti metrů řada pramínků. Mnoho z nich tvoří pouhé průsaky bez viditelného zdroje, jen ty největší vytékají ze zřetelně viditelných děr v zemi a jsou podchyceny hydrologickým měrným zařízením. Celý svah je podmáčený a nepřístupný, i vzhledem k ochraně zranitelného území. Ale návštěvníci o nic nepřijdou, protože voda se postupně sbíhá do hlavní svodnice, která přímo u cesty dole vytváří silný proud a dokonce nádherný vodopádek. Vápenec v okolí Babiččina údolí nikde jinde nenajdeme - spíš narazíme na pískovce, fylity, břidlice a slínovce. A právě z nich tady prosakující voda vyplavuje vápenaté pojivo a vytváří z něho pěnovcový masiv. Široké prameniště s množstvím výtoků, strmý svah a bujný porost mechů i jiných rostlin vede k mohutné sedimentaci. V pěnovcích jsou zakonzervovány větvičky, stébla, listy, mechy i kamínky rozplavených hornin. Vrstva pěnovců dosahuje tloušťky několika metrů, a byla by ještě mnohem větší, kdyby se tady pěnovce v minulosti netěžily. Místní sedláci je kdysi drtili a používali jako hnojivo na svá pole. Naštěstí se travertin neustále doplňuje a těžba byla včas zastavena. A tak dnes můžeme obdivovat krásný přírodní jev a unikátní jev, jakým vodopád přímo na prameni jistě je. Voda padá z pěnovcové kupy přepadem z výšky asi jeden a půl metru. Jak skála postupně narůstá do výšky i dopředu, vytvořil se na ní dokonce převis a pod ním nalezneme i řadu krápníkovitých útvarů. Stejně tak i v přilehlé jeskyňce, pravděpodobně umělého původu. Padající i kapající voda vytváří krásný zvukový doprovod k meditaci. Ale kolem pramene vede turistická značená cesta i cyklostezka Babiččiným údolím, místo je dost frekventované, a tak se vyplatí návštěva spíš mimo hlavní turistickou sezónu. Zmiňovat se, že voda je pitná a skvělá, je asi zbytečné. Biologická čistička prosakující vody se trvale stará i o případné dusičnany z polí nad strání. I tady nalézáme plnohodnotné, zdravé a funkční přírodní místo, které se už vzpamatovalo z dávného lidského zásahu. A tak i tady hovoří voda o rovnováze a hlavně o jejím obnovování. Místo je velice laskavé, mateřské, otevírající duše i zatvrzelým skeptikům a nedůvěřivcům. Jeho působení je kompromisní - lze zde najít souhru a uhladit extrémními pohledy na svět. Hledat a nalézat porozumění, které vychází ze vstřícnosti, ohleduplnosti, velkorysosti, pochopení, nebo alespoň tolerance k jinakosti. Po-rozumění - tedy rozum - potřebuje mnoho slov, které všechny ovšem vycházejí z jednoho. Z opravdové lásky od srdce. Jiří Škaloud podzim 2011
|
|
|