Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Informujeme
REGENA 11/2009

Místo pro setkání

Veliš je místo, kde se umírá snadno. Určitě proto, že z klouzajících vrcholků hrozí snadný pád do stometrové hlubiny, a dole pod převisy zvětralých skal nás zase mohou zasáhnout padající uvolněné kameny. A možná je to i proto, že Veliš je branou do říše boha Velese, pána podsvětí.

Samotnou bránu vybudovala příroda, ale dokořán ji otevřeli až novodobí lidé. Na čedičovém vrcholku poblíž Jičína vybudovali v 19. století lom na kámen, který nejenže dokončil zkázu středověkého hradu, ale také otevřel cestu. Z brány tušené, hlídané a uctívané už Kelty i Slovany se stala brána otevřená. Realita nebezpečného lomového díla se zvětralými a nestabilními skalami se dnes mísí s nejasným tušením stínů a nevědomého strachu. Země je tady otevřená jako rána ve fyzickém i duchovním rozměru.

Bůh podsvětí s námi rozpráví

Veles byl slovanským bohem podsvětí a tvořil protiklad k samotnému Perunovi, vládci hromu - vládl podzemí, Zemi a kupodivu i dobytku. A protože lidé měli vždycky blíž k Zemi a k dobytku než k nebesům, byl Veles jedním z nejdůležitějších bohů.

Ve jménu kopce Veliš dodnes syčí Veles konejšivě jako had: „Šššš - zastav se, spočiň na plácku mezi čedičovými věžemi! Kde chceš nalézt větší klid než v náruči samotné smrti? Je přece tak snadné opustit tělo s jeho bolestmi a zrádnými emocemi! Vstup do podsvětí je otevřen, a cesta tak lehká! Jen kratičkou chvilku letu a jsi na placku, chci říct na plácku. Konec trápení, slz a bolesti, už žádná další selhání a zklamání! Šššš.."

Šeptá to vítr sněhovým vločkám, nebo vtipkuje sám Veles s poněkud zkostnatělým šklebem? Či to snad Velesova družka Ozvěna kvílí v prázdnotě skal i mé hlavy? Kdo ví? Snad jen jedno je jisté - samotná Smrt o nás nijak zvlášť nestojí, dělá jen svou práci. Jako úředník bez emocí odškrtává položku za položkou v nekonečné frontě, která prochází branou do podsvětí: „Milá položko, předbíháš ve frontě? Nevadí, odškrtnu tě i mimo pořadí! Chceš mi utéct? Proč ne? Byla bys asi třináctá, komu se to podařilo."


Síla předků pomáhá všem

Keltský svátek Samhain, který přerostl i do našeho svátku zesnulých, je dobrým obdobím k rozpravě s mrtvými. Avšak do říše mrtvých je jednoduché vstoupit, ovšem o to složitější je návrat zpět. A tak je určitě lepší pozvat momentálně nepřítomné duše na návštěvu sem k nám, než zbrkle spěchat do Velesovy říše. Výprava do podsvětí musí vždy končit u brány v půli cesty, musí být rozhovorem na neutrální půdě. A důvod, proč se o to vůbec máme pokoušet? Přece ta obrovská síla našich předků, která se nám nabízí ku pomoci! Ta podpora, křídla naděje, která nám pomohou létat, hrdost a láska předků. Ať byli zaživa jacíkoliv, dospěli ve své smrti k jisté moudrosti, síle a zkušenostem, které nám mohou předat. A ať jsme my všelijací, naši předkové nám vždy pomáhají, dodávají nám odvahu a žijí život spolu s námi a v nás. Tvoří kořeny, na nichž můžeme růst až do nebes.

A smrt? Je v našem světě přítomna, nemusíme se pouštět k ní domů. Možná, že až budete stát na kraji té nepřívětivé a namrzlé skály a poryvy ledového větru vás budou postrkovat do propasti, možná že v těchto nejasných chvílích zvažování uslyšíte tichý Velesův šepot: „Ješště ne - nespěchej, však se dočkášš. Pološško."

Jiří Škaloud


 

Brány a čedičové sloupy ?
Z vrcholků hrozí snadný pád ...
Čedičové sloupy a brány ?
Zbytek hradu
Kresba místa
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart