Proč chodím do kostela Vždy mě fascinovali v kostele lidé, kteří tam v nábožné úctě či agónii trávili v pokleku, se zadumaně blaženými výrazy ve tváři, nejednu dlouhou chvilku.Už od jejich příchodu jsem je rád pozoroval, jak tiše kráčející, nasadíc grimasu pokorného trpitele, étericky se sunuli k oltáři a posléze do lavice, sepjali ruce, opřeli hlavu a ... a dál jsem si jenom mohl představovat proč tam jsou, o co prosí, před čím utíkají. No měl jsem z nich srandu.... až donedávna. Vždy jsem je měl za neškodné blázny, kteří z různých důvodů neumějí vyřešit svoje problémy a proto před nimi utíkají do kostela a prosí, aby jim tyto byly sňaty z beder, či snad přímo vyřešeny. Bral jsem je jako lidi, kteří utíkají před světem. Před řešením věcí, před sebou samými. No, a zakrátko jsem tam seděl mezi nimi taky! Oj, to byla potupa! Ne, zas až tak strašné to nebylo. Ono to jaksi začalo pomalu a plíživě. Nejdříve jsem tam chodil obdivovat architektonický sloh. Potom výzdobu, pak jsem si tam četl z různých znamení, posléze jsem si i sedl a zažil božský klid z uspěchané ulice, no a, no a pak to začalo. Začal jsem chodit do kostela děkovat. Děkovat za to, že se mám tak dobře jak se mám, vyjádřit svoji pokoru, svoji spokojenost, svoji vděčnost, že mně bylo dáno žít takový spokojený, lásky plný život, jaký žiji, děkovat sobě, že jsem si toto vše sám sobě umožnil. Začal jsem chodit vzdávat hold a díky za to, že jsem veden, a když uposlechnu vedení a znamení, jež mi jsou dávána, stává se můj život spokojeným, smysluplným, klidnějším. Nejenom pro mne, ale i pro moji rodinu, přátele, lidi v mém okolí, neb ten klid a vyrovnanost mohu přenést i na ně, ukazát jim, že se dá žít jinak, klidněji, ale člověk pro to něco musí udělat. Rozmlouvám z Ježíšem, s Marií, děkuji jim, radím se s nimi a oni mně pomáhají na mé cestě poznáním. Jsem jim za to vděčný. Oni i já jedno jsme, tak jako Oni, já i vy. Proč chodím do kostela ... Libor Domas
|